Lidunka
Když jsem dnes po ránu vyndal z křesla kalhoty a košili, jen jsem zavrtěl hlavou a s rozmrzelostí je zase pohodil zpátky. No řekněte, v čem mám jít mezi lidi? Kalhoty pomuchlané, puky neexistují a na zadku se lesknou, a to už raději ani nepočítám, kolik jsem za poslední měsíce shodil kalhoty na mně visí, jak pytel. Košile? Původně modrá, ale teď je z ní jen vybledlý cárek, manžety třepí, límec je měkký a ošklivý ostuda! Lidunka by mě takhle nenechala jít ani do sámošky na rohu, natož abych v tom šel přednášet na univerzitu. Oblečení mě nikdy nezajímalo, ale s Lidunkou jsem chodíval vždy elegantní až na škrobeného fešáka. Co teď?
Dřív jsem si ani nevšiml, jak se mi v šatníku obměňují košile, mizí staré obleky a nové přibývají, jak se tam objevily kravaty, bekovky, módní boty. Stačilo sáhnout do skříně, nebo jen říct Lidunce, že zítra bych měl vypadat vzorně
Jéje, Lidunko, cos mi to provedla? Tohle bych od tebe nečekal! Byla skoro o deset let mladší, nikdy vážně nemocná, a tentokrát nic nenasvědčovalo, že by jí něco bylo. Mírná horečka pár dnů, pak ten pitomý kašel. Nešla by ani k doktorovi, kdyby si před školním rokem nemusela oběhat zdravotní průkaz kvůli práci učitelky matematiky. Tak šla s kolegyněmi do polikliniky.
Vypadalo to na banální prohlídku v obyčejné městské poliklinice, ale odtud ji rovnou poslali do nemocnice a pak už to šlo jako zlý sen a se začátkem roku bylo konec. Mozkem jsem to chápal, ale polikliniku jsem nenáviděl, jako by mohla za to, že už Lidunka není. Byť zrovna tam jako první zpozorněli! Ale mně to připadalo, že když to začali oni, tak můžou i za konec.
Seznámili jsme se, když jsem vedl semináře z integrálního počtu byl jsem doktorand druhého ročníku a Lidunka prváčka. Ani nevím, jak se stalo, že jsem si jí všiml. Přitahovaly mě vždycky temperamentní, hlasité a ušlechtilé ženy. Ale ona byla hotové dítě tváře zčervenalé mrazem, pihy, i v únoru, a ruce s krátkými prsty, okousané nehty, inkoustové skvrny Z těch prstíků jsem se roztál.
Posmíval jsem se sám sobě, že jsem se jí začal dvořit. Dělal jsem s ní babičce knedlíky, provázel jsem ji domů a pak už nebylo cesty zpět svatba! Ač během čtyřiceti společných let Lidunka zdvojnásobila objem, ostříhala copy, kouřila dvě krabičky denně a byla zástupkyní ředitele na gymnáziu, já pořád viděl její dětské ruce a srdce mi pokaždé poskočilo. Jinou jsem už nikdy nechtěl.
Naše manželství nebylo žádná idyla. Za čtyřicet let jsme si prošli vším. I já měl slabé stránky, pár drobných záletů a dvakrát jsem doma nebyl celý měsíc. Lidunka také nelenila: tři roky držela tajný románek se ředitelem podniku, který školu sponzoroval. Ale měli jsme dvě dcery naše kotvy ve všech bouřích.
Neférové to bylo pořád: nejprve jsme byli bez peněz a na hlavě si lezli, pak přišly děti a běželi jsme mezi hudební školou, kreslením, základkou, krasobruslením a nekonečnými nemocemi. A teď když máme velký byt, děvčata vlastní život a vnoučata vídám, jen když se slaví teď si Lidunka dovolila prostě zmizet. A žádný návod, jak žít dál, mi nenechala.
Tak moc jsem to nečekal, že jsem zprvu nevěděl, co se děje. Na pohřbu jsem působil skoro jako na oslavě řada známých si povšimla a pomyslela, že mi na ní vlastně nesejde. Mýlili se. Došlo mi to až o tři měsíce později, s příchodem jara. Upadl jsem do deprese, zhubl, a doma už jsem nevydržel ani chvíli sám.
Žít s dcerami nebylo možné; jedna cestovala s ochránci přírody, zachraňovala vydry anebo sledovala tažné ptáky, druhá byla ponořená do rodinného života a já v té skládačce neměl místo. Začal jsem chodit na návštěvy ke kamarádům.
To byly ty mé návštěvy: přišel jsem brzy ráno, hltal s nezřízenou chutí cokoliv, dřímal v křesle, pil čaj, drobil koláčky do své unavené košile a na ubrus. Mlčel jsem, čekal, až bude nevhodné zůstávat, a pak se pomalu vlekl domů, abych za den či dva přišel znova.
Doma jsem téměř nejedl, ačkoli celých čtyřicet let jsem byl ten, kdo vařil. Pro sebe mi vařit nešlo. Vzezřením jsem zestárl snad o deset let a přátelé se rozhodli, že mě musí rychle oženit.
Dnes mě opět vytáhli do divadla, tentokrát s paní Annou Konečnou. Nic z toho nebude. Do divadla jsem s Lidunkou párkrát zašel, a to hlavně kvůli ní. Pro mě ta představení byla většinou falešná, nudná a často špatná. Jenže Lidunka hltala každé gesto na scéně, schovávala si programy, znova a znova mi přehrávala děj i dojmy jak jsem jí mohl odmítnout?
Teď mě přátelé posílají na představení s různými dámami, já se vleču přes mokrý sníh v těsných botách tři hodiny sedím ve vydýchaném hledišti, kolem těžký parfém, v pauze servírujeme džus a trochu okoralé zákusky a já toužím jen po polštáři, co možná ještě voní po Lidunce. Ale urazit bych nechtěl.
Dnešní Anna Konečná byla docela příjemná a mladší o patnáct let. Očividně měla zájem, navrhovala další společné programy. Představení bylo naštěstí krátké a bez přestávky jinak bych musel ještě do kavárny, což naštěstí odpadlo Anna bydlela kousek od divadla, měla napečený koláč a ráda by mě pozvala k sobě na večeři. Bylo zřejmé, že to je nastrojené, ale po tolik týdnech samoty jsem se domáckého prostředí nemohl dočkat a přišel s radostí.
Anna byla pohostinná, útulný byt voněl skořicí a vanilkou, převlékla se do sportovního kompletu, což ji ještě omládilo. Chystala mi večeři, bavila příjemným povídáním a já zase poprvé pocítil, že by snad šlo začít nový, voňavý život, kde mě minulost nebude strašit za každým rohem.
Domů jsem se vydal v noci už s plánem na další den: návštěva výstavy v Muzeu soukromých sbírek, nákup nového oblečení abych neurazil dámu a v sobotu domácí oběd s Annou. Ráda by jela se mnou i na chatu, ale slíbené hlídání vnučky rozhodlo o obědě v jejím bytě, chata odložena na neděli.
V sobotu jsem zajel ke kadeřníkovi tam mě omladili hned o pět let oblékl jsem novou kostkovanou košili a jemné manšestrové kalhoty, koupil květiny a čokoládu pro vnučku a vyrazil za Annou.
Ve vchodu to vonělo pečenou kachnou a koláčem, přistihl jsem se, jak si pobrukuji, a usmívám se do zrcadla ve výtahu. Anna mě vítala jako by mě čekala z války, hned mě vedla do kuchyně.
A kde je vnučka? ptám se.
Přivolám ji, je trochu stydlivá, schovaná v ložnici.
Zatím jsem postavil květiny do vázy, otevřel lahev vína, pro dívku džus, nakrájel chleba a posadil se ke stolu.
Seznamte se, pane doktore! Moje vnučka, Lidunka!
Viděl jsem velké, nevinné oči, růžové tváře, pár pih na nosánku. Lidunka si mě měřila, nervózně okusovala nehet palce.
V tu chvíli jsem myslel, že se propadnu hanbou. Jinak abych se tady hned položil a rychle jsem vstal a tiše odešel do předsíně.
Život je někdy podivně kruhový. Dnes, když poprvé od smrti své ženy dokážu cítit radost, vrátí se mi do života dítě s jejím jménem, jejími rysy, možná i povahou. A já pochopil, že i když se minulost už nevrátí, je čas se otevřít novým šancím a nechat se překvapit, kam mě ještě zavede.
