Leonid nechtěl uvěřit, že Irča je jeho dcera. Věra, jeho žena, pracovala v samoobsluze a sousedky si šuškaly, že ji tam vídají zavřenou v kumbálu s cizími muži. Proto Leonid odmítal přijmout drobnou Irču za svou a neměl ji rád. Jediný, kdo měl vnučku rád, byl dědeček, a právě ten jí odkázal dům na vesnici. Irču miloval jenom děda Jako malá byla Irča často nemocná a moc drobounká. “V naší ani tvojí rodině takové mrně není,” říkal Leonid. “Tahle holka je malá jak sirka!” S jeho lhostejností se časem smířila i matka. Skutečně ji měl rád jen děda Matěj. Bydlel na kraji vesnice u lesa a celý život pracoval jako hajný. Ani v důchodu nedal na les dopustit – sbíral bylinky, v zimě nosil zvěři seno. Ve vsi o něm říkali, že je trochu podivín a jeho slova se prý někdy vyplnila. Ovšem pro léčivé čaje za ním chodila půlka vesnice. Manželku Matěj pohřbil dávno. Les a vnučka mu zůstaly jako útěcha. Když Irča začala chodit do školy, byla víc u dědečka než doma. Učil ji poznávat bylinky a kořínky a Irča se rychle učila. Když se jí ptali, co chce být, odpovídala: “Chtěla bych léčit lidi.” Maminka však říkala, že na studia peníze nemá. Jen děda ji těšil: “Nejsme žebráci, pomůžu ti, a kdyžtak prodám i krávu.” Dědeček vnučce odkázal dům a šťastný osud Dcera Věra k tátovi nechodila, až když její syn prohrál v kartách ve městě a pořádně ho zmlátili, stála najednou ve dveřích. Prosila ho o peníze na dluhy. “Když potřebuješ, to si vzpomeneš, kde tatínek bydlí?” řekl přísně Matěj a pomoc odmítl: “Nebudu platit Andrýskovy dluhy. Chci dát něco vnučce do života.” Věra se zlobila: “Jste pro mě oba mrtví!” a utekla z domu. Když Irča šla na střední zdravotnickou školu, rodiče jí nedali ani korunu – pomáhal jen děda Matěj a stipendium, protože Irča byla pilná. Před koncem školy děda vážně onemocněl. Tušil, že konec je blízko, vzkázal Irče, že jí odkazuje dům. Přikázal jí, ať na dům nikdy nezapomene, prý dům žije, dokud se v něm dýchá lidský duch: “Neboj se tu být sama. Tady najdeš svůj osud.” věštil jí Matěj. “Budeš šťastná, holčičko.” Proroctví dědy Matěje se naplnilo Matěj odešel na podzim, Irča pracovala v okresní nemocnici jako sestřička. Na víkendy jezdila do dědova domu, topila v kamnech, pořídila si zásobu dřeva. Nechtěla být v pronajatém bytě ve městě. Jednou večer přijela na vesnici. V noci začala sněhová bouře a ráno zjistila, že cesta je zavátá. Ozvalo se zaklepání. Otevřela – na prahu stál neznámý mladý muž. “Dobrý den, potřebuju odházet auto, zapadlo mi naproti u vás. Nemáte lopatu?” zeptal se. “Máme, vezměte si ji, kdyžtak vám ráda pomohu,” nabídla Irča. Muž se usmál a poznamenal: “Ještě aby sníh zavál i vás.” Po chvíli nevytáhl auto dál, musel znovu lopatou, a Irča ho pozvala na čaj. “Nebojíte se tu žít sama u lesa?” ptal se jí. Vysvětlila mu, že dojíždí na víkendy, ve městě pracuje, domů to má asi složitější, když zrovna nejede autobus. Muž, který se představil jako Standa, nabídnul, že ji příště odveze. Souhlasil. Jednou šla Irča z práce pěšky a čekalo ji překvapení: potkala Standu. “Máte v čaji nějakou magii,” žertoval, “moc jsem vás chtěl znovu vidět. Co kdybych přišel zase na čaj?” Svatbu neměli, Irča nechtěla. Standa nakonec ustoupil – ale jejich láska byla opravdová. Irča pochopila, že chlapi, kteří nosí ženu v náručí nejen v pohádkách, existují. Když se jim narodil prvorozený syn, všichni se divili, jak z drobné ženy může být takový silák! Na otázku, jak ho pojmenují, Irča odpověděla: “Bude to Matěj, po jednom výjimečném člověku.”

Víš co, sedni si, povím ti něco, co se stalo v jedné malé vesnici na Vysočině.

Takže, byl jeden chlap jmenoval se Luboš a jeho žena Věra dělala prodavačku v místní Jednotě. O Věře se špitalo kdeco, jako že prý v zázemí prodavačky nebyla jen se zbožím, ale vlezli tam za ní i různí chlapíci ze vsi. Luboš proto neměl šanci věřit, že ta drobná holčička, co jí dali jméno Hanička, je jeho vlastní krev. Výsledkem bylo, že si ji nikdy moc neoblíbil. No a Věra, která byla nejdřív trochu na Haničku milá, nakonec na ni taky zanevřela, asi jak to domácí dusno na ni prosáklo.

Jedinej, kdo Haničku měl opravdově rád, byl děda Matěj. Starý pán, co celý život dřel v lese jako hajný a i když šel do důchodu, pořád vyrážel do lesa sbírat borůvky, houby a hlavně léčivé bylinky. V zimě chodil s pytlíky brambor krmit srnky. Ve vsi mu někteří říkali, že je trošku podivín vždycky něco řekl a ono to náhodou vyšlo, tak na něj hleděli s respektem. Ale když někoho bolela záda nebo kašlal, šli si pro odvar právě k němu.

Manželka mu zemřela už dávno, Hanička a les byli jeho jediná radost. A jakmile ta malá začala chodit do školy, víc času trávila právě u dědy na samotě na kraji lesa než doma u rodičů. Seděli spolu u kamen, děda vyprávěl o bylinkách, vysvětloval co čeho je na co. Haničce to šlo od ruky, učila se skvěle a už v první třídě říkala, že až vyroste, bude lékařkou. Jenže Věra vždycky říkala: To máš smůlu, na školu nejsou peníze. Ale děda se usmíval, hladil ji po vlasech a povídal: Neboj, když tak prodám krávu, na studia ti peníze najdu.

Čas šel dál a děda Matěj zestárl. Jeho dcera Věra k němu téměř nikdy nechodila, jen když nestíhala v práci nebo byl nějaký svátek. Ale jednou přišla. Sháněla u táty peníze, protože její syn, Tomáš, projel všechny úspory ve městě na automatech, dokonce ho tam prý někdo dost zmlátil a musel sehnat peníze hned.

Aha, peníze najednou potřebuješ, ale letas jsem tě tu neviděl, zabručel děda. Na Tomášovo hraní já platit nebudu. Mám Haničku, tu chci podpořit ve škole. Věra se hrozně naštvala a zařvala na celý dům: Nechci tady už ani tebe, ani tu holku! a zabouchla dveře.

Na Haničinu střední, když se dostala na zdravotnické lyceum do Jihlavy, nedala Věra spolu s Lubošem ani korunu. Jen děda Matěj ji v tom podržel a stipendium ze školy taky pomohlo.

Před maturitou děda onemocněl. Když cítil, že už se blíží konec, zavolal si Haničku a řekl jí, že jí odkazuje dům na samotě u lesa. Důrazně jí přikázal, ať na domek nezapomene, ať vždycky v zimě zatopí v kamnech a nenechá dům zpustnout. Neboj se tam sama, i osud tě v tom domě najde. Budeš šťastná, to ti říkám. Zdálo se, že se usmívá, že snad něco tuší.

Když dědu na podzim pohřbili, Hanička už byla v práci, nastoupila jako zdravotní sestra v okresní nemocnici. O víkendech jezdila do dědova domku, v zimě zatápěla, protože dřeva měl děda nachystáno hromady. Na penzion si šetřila tím, že občas spala v pronajatém pokoji u jedné tety ze sousedství.

Jednou v pátek dorazila do samoty, venku se zvedla sněhová vánice, v noci přifouklo hromadu sněhu. Ráno někdo klepe na dveře. Hanka otevře, za prahem stojí asi třicetiletý chlap se zamrzlou bundou. Dobrý den. Zasekl jsem se tady naproti s autem, nemáte půjčit lopatu? ptá se. Hanička mu ukazuje, ať si lopatu vezme, a chce i pomoct. Ale on jí to s úsměvem vymlouvá: Stačí, že jste drobná, abyste tu ještě zapadla.

Chlap, prý Petr, odhazuje sníh, ale během pár metrů zůstane v závěji znovu. Hanička ho pozve na čaj a přes okno koukají, jak to venku fičí. Petr po chvíli kývne hlavou a jde za ní dovnitř. Povídají si, Petr se ptá, jestli se tu Hanna sama nebojí. Prý ne, že jen na víkend a že jinak bydlí kvůli práci v Jihlavě. Petr na to, že je z vedlejšího městečka a taky se potřebuje dostat zpátky, takže kdyžtak ji vezme autem.

Za pár dní se nějak dali do řeči v nemocnici, kam Petr za někým jezdil. Odtud se to rozjelo. Petr najednou stál po Haniččině boku u dveří nemocnice a smál se: Asi v tom tvém bylinkovém čaji něco je! Nějak se mi po něm stýskalo, musíme ho zkusit zas spolu!

Svatbu si Hanička dělat nechtěla, Petr sice zpočátku přemlouval, ale pak to vzdal. Byla to opravdová láska. Říká se, že z knížek jsou chlapi, co nosí ženy na rukou a tady to byla pravda. Když se jim narodil první syn, v nemocnici nevěřili, že z tak drobné Haničky je maminka pěkného kluka-nošence. Když se jí ptali, jak se syn bude jmenovat, odpověděla: Matěj. Po dědovi. Bylo by mu to k smíchu, ale mám radost.

Takhle to u nás chodí. Štěstí je zkrátka v tom, koho potkáš, ne v tom, kdo ti dá život.