Legrace
Barčo! Barunko! Dej mi to opsat!
Šepot Lenky se nesl celou třídou a paní učitelka Vladimíra se zvedla od žákovské knížky, kterou právě vyplňovala.
Nováková! Ztiš se trochu, ano? Piš sama!
Paní učitelko, vždyť je to hrozně těžké! ozvala se Lenka, jak měla ve zvyku nezůstávat pozadu.
A kdo ti řekl, že má být všechno jednoduché? Kromě toho, Lenko, Barča má úplně jiný variant. Takže od ní opisovat nemá smysl.
Cože?! Vždyť sedí v první lavici!
No právě! usmála se paní učitelka Vladimíra a napodobila její tón hlasu. Dala jsem jí úplně samostatné zadání.
Tak to je pěkně nefér! zafňukala Lenka, zabořila hlavu na chvíli do sešitu, ale vzápětí už hledala další možnosti záchrany.
Nikdo si nevšiml, jak se Barča krčila u své lavice, bála se otočit nebo zvednout oči od písemky.
Že je Barča záchranný kruh celé třídy, věděli všichni učitelé. Co jí Pánbůh nadělil hlavičku! A využívali ji tak všichni, kdo chtěli. Zkus odmítnout hned bude oheň na střeše.
A přitom Barča nebyla žádná zlomyslná. Občas sice opisovat dovolila, ale jak jí radila maminka, dělala to tak, aby kvůli tomu nebyly problémy s učiteli.
Barunko, vím, že jsi hodná, ale musíš si taky vážit sama sebe. Jestli se chceš dostat na tu školu, kam chceš, potřebuješ dobré vysvědčení. Nemá smysl si ho kazit kvůli těm, kteří si pár pravidel nechtějí zapamatovat.
Mamčina slova byla pravdivá. Ale Barča jen vzdychla. Kéž by mamka věděla, jak těžké je být jedničkářkou v kolektivu, kde se nikomu do ničeho nechce
Na tuhle základku ji maminka převedla po rozvodu s tátou. Měla proto více důvodů. Jedním z nich bylo taky to, že Barča měla malého brášku ten se narodil v nové rodině jejího otce ještě za manželství rodičů.
Nikdo ani neuvažoval, že by Barče cokoliv vysvětlili. Dospělí řešili své věci, zatímco Barča sedávala s omalovánkami a tužkami, pečlivě a zarputile barvila stránku za stránkou černou pastelkou. Precizně, bez jediné světlé čárky.
První si jejích obrázků všimla babička.
To snad není možné! Kam jste to dítě dohnali!
Babička, mamčina tchyně, se přesto stavěla na stranu Barčiny maminky.
Má to po tátovi! I on odcházel ode mě pořád dokola. Takovej typ, bohužel. Stejnej jako jeho dcera, jen s rozdílem, že můj se vždycky vrátil a bez dalších dětí.
Vy jste mu odpouštěla?
Co se dalo dělat, Aleno? Milovala jsem ho A věděla jsem, že mě má rád. Jinak by se nevracel.
Bylo to těžké odpustit?
Hodně. Asi jsem úplně nikdy neodpustila. Teď se jen divím, proč jsem to vůbec snášela. Možná je to divné, ale buď ráda, že tvůj muž měl dítě bokem. Vidím to na tobě, Aleno ty bys mu odpustila, přijala bys ho zpět. Je to tak?
Nevím Bolí to moc.
Chápu. Vím i to, že teď je Barča mezi mlýnskými kameny. Zvažte to kvůli ní. Není její vina, že to dopadlo takhle
To je, máte pravdu. Vinu neseme my dospělí.
A maminka udělala to, co nikdo nečekal posadila Barču před sebe a všechno jí, tehdy šestileté, vysvětlila.
Barunko, my už s tátou nebudeme bydlet spolu.
Proč?
Rozvádíme se. Budeme spolu my dvě, s tátou se budeš vídat o víkendech. Ale zůstane tvůj táta, slibuju!
A ty? Barča si utírala slzy. Dospělí jsou vážně hloupí! Vždycky dělají po svém!
Já tě nikam nenechám jít!
Neodcházej
Tehdy maminka pochopila, čeho se vlastně Barča tolik bála, když kreslila jen černou.
Trvalo dlouho vysvětlit jí, co se děje a proč se bát nemusí. Bylo to těžké, ale časem přišla jakás takás rovnováha. Barča vídala tátu, i když ne tak často, jak by si přála. Ale postupně pochopila odešel táta od mámy, ne od ní. S tátovou novou rodinou jezdila k moři, hrála si s malým bráškou, našla si cestu i k jeho ženě Veronice, která nebyla zlá, děti měla ráda, a holka jí nevadila.
Přesto na Barče rozvod zanechal stopy. Často přemýšlela, jestli táta neodešel kvůli tomu, že ona sama nějak nestačila. S Veronikou byl spokojený, vychovával bratra, chtěl další děti. Ale ji vlastně vychovávat nechtěl Nebylo to tím, že byla jiná?
I když mamka i babička tvrdily, že to tak není, ten červíček pochybností s Barčou pořád byl. Uměl se schovat, ale probudit se v nejhorší možnou chvíli.
Zpočátku to nebylo znát. Tak co, klepala se v kolenou, když měla v první třídě recitovat básničku před třídou!
Celý týden ji s maminkou pilně cvičila. Učeně stála před zrcadlem, byla si jistá, že to zvládne. Ve školce hrála i hlavní role na besídkách.
Ale tentokrát to nevyšlo. Vzala mikrofon, hledala očima známé tváře a náhle všechna slova zapomněla. Rozplakala se a neřekla nic.
Paní zástupkyně, která jí básničku svěřila, poklekla, pohladila ji po tváři a zašeptala:
Řekneš mi ji později?
Barča přikývla. K její radosti si na to paní učitelka Vladimíra vzpomněla a po vyučování si ji na schodech školy odchytla.
Tak co, povíš mi básničku? Chci ji slyšet právě od tebe!
Snad by se zdálo, že je to drobnost nedokončená básnička. Ale pro Barču to byl v tu chvíli celý svět! Narovnala se, pustila mamčinu ruku a odrecitovala od začátku do konce. Dospělí ji odměnili potleskem.
Jsi šikovná! Věděla jsem, že to dokážeš!
Ale já to přece nezvládla Barčiny oči znovu zvlhly slzami.
Jak to myslíš, nezvládla? Ale zvládla! Podívej, všichni tleskali tobě! Je jedno, jestli se to stalo teď, nebo na shromáždění. Barunko, jsi statečná holka! Chceš mi věřit?
Myslím, že ano
Tenhle moment si Barča pamatovala. A když se v deváté třídě stala paní učitelka Vladimíra její třídní, měla z toho opravdovou radost věděla, že je na její straně. Neprozradí, podrží a pochopí.
A byla to pravda paní učitelka na Barču dohlížela.
Máte moc citlivou a bystrou dcerku, paní Malá. Ale je křehká. Zvažovala jste střední školu se zaměřením na matematiku? Barča má jasný talent, a tady upřímně, to není totéž, jako být mezi podobně nadšenými dětmi. Naše základka je dobrá, ale obyčejná. Většině jde spíš o cokoliv jiného, než učení. Barče je tu těžké zapadnout nechce se lišit a přitom se dusí pod třemi peřinami. Rozumíte?
Alena rozuměla. Ale zatím nemohla nic dělat. Speciální škola byla daleko, neměla kdo Barču vozit; otec měl už další dítě, babička byla nemocná, a ona sama dělala dvě zaměstnání, aby na větší byt ušetřila. V tom jednopokojovém už na obě bylo málo místa.
Barunko, vydrž to trochu. Až se vše srovná, vyřešíme i tu střední, ano? unaveně zavřela Alena oči, objala dceru na pohovce u večerního filmu.
Neboj, mami! Já to zvládnu.
Jak to jde ve škole?
No ujde! odpovídala Barča co nejsilněji, i když to nebyla pravda.
Neujde a neujíždí! začala ji lechtat máma. Povídej mi pěkně podrobně!
Barča se smála, uhýbala a nakonec stejně všechno řekla.
Nikdo ji otevřeně nebuzeroval. Ale pořád slyšela za zády:
Zase Barča machrovala u tabule! Po ní nemáme šanci na dobrou známku! Nemohla říkat aspoň něco normálního?
Do očí jí to nikdo dlouho neřekl až přišel den zlomu.
Barčo! Deset minut! Já to nestihnu! funěla Lenka a Barča jí natočila koncept.
Paní učitelka zaměstnaná zprávou v mobilu si ničeho nevšimla.
Vlado, parťák z lavice, jen posunul Barči svůj sešit, aby lépe viděla Lenkino zadání.
Díky! špitla Barča a ukázala na chybu.
Rozuměli si i beze slov bylo to od první třídy. Několik čísel, kývnutí a Vlado opravil řešení.
Koncept Barči předal Lence a do konce hodiny bylo ticho.
Po zazvonění vypuklo peklo.
To jako vážně?! Sedíš tu jak socha! Konec pololetí! Já bez šance a ty nejlepší kámoška! Lenka zuřila a bouchala do lavice.
Lenko, nejsi fér! řekla Barča klidně, ale uvnitř se vařila.
Jak to, že pořád musíš být k dispozici?!
Slovo čertovo kopýtko vypouštěla babička, když se zlobila. Zakazovala tvrdší výrazy.
Jsi přece slečna, ne nosič těžkých pytlů!
Ale babi, vy taky ve zlosti mluvíte ošklivě!
Já už jsem vyřazená slečna, dítě! Mně je leccos dovoleno. Ale ty si to nech od cesty! Není to hezké. Slečna má být záhadná, něžná. Chceš přece, aby tě kluci brali jako dívku, ne jako svého kámoše!
A proč by ne?
No, protože chlapi si berou dívky, ne parťáky. Chceš být kamarádka navždy?
Asi rozumím.
Teď by se Barče tak ulevilo říct vše po Lence, jak to má ve zvyku, ale něco v ní jí to nedovolilo.
Přestaň ji otravovat, Lenko! sykl Vlado, když si balil učebnice. Proč si myslíš, že ti všichni musí pomáhat?
Protože kámoši se ve všem podporujou! a Lenka znovu bouchla do lavice. Hlavně, že ty si pomáháte!
Není pravda! Barča nevydržela. Vlado si dělá všechno sám, jen mu občas ukážu, kde je chyba. Všem pomáhám! Proč mi vyčítáš, že jsem pomohla tobě?!
Popadla batoh, odsunula Lenku a vyběhla ze třídy, ruce třásly pláčem, který zadržovala.
Lenka nešla za ní, jen si pro sebe zamumlala:
Víme o tobě své, Ivánková. Dočkáš se
Ten den a další se nebavily. Ani za týden.
Lenka přestala s Barčou úplně mluvit a třída už čekala, co na ni vymyslí. Vždyť Lenka s fantasií nikdy nebyla pozadu uměla z nepohodlného spolužáka udělat bezva lečák, že dotyčný litoval, že jí stál v cestě.
Barča tušila, že něco přijde, ale Lenka ji překvapila.
Barčo, nezlob se! Dva týdny trucuješ, to už přece stačí. Smíříme se? usmála se, že by ji Barča málem objala.
Nezlobím se.
To určitě! Hele, řešeno. A jak budeš na Silvestra? Doma, nebo pojedeš někam?
Lenčin hlas nezněl uraženě; Barče se trochu ulevilo. Asi se unáhlila! Kdyby tak
Jenže kdepak! Lenka nemívala ve zvyku odpouštět. Proto, když Barča našla v batohu podivný lístek, vůbec ji s Lenkou nespojila.
Barčo! Moc se mi líbíš! Vlado
Písmo vypadalo jako Vladovo. Ani na chvíli ji nenapadlo, že by to mohl být něčí žert.
Lenka však byla mazaná téměř týden pomáhala paní Galině se sešity, objevila spolužáka ze sousední třídy s podobným rukopisem a za pomoci kamarádek báječně připravila svůj žertík vložila milostný lístek Barče do batohu.
Teď si pobrečíš, Barunko, nejen já! se smíchem zastrčila lístek, zapnula batoh a odešla z šatny.
Barča zrovna hrála volejbal, Lenčiny kamarádky ji zabavily.
Barčo, neflákej to, pořádně udeř!
Nikdo nehnul brvou, když Barča lístek našla.
Co to je? Páni, Vlado na Barču zamilován! vykřikla Lenka, běhala s lístkem a smála se. Jak to zahrajeme?
Dej mi ho! vyhrkla Barča.
Ale kdeže! Vlastně nejlepší bude předat to přímo! Vládo! Lenka vtrhla do klučičí šatny.
Barča zbledla. Že se jí Vlado líbí, to věděl jen její deník. A maminka.
Je to špatné, mami?
Proč?
Je brzy
Pro lásku nikdy není brzy, Barunko.
A miluju ho?
Teď ještě ne. To je zatím zamilovanost.
Jak to?
Představ si, že stojíš ve dveřích. Nakukuješ a za nimi je spousta věcí radost, bolest, možná i zklamání, štěstí. A s opravdovou láskou je to složitější, ale i zajímavější. Taková výzva! Ale i už tenhle okamžik na prahu je báječný. A víš co?
Co?
Nic krásnějšího v životě jsem nezažila, leda když jsem tě porodila.
Takže je to dobré?
Samozřejmě! Ale s rozumem.
Mami
Neboj, všechno víš a chyby neuděláš. Povíš mi o něm?
Znáš ho!
Své tajemství Barča držela jako křehkou vázu.
Lenka si vše přebrala správně podle toho, jak Barča lístek honem složila, když jej uviděla. Podle pohledu ke dveřím. Kdyby nebyla tak vyplašená z Lenčina rámusu, třeba by si uvědomila, že Vlado byl celou dobu s ní na hřišti.
Kluci už vylezli a smáli se, jak Lenka mává lístečkem, Barča v koutě celá nešťastná.
Co se to tu děje?
Paní učitelka Vladimíra se objevila a třída zmlkla. Každý věděl, že když je potřeba, umí otevřít rázně diskuzi a dát výchovné lekce i sedmé Bé.
Paní učitelko, máme novinu! vykřikla Lenka, přiložila lístek k puse a zase tancovala. Tili-tili, máme tu milence!
Lenko, co to má znamenat? ztmavl pohled paní učitelky.
Lístek! Prý ho psal Vlado Barče, že ji má rád!
Už už se někdo začal smát, ale paní učitelka zarazila třídu pohledem.
A dost! Barčo?
A Barča si právě v tu chvíli vzpomněla na ten zářijový okamžik, kdy poprvé před třídou nezvládla říct básničku, ale pak ji dokázala povědět v klidu. Dodal jí to odvahu.
Zvedla se, přešla a podívala se Vladimíře do očí stejně upřeně a laskavě, jako to často dělala maminka.
Lenka mi sebrala lístek. Chtěla jsem si ho nechat pro sebe.
Dobře. Vlado? obrátila se na kluky a stalo se něco nečekaného.
Ano! Psal jsem to já! Vlado odstrčil ty, co ho popichovali, a vytrhl lístek z Lenčiných rukou.
Číst cizí dopisy se nesluší, Lenko!
Lžeš! křičela Lenka, když pochopila, že to nevyšlo.
A virvál s pomluvami nebyl, stejně jako výsměch. Barča zůstala klidná.
A v tu chvíli se v ní něco změnilo. Vtáhla bradu, narovnala se ne ze strachu, ale jako by jí narostly křídla!
Snad ne, lidé přece nelétají! Ale proč má najednou chuť se vznášet?
Lenko? zvýšila paní učitelka hlas.
Prostě jsem blbla! Ale on stejně lže už skoro brečela.
Dej mi ho! Vlado lístek schoval Barče do ruky. Patří tobě. Už to nikomu neukazuj. Paní učitelko, bude dnes sloh? Paní Galina říkala, ale nestihl jsem!
Dobře, že alespoň uznáváš. Ale téma budete mít dnešní. A teď, upalujte na hodinu, už zvonilo!
Sedmé Bé okamžitě vyrazilo, nikdo už si Lenky nevšímal, zato Barča a Vlado na sebe potají usmívali a Barča ten lístek pevně svírala.
Ten lístek si pečlivě nalepila do svého tajného deníku. Schovávala ho jako poklad. A až na své svatbě tu stařičkou knížku předá Vládovi:
Tady to máš, muži!
Co to je?
Naše začátky
Ty mi věříš natolik, abys mi dovolila to číst?
Všechno už víš.
A co ještě ne?
Pamatuješ, co jsi mi říkal o tom stát ve dveřích?
Ano.
Tak já už za nimi dávno jsem! A taky jsem je za sebou zavřela. Vládíku, už tě než miluju.
Cože? a Vlado se zarazí.
Teď už miluju. Chápeš?
Chápu. A polibek? Má být sladký?
Sladký!
