Ahoj, Lído! Přijímaj hosta, řekla sestra a kufr šoupnula do předsíně nohou.
Byla sobota, okolo poledne, kdy jsem na nic vážného nemyslel. Zazvonil zvonek.
Dvakrát. Pak ještě třikrát. Pak dlouze, bez přestávky.
Aniž bych odtrhl oči od televize, prohodil jsem:
Je to někdo dost urputný.
Za dveřmi byla mladší sestra Nina. Dvě obří tašky na kolečkách, velká kabelka přes rameno a výraz člověka, který udělal zásadní životní krok a je na to hrdý.
Ahoj, Lído! Přijímaj hosta, rozveseleně oznámila a první kufr kopla do předsíně s elegancí, jakou mívá jen někdo, kdo to trénoval odjakživa.
Lída automaticky poodstoupila. Čtyřicet let sesterského vztahu to tělo reaguje dřív než hlava.
Na jak dlouho? zeptala se Lída, zahlížejíc na ten druhý kufr.
Nina svlékla bundu a, jakoby nic, ji pověsila přesně na ten háček, kde visel Lídin kabát. Rozhlížela se jako stavbyvedoucí, co přebírá stavbu.
Na pořád, Lído. Stěhuju se. Máte velký byt, tři pokoje, jste tu dva. Jeden pokoj je zbytečný. Tak jsem se rozhodla.
Chvilku se na ni Lída jen dívala. Rozhodla ona.
Ze svého místa v obýváku jsem decentně zvýšil hlasitost televize.
Nino, počkej. To myslíš vážně?
No jo, Nina už procházela chodbou a nakukovala do pokojů. Tenhle je skvělý. Světlý, okno do vnitrobloku, klid.
To byl hostinský pokoj. Ten, kde stála stará rozkládací pohovka, šicí stroj a tři krabice, které Lída nikdy nedokázala roztřídit.
Nino, doběhla ji Lída ke dveřím. My to přece vůbec neprobraly.
Co chceš probírat? Nina se upřímně divila. Jsme rodina, Lído. Všechno patří všem. Vzpomeň si, co nám máma vždycky říkala.
Lída radši na mámu nemyslela.
Za stěnou hlučela televize celý týdenní výhled počasí. Zjevně jsem se rozhodl jej důkladně nastudovat.
Nina už otvírala kufr.
Zabydlela se důkladně, s jistotou někoho, komu se konečně vrací, co mu dávno patřilo.
První věc: přesunula postel. Nevyhovovalo jí, že je čelem k oknu průvan, Lído, to nemůžu, bolí mě krk. Pak vtáhla šicí stroj do rohu. Na co to tu vůbec máš? Šiješ snad? Ne? Tak vidíš. Lída sledovala stěhování stroje do kouta a mlčela.
Večer už v předsíni stály Nininé papuče velké, chlupaté, s bambulkami, jaké se prodávají na tržišti. Vedle nich vypadaly Lídiny elegantní boty asi jako učitelka vedle cirkusového medvěda.
U večeře jsem jedl mlčky, stejně jako Lída. Kdo by taky chtěl ztrácet čas hovorem, když je v polévce tolik k zamyšlení
Boršč je výborný, řekl jsem pak.
Je jako každý, řekla Nina věcně a dodala: Aleši, máte tady někde větrák? V mém pokoji je horko.
Zdvihl jsem oči. Nejprve na Ninu, pak na Lídu.
Zkusíme najít, odpověděl jsem.
Lída jen v duchu tak silně povzdechla, až to musel cítit i někde u pat.
Třetí den se Nina pustila do lednice.
Ale to nebylo jen tak otevřela ji, důkladně si ji prohlédla, jako vědec nový vzorek.
Lído, máš prošlý kefír.
Vím, nestihla jsem to vyhodit.
A proč tu máš tři kostky másla najednou? Zabírají místo.
Nino, je to moje lednice.
A co má být? Jsem přece tvá sestra.
To byla její obvyklá fráze. Univerzální klíček. Lída ji slýchala několikrát denně a vždycky měla nutkání odpovědět popravdě: Nino, v tomhle jsi cizí. Ale nikdy to neřekla.
Nina mezitím splynula s naším bytem jako domácí inventář.
Zjistila si, kdy chodím na kroužek vyřezávání a kdy se vracím. Věděla, kdy Lída sleduje telenovely a v tu chvíli vždy přišla s čajem a chuťí povídat si. O všem. O nových poměrech v domě, o počasí, o politice, kde nikdy nebyla na suchu.
Lída poslouchala neurčitě, očkem sledovala obrazovku, kde hlavní hrdinka prožívala drama, a přitom si v duchu říkala, že na její vlastní dramata by taky byl dobrý scénář.
Nina vstávala ráno první.
Lída ji měla za sovu, ale chyba lávky: je to skřivan. V šest v kuchyni rachotilo nádobí, prskala pánev a Ninin hlas zněl kuchyní s radostnou ranní energií:
Aleši, chceš volská oka? Lído, s rajčetem nebo bez? Našla jsem v lednici trochu sýra, už je tvrdý, nastrouhala jsem ho proč by se měl vyhazovat!
Do kuchyně jsem dorazil rozespale, usedl a poděkoval za snídani.
Lída stála v županu mezi dveřmi a dívala se zaraženě na tu scénu.
Ona krmí mého muže, v mém bytě.
A právě to ráno v ní něco křuplo.
Natočila si kafe, sedla si k oknu a zavolala dceři.
Zuzko, máš čas?
Mám, co se děje?
Přijeď, potřebuju si promluvit.
Zuzana přijela další neděli před obědem. Přinesla dort, objala maminku a polohlasem řekla:
Tak, povídej.
Lída se rozpovídala. O kufrech, papučích, šicím stroji, nastrouhaném sýru i o ranních vejcích.
Zuzka poslouchala bez přerušení, jen tu a tam tak zvedla obočí, že málem zajelo do ofiny.
A platí vám vůbec? Za jídlo, účty?
Říká, že bude platit za jídlo.
Říká nebo opravdu platí?
Lída mlčela.
Říká.
Zuzana mrkla do chodby směrem ke dveřím hostinského pokoje.
Vtom Nina vyšla ven. Uviděla Zuzku, upřímně se zaradovala, tak jak to umí jen lidé, co nic neskrývají.
Zuzanko! To mám radost, že jsi tu! Lído, kde máš cukr? Ve vázičce už není.
Ve skříňce, odpověděla Lída.
Mohu si vzít?
Vezmi si.
Nina nasypala, zamíchala, spokojeně přikývla sama sobě.
Zuzka na ni hleděla s tím zvláštním klidem, kdy člověk už dávno ví, co udělá.
Teto Nino, a kdy jste prodala byt?
Pauza.
Krátká, ale vypovídající.
Odkud to víš? položila Nina šálek.
Teta Hanka říkala. Náhodou. Volala, tak to zmínila.
Nina se podívala na Lídu, ta hleděla z okna.
No a co? Byt jsem prodala. Peníze mám. Teď vůbec nemá smysl kupovat ceny jsou šílené. Tak tu nějakou dobu pobudu, našetřím a uvidím.
Jak dlouho myslíte, že to bude? zeptala se Zuzka.
Rok možná. Nebo dva. Uvidíme.
Lída se otočila od okna.
Nino, pronesla tiše, vyrovnaně. Takže jsi si nechala peníze za byt a bydlíš u mě, abys nemusela utrácet. Chápu to správně?
Ale Lído, to tak nemusíš
Chápu to správně?
Jsme přece rodina, vysekla Nina naposledy. Tuhle kartu hrála naposledy.
Ale tentokrát to na Lídu nezabralo.
Zuzka se s rodinou stěhuje do toho pokoje. Pozvala jsem je. Přijedou příští sobotu.
Nina koukla na Zuzku. Zuzka pila čaj a klidně se dívala do hrnku.
Kdy jsi to stihla, začala Nina.
Stihla, usmála se Lída.
Nebyla to pravda. Zuzana měla svůj byt a stěhování neplánovala. Ale Lída se na sestru dívala s klidem, jaký Nina nečekala.
Nina chvíli mlčela. Pak vstala. Nahradila si župan.
Dobře, řekla stručně.
A odešla.
Balila dva dny.
Nikterak rychle, přesně jak se zabydlovala. Nejprve šustily pytle, pak cinkaly ramínka, nakonec zřejmě posunula postel na původní místo. Lída tam nešla. Já také ne.
Ve středu ráno se Nina vynořila v kuchyni s oběma kufry. Postavila je ke dveřím.
Jednu k Tereze, prohodila. Už dlouho mě zve.
Dobře, odpověděla Lída.
Občas se ozvi.
Ozvu se.
Vzala kufr do ruky.
Lído, řekla u dveří, bez otočení. Změnila ses.
Lída na chvilku přemýšlela.
Asi ano, řekla popravdě.
Dveře se zavřely.
Lída stála chvíli v předsíni. Podívala se na háček, kde už nebyla Nininá bunda. Na podlahu, kde už nebyly chlupaté pantofle. Předsíň byla najednou větší.
Vstoupila do hostinského pokoje, otevřela okno.
Pak vrátila šicí stroj zpět k oknu tam, kam vždycky patřil.
Večer zavolala Zuzka:
Tak co, je pryč?
Pryč.
Jak ti je?
Lída chvíli přemýšlela.
Dobře, odpověděla. Opravdu dobře.
Za oknem se stmívalo, já v kuchyni myl nádobí a ten známý zvuk byl najednou moc uklidňující a hezký.
Někdy je třeba postavit se i blízkým a hájit to své. Jinak se v tom člověk sám ztratí.
