Láska s hořkostí pelyňku

LÁSKA S HOŘKOSTÍ PELINKU
Ta jejich láska nevoněla růžemi ani medem, ale spíše prachem polních cest a rozšlapaným stonkem pelyňku. Lidé v naší vesnici si šeptali: když se spojí, svět se roztrhne, když se rozejdou, les lehne popelem.
Jitka byla léčitelkou už třetí generaci. Znala šeptání každého lístku, rozuměla bolestem, které nechtěly odejít. Její ruce byly vždy teplé a voněly tymiánem.
Radomír byl cizinec. Kouzelník, jehož síla nevyrůstala ze šepotu země, ale z ostrých příkazů živlům. Jeho magie byla jako nůž, chladná a tvrdá jako voda v lednovém potůčku.
Poprvé se setkali jedné mlhavé podvečerní, kdy oba pátrali po stejném po čarodějnickém kořeni, jenž kvete jednou za deset let.
Nesahej, Jitčin hlas prořízl ticho. Není pro tvé chamtivé prsty, černokněžníku. Země ho dala pro léčení, ne pro tvé stíny.
Léčení je jen odložení konce, léčitelko, pousmál se Radomír, aniž se otočil. Já chci spatřit podstatu věcí.
Nestali se sobě nepřáteli, ale ani přátelství se nedařilo. Táhlo je to k sobě navzdory rozumu i zkušenostem. Byla to láska zápas, věčný konflikt mezi tvořit a vládnout.
Nosila mu divoký med a tinktury na nespavost, když jeho magie začínala pálit zevnitř.
On nechával u jejího prahu vzácné vltavíny, v nichž zářila uvězněná hvězda, aby jí nebylo temno při dlouhých zimních nocích.
Ale hořkost pelyňku byla vždy poblíž. Jitka viděla, jak Radomír čerpá sílu z prázdnoty, a měla z toho strach. Radomír se zlobil na její laskavost, myslíc si, že plýtvá svým darem na nevděčné lidi.
Jednoho dne přišla do vesnice epidemie. Neměla slitování pro dobré ani zlé.
Jitka vydávala poslední síly, brala horečku do svých žil, a Radomír Radomír se poprvé v životě bál. Ne o svět, ale o ni.
Aby ji zachránil, musel udělat to, co celý život nenáviděl odevzdal svou sílu zpět zemi, aby ona mohla vyživit vyčerpanou léčitelku.
Když Jitka otevřela oči, Radomír stál u okna. Poprvé mu prosvítaly šediny a v rukách už nehořely plameny.
Proč? zašeptala.
Pelyněk je hořký, Jitko, odvětil, aniž se otočil. Ale bez té hořkosti je každá sladkost jen prach. Vybral jsem tebe, ne věčnost.
Zůstali spolu na kraji lesa. Jitka dál léčila, Radomír se učil naslouchat šepotu bylin, které dříve přehlušoval svou vůlí. Jejich láska byla těžká, drsná a hořká, jako vůně pelyňku při západu slunce. Ani jeden by však nevyměnil tu hořkost za ten nejsladší med.
Usadili se ve staré chalupě na konci Jelínkovy rokle místa, kam se báli vstoupit dřevaři i vesnické drbny.
Radomír, nyní bez magie, objevil v sobě dar cítit kov. Stal se kovářem. Ale ne obyčejným jeho nože nikdy netupěly a podkovy přinášely štěstí. V každém úderu kladiva zněla ozvěna jeho bývalé zloby proměněné v tvorbu. To byl jeho úděl.
Jitka založila malou zahradu, kde nápadně vedle sebe rostl jedovatý stračka a léčivý šalvěj. Už se nebála Radomírovy tmy, protože věděla, že nejúrodnější půda je černá.
Jejich láska nikdy nebyla cukrová. Byla to život dvou silných povah, které se o sebe brousily jako dva žulové mlýnské kameny.
Občas se Radomír pokoušel zlomit situaci vůlí. Když hrozilo suché léto, sedával na zápraží s zaťatými pěstmi, snažící se vyždímat z prázdnoty aspoň kapku deště.
Nech toho, špitla Jitka, položila mu ruku na rameno. Země není otrokyně. Popros ji, ne poroučej.
Neumím prosit, odsekl.
Ale večer už oba nosili vodu z dalekého pramene, a v tom byla větší magie než v kterémkoliv kouzlu.
Do jejich chalupy často přicházely stíny. Někdy bývalí učedníci Radomíra, toužící ho vrátit mezi kouzelníky, jindy nemocní, kteří potřebovali Jitčinu pomoc.
Jednou přišel Radomírovův dávný nepřítel kouzelník ve starém černém kabátě.
Nepřišel zabíjet, ale požadoval, co Radomír dluží magii. Chtěl hlas Jitky výměnou za navrácení Radomírovy síly.
Radomír se podíval na své mozolnaté kovářské ruce a na Jitku, která právě vařila pelyňkový odvar. Neprosila ochranu dívala se na něj s nekonečnou důvěrou.
Síla vyplacená tichostí milované, není síla, ale otroctví, pronesl Radomír.
Nepoužil magii. Vzal jen těžké kovářské kladivo a vystoupil za práh. Říká se, že oné noci se les otřásal nikoli zaklínadly, ale lidským hněvem muže, co chránil domov. Stín odešel.
Stárli krásně. Vlasy Jitky zbělaly jako květy švestek, Radomírova brada jako chladný popel.
Vypráví se, že když přišel jejich čas, neodešli každý zvlášť. Prostě se ztratili v lesích během květu pelyňku. Na tom místě stojí dnes dva stromy: mohutný dub s kořeny v rudných žilách a ohebná vrba, objímající jeho kmen.
A když někdo utrhne z té vrby lístek, ucítí na rtech tu hořkost hořkost skutečné, nevyumělkované lásky, která je silnější než jakákoliv magieA když se vesnice ptala, proč dub a vrba rostou spolu v jednom objemu, staří lidé odpovídali: To je láska, která vydržela hořkost, aby mohla být opravdová. Když v červnu pelyněk vykvetl, okolní vzduch byl trpký, ale pod jejich stromy voněl sladce. Děti si tam hrály, tiše šeptaly dávnou legendu o dvou, kteří dokázali zkrotit stíny i světlo. A když někdo potřeboval odvahu nebo pochopení, sedl si pod dub a vrbu, a najednou věděl, že i největší hořkost může být začátkem všeho dobrého.
Protože země si pamatuje nejen bolest, ale i lásku, která ji uzdravila.