Lidé byli v úžasu: pes v opuštěném domě nekrmil štěňata
Dávno tomu, co se odehrál zvláštní příběh v jednom pražském činžáku. Paní Božena Novotná se tehdy vracela z večerky na rohu s těžkými taškami v rukou. Kolena ji zase bolela, dcera slíbila zavolat, ale týden byl pryč a nic. A ta zima Jednou sníh, hned zase mokro a všechen ten pražský blátivý nečas. Myšlenky se jí vracely v kruzích, a tak ani nepostřehla, že zpoza rohu kolem ní proklouzla malá zrzavá fenka. Pod kůží vyčnívaly žebra, srst rozcuchaná, žalostně hubená.
Kam se ženeš, potvoro! uklouzlo jí.
Fenka jí nevěnovala pozornost. Spěchala, jako by ji někde čekali. V tlamě držela cosi, co připomínalo krajíc chleba.
Na štěňata si někde shání, zamumlala Božena pro sebe. Brzy je jaro, tak se množí.
Srovnala tašky a šla dál. Ale té podivné scéně nemohla přijít na kloub. Něco v tom bylo špatně.
Druhý den to celé začalo znovu. Stejná zrzavá silueta, stejný kus v tlamě, stejná cesta přímo k opuštěné vile na konci vnitrobloku, kde žila před smrtí stará paní Anežka. Už půl roku je dům prázdný, smutný a zarostlý kopřivami.
Boženko, dívej tvoje známá je tu zas! zavolala sousedka Vlasta z balkónu. Každý den to samé. Kde ta psiska jídlo bere?
Jídlo? zastavila se Božena.
No vidíš přece, něco nese. Určitě krmí štěňata. Mateřskej pud je silnej.
Jsi si jistá, že zrovna štěňata?
Čemu jinému? Jaro je tady, příroda si poroučí
Božena pokývala hlavou, přesto jí něco na tom vrtalo hlavou. Štěňata by byla logická, přesto se jí nezdálo.
Zrzavá zmizela v díře v plotě za domem. Božena zaváhala.
Copak jsem horší než samotná zvědavost? pobídla se. Půjdu zkouknout, když to všichni v domě řeší.
Prolezla mezerou v plotě, který jen protestně zavrzal. Uvnitř byl už léta nepořádek: kopřivy po pás, rozbité sklo, zrezlé haraburdí.
Z hloubi dvora zaslechla slabé kňučení.
Vydala se za zvukem, obešla polorozpadlou kůlnu a zůstala strnule stát.
Zrzavá seděla u staré boudy, před ní ležel velký černý pes s prošedivělou tlamou, přivázaný ke sloupu krátkým řetězem.
Slepý.
Oči zakryté mléčnou blankou, tělo kostnaté, srst slepená. Pes sotva dýchal.
Zrzavá tiše položila chleba před ni a jemně do něj drcla čumákem.
Černá fena opatrně nahmatala jídlo a hladově se dala do jídla. Zrzavá jen seděla a koukala, nevrtěla ocasem.
Když dojedla, zrzavá ji jemně olízla po tváři a lehla si tiše vedle ní.
Božena stála neschopná pohnout se. V koutku oka jí vyskočily slzy.
Proboha ona ji každý den krmí. Sama hladová, ale nedá dopustit.
Nevěděla, jak dlouho tam stála. Probrala se, když na ni zrzavá pohlédla pohledem, jako by říkala: Tak co koukáš? Pomůžeš tedy?
Počkej hned přijdu, šeptla Božena.
Otočila se a rozběhla domů rychlostí, jakou snad nezažila dvacet let. Kolena zaprotestovala, jejímu tělu se to nelíbilo, ale doběhla.
Doma nashromáždila vše jedlé uvařené kuře, zbytky brambor, klobásu, vzala misku s vodou a pospíchala zpět.
Scéna byla nezměněná. Zrzavá stále tiše ležela vedle černé feny.
Tady máš, Božena si sedla a položila jídlo před zrzavou, ta ale zůstala nehnutě sedět a věnovala pohled černé feně.
Koukej, i ty se najez. Vždyť jsi samá kost.
Došlo jí to. Přistrčila maso k tlamě slepé feny. Ta ho našla a s chutí se pustila do jídla.
Zrzavá polkla naprázdno, ale nejedla, jen čekala.
Až když černá fenka dojedla, opatrně si vzala zbyteček kosti i ona.
Tak je to správné, tiše řekla Božena.
Obě dlouho pily vodu. Ona je pozorovala v tichosti a utírala slzy.
Co tu bulíš? ozvalo se najednou za ní. Ve škvíře v plotě stála Vlasta, zírala na tu scénu.
Tak koukej, pro koho nosí jídlo, zašeptala Božena. Ne pro štěňata.
Vlasta nic neříkala, jen hlasitě nasála vzduch.
Kdo ji tu takhle nechal?
Asi Anežka. Měla ji na řetězu. Když umřela, na fenu už nikdo nemyslel.
Už půl roku
Půl roku tady leží sama. Jen ta zrzavá ji našla. Krmí ji den co den.
Vlasta si klekla vedle nich a zlehka pohladila zrzavou.
Ty jsi holka šikovná
Do večera se v domě vědělo vše. Někdo přinesl jídlo, jiný starou deku. Chlapům se nedařilo rozbít řetěz.
To chce flexu, rozhodl pan Jaroslav z druhého patra. Zítra ji donesu.
Ráno přitáhl nářadí. Lidé se zase sešli na dvoře.
Pozor, Jardo! zavelela Vlasta. Nepolekej ji!
Flexa zařvala, sršely jiskry. Černá fenka trhla hlavou.
Řetěz povolil.
Je volná, oddychl starý pán.
Božena pomalu klesla ke psovi a pohladila slepou po hlavě.
Půjdeš se mnou domů? Nakrmím tě, budeš v teple. A zrzavou si vezmu taky. Obě dvě.
Černá fenka slabě zavrtěla ocasem, jako by rozuměla.
Božena se ji pokusila zvednout, ale byla těžká, bezmocná.
Nech, já ji vezmu, řekl jemně pan Jaroslav a opatrně fenku vzal do náruče. Kde bydlíš?
Třetí vchod, byt devatenáct.
Cestou dvorem sousedé mlčky ustupovali, sledovali je. Zrzavá šla poslušně za nimi, na krok se od černé nehnula.
Jen se neboj, tiše k ní promluvila Božena. Obě vás beru.
U vchodu už posedávaly známé důchodkyně na lavičce.
Boženo, co to děláš? Psi do bytu taháš?
Tahám, odsekla klidně.
A co blechy a špína? Smrdět budou!
Vykoupu je.
A co řeknou lidi?
Co mají co říkat? najednou vystřelila hlasem silnějším, než čekala. Půl roku tu ten pes byl na řetězu, slepý, o hladu! Všichni jsme jen chodili okolo! Jen tahle fenka si všimla a pomohla jí! A my? Nic!
Zachvěl se jí hlas. Důchodkyně zmlkly, dívaly se do země.
Já to nevěděla, zamumlala jedna. Anežka umřela, o psu se nemluvilo.
No právě! Nikomu na tom nezáleželo.
Otočila se na podpatku a zamířila domů. Pan Jaroslav nesl fenku, zrzavá cupitala věrně za nimi.
Doma rozprostřela na podlahu starou deku, Jaroslav opatrně položil černou fenku doprostřed.
Tak hotovo. Něco ještě potřebuješ?
Děkuju, zvládnu to.
Když za ním zaklaply dveře, Božena se o ně opřela. Zrzavá usazená vedle černé na ni upřeně hleděla, jako by vyjadřovala, že ví, komu vděčí.
Tak dobrá, vzdychla Božena. Půjdeme si představit. Já jsem Božena. A vy?
Zrzavá tiše štěkla.
Ty budeš Rezka. A ty, pohladila černou fenku, budeš Černuška. Platí?
Přinesla misku s kaší a masem a položila ji před Černušku. Ta ji opatrně očichala, ale bála se, nejedla.
No pojď, Božena jí vzala kousek a podala ke tlamě.
Černuška ho něžně přijala.
Tak to je dobře. Jez, jez.
Krůček po krůčku dokrmovala fenku pomalu, s trpělivostí a klidem. Rezka pozorovala, a po chvíli položila hlavu Boženě na kolena. Božena věděla, co to znamená důvěra a vděk.
Večer zavolala Vlasta.
Jak to zvládáte, holky?
Drží se. Obě spí.
A co ty, nespíš?
Nemůžu. Přemýšlím.
Nad čím?
Božena chvíli mlčela.
Nad tím, že jsme někdy horší než psi. Fena pomohla druhé. A my chodili kolem, šest měsíců, a nikoho nic nezajímalo
Boži, nech to být.
Nemůžu! vykřikla. Stydím se! Chápeš? Stydím se za sebe, za všechny! Kvůli té fence.
Položila telefon, sedla si na zem, objala kolena a potichu se rozplakala.
Uteklo pár dní a Černuška sílila. Nejprve jen polehávala, jedla, pak zkusila vstávat neobratně, třaslavě, ale přece. Rezka se držela u ní jako pravý vodič.
To je tvoje slepecká štěstěna, Černuško, říkávala Božena.
Historka se rozšířila po celém domě dost zásluhou Vlasty.
Slyšela jsi o Boženě Novotné? špitaly stařenky u vchodu. Dva psy si vzala.
Ano, a jeden byl slepý, půl roku na řetězu!
A ta druhá ji celou dobu krmila! Věřila bys tomu?
Ne
Vlasta to viděla!
Když Božena venčila obě fenky, kolemjdoucí se zastavili, někdo popřál štěstí, někdo jen kroutil hlavou.
Boženo, jsi frajerka, řekl jednoho dne pan Jaroslav. To se jen tak nevidí.
Frajerka nejsem, mávla rukou. Rezka to je frajerka. Já jen jednou neprošla kolem.
Jednoho večera zaklepala u Boženy mladá slečna.
Dobrý večer, jste paní Novotná?
Ano, a vy?
Jsem Klára, slyšela jsem o vašich fencech. Jsem veterinářka mohla bych Černušku prohlédnout? Zdarma, nebojte.
Božena se zarazila.
Opravdu nechcete nic?
Ne, je to od srdce. Můžu dál?
Klára pečlivě Černušku prohlédla.
Je stará, nemocná. Oči už nevrátíme, ale s péčí může žít pěkně. Sepíšu vitamíny, mastičku na packy, jak ji krmit.
Kolik dlužím?
Nic, usmála se Klára. Dárek za odvahu. Od všech, co slyšeli váš příběh.
Boženě se opět zamlžily oči.
Děkuju.
Děkujeme my, pohladila Rezku.
Když za veterinářkou zapadly dveře, Božena sedla na gauč. Černuška ležela u jejích nohou, Rezka vedle. A poprvé po letech si Božena uvědomila, že je opravdu někde potřebná.
A to bylo opravdové štěstí.
