Láska
Jednoho podzimního večera jsem uklízela ve vesnické lékárně v našem Jablonském kraji, když tu slyším dveře zařinčely s takovou těžkostí, jako kdyby někdo vší silou zatlačil ramenem. Otočím se a málem se mi zastavilo srdce! Vypadá to jako pan Miroslav, náš soused, všestranný mistr a člověk vážený široko daleko, v Jablonci. Jenže Miroslav měl vždy vousy husté a šedivé jako sníh, voněl pilinami a domácím tabákem, a tenhle má tváře holé, bledé, na krku náplast přes pořezání. A tu ze mě vytáhl silný závan kolínské Šíp, až mi začalo pálit v nose. Nemůže být, že Miroslav si úplně oholil vousy!
Miroslave Hynku, povídám, když skládám hadr, to jsi ty? Nebo ses poslal mladšího bratra?
On se rozpačitě kroutí, šedou čepici točí v rukách, oči schovává.
To jsem já, Anežko, zabrumlal, mohl bys mi dát něco na srdce. A na nervy.
Hned jsem přešla do profesionálního tónu, posadila ho na pohovku, vytáhla tlakoměr.
Co se děje? Kde tě bolí?
Všude, bručěl, uvnitř to duní jak kladivo na plechu. Nespím už noc a ruce třesou se.
Tlak měl 160 na 100, což bylo hodně na Miroslava, co k doktorům nikdy nechodil a hřebíky ohýbal prsty.
Tak dobře, říkám přísně, povídej na rovinu. Přepracoval ses, nebo jste se pohádali s Miladou?
Při jméně své ženy sebou škubl, tvář mu naskočila fleky, svaly se napnuly. Ta jeho Milada Urbánková je klidná, tichá žena, celý život s ním jako jehla s nití, nikdy mu neodporovala, vždy jen Mirečku a Mirečku. A Mireček má povahu tvrdou, nerudnou, k němu se těžko dostaneš.
Jenom mi nakapej kapky a neptej se. Léčíš, tak léč.
Nakapala jsem mu valeriánku, pod jazyk valdoxan. Posadil se, popošel, zabručel děkuji a odešel. Dívám se za ním oknem: kroky má svižné, jakoby omládl.
Ach, že by starý Miroslav dostal druhou mladost? Zamiloval se snad ve stáří?
V Jablonci povídá se vše, jako ve včelíně. Na jednom konci kýchnete a na druhém už vědí, že jste nemocný.
Druhý večer za mnou přiběhla Ludmila, naše pošťačka.
Anežko! Slyšelas novinku o Miroslavovi? Zbláznil se, člověk! Nejenže oholil vousy, dnes jel do Liberce autobusem, vrátil se s taškami, schoval je pod bundu. Haně z obchodního domu volala prodavačka, ptala se, proč tvůj Miroslav kupoval látku a koukal do klenotnictví?
Srdce mi poskočilo. To je jisté, že někoho má! Ale koho? U nás je každý pod drobnohledem.
A co Milada? ptám se tiše.
Ludmila udělala soucitný obličej.
Milada Chodí jako zamračená. Oči pořád na kraji slz. Sousedky říkají, že ji poslal spát do letní kuchyně. Prý: Nepřekážej, mám projekt. Jaký projekt má tesař v noci? Víme jaký
Za pár dní ke mně přišla samotná Milada, malá, štíhlá, v starém vlněném šátku.
Anežko, šeptá, můžu?
Posadila jsem ji ke kamnům, nalila horký čaj s malinou. Sedí, drží hrnek v obou rukách, zahřívá se a dívá se do kouta.
Odchází ode mě, Anežko. Čtyřicet let spolu, děti jsme vychovali, vnoučata, a teď je konec.
Ale proč, Milado? snažím se ji utěšit, ale sama cítím tíhu.
Stal se cizím. Každý den se holí. Kolínskou teď střídá zkrčila nos. Včera jsem našla v kapse účtenku z Zlaté nitě. Lže mi, do očí se nepodívá Slzy jí tiše stékaly, hluboké a smutné, až jí vrásky zhoustly. Proč vyhrabal moje výbavu a staré šaty ze skříně na půdě? Jak jsem přišla, zakřičel: Co tu šmejdíš? a zabouchl dveře. No jo, jsem stará, už ne krásná. Ale on taky není mladík
Pohladila jsem ji po rameni a pomyslela: Ach ti chlapi
Vydrž, Milado, povídám. Možná je to jiné, než se zdá.
Jak? zasmála se trpce. Pak v dílně zpívá. Poprvé v životě. Zamkne se, klepe kladivem do prken a zpívá: Ach, rozkvétá kalina Nikdy nezpíval! Zamiloval se, Anežko, určitě!
Odešla a já probděla noc. Miroslav pevný jako dub, rodinu nikdy nezradil. Je přísný, nemluvný, ale ne podlý.
Po týdnu byla atmosféra v Jablonci hustá jako kynoucí těsto. Verze létaly: od mladé knihovnice z Liberce, po tajemnou městskou, co koupila chalupu v sousední vsi.
Miroslav chodil zadumaný, s jiskrou v očích, zhubnul, a stejně vznášel se, jakoby zamlád. Lidi si nevšímal.
V sobotu navečer k mně přiběhl sousedův Honzík:
Teto Anežko! Děda Mirek spadl na dvoře! Babi Milada vás volá!
Taška s červeným křížem na rameno, běžím. Noha v holínce klouže, hlavou mi běží: Jen ať to není infarkt!
Vběhnu na dvůr Miroslav leží na trávě, tvář šedivá, rty modré. U něj Milada, drží mu hlavu. Celý dvůr pokrytý deskami, obloženými latěmi, plechovkami s barvou. Uprostřed je napůl složená bílá kruhová altánka, jak závoj.
Dobíhám, měřím puls rychlý. Tlak vysoký.
Co se stalo?
Prkno těžké jsem zvedal,” šeptá. “Ztemnělo přede mnou záda mě sekla tady ukázal na hruď.
Muž si přetáhl záda. Dala jsem mu injekci, tlak snížila, bolest utlumila. Oddechl si.
Tak, Milado, poroučím, zavolej souseda, ať ho přeneseme do domu. Nemůže na vlhké zemi ležet.
Uložili jsme Miroslava do postele.
Mirečku ptá se Milada, tiše. Proč ta altánka? Vždyť je podzim, brzy zima
Miroslav se zadíval dlouze na ženu, zhluboka vydechl, hledal pod polštářem a vytáhl maličkou sametovou krabičku. A starý deník, roztřepený, se zažloutlými stránkami.
Představoval jsem si to jinak, Milado, zašeptal rozrušeně, pamatuješ zítřejší den?
Milada zamrkala, čelo se jí zvrásnilo:
Dvadvacátého října Neděle
A před čtyřiceti lety?
Zalapala po dechu.
Pane Bože, Mirečku, úplně jsem zapomněla v těch starostech! Naše rubínová svatba!
Miroslav jí podal deník.
Tvůj starý deník, Milado. Našel jsem ho nahoře ve skříni.
Četl jsi? zrudla.
Četl, přikývl. Promiň mi, starého blázna. Četl jsem a duše plakala.
Ztichla jsem, jako by se čas zastavil. Hodiny na zdi tikaly tik-tak, tik-tak.
Přála sis, abych ti postavil dům, zahradu, a hlavně bílou altánku u potůčku, kde budeme pít čaj, poslouchat gramofon a budeš mít modré krajkové šaty Celý život jsem jen pracoval na stavbě, v lese Dům jsem postavil, ale altánka pořád později Jednou nebyly peníze, potom čas, nebo síly. A tys mlčela a snášela můj nerudný charakter.
Obrátil se k ženě:
Tak život skoro utekl, nesplnil jsem ti ani pohádku ani modré šaty. Tak jsem se rozhodl uspet k naší výročňí. V Liberci jsem koupil látku i prsten. Olga, švadlena, ti šila šaty podle starých mír. Altánka síly jsem neodhadl, starý pařez. Chtěl jsem překvapení. Ale jen jsem se pokořil, tebe unavil
Milada pomalu přistoupila k posteli, klekla a položila tvář na jeho ruku tu drsnou, mozolnatou ruku tesaře.
Blázne, Mirečku šeptla skrze slzy, v hlase bylo tolik štěstí, že bys je mohl nabírat lžící. Jak jsi jen blázen Myslela jsem, že máš jinou, mladou, že už mne nemiluješ. A ty altánka.
Milado! trhl sebou, jaká jiná? Tady, vezmi šaty ze skříně Zkus si je.
Budou sedět, přikývla, ani nezvedla hlavu. I kdyby ne, stejně si je vezmu.
Otřela jsem si nos, oči na kraji slz. Tiše jsem sbalila tlakoměr.
Tak, povídám schválně drsným hlasem, pacient, přísně na lůžku! Žádné prkna, žádné kladivo! Zítra kontrola.
Miroslav se na mě vděčně podíval:
Anežko, prosím, neříkej ve vsi. Jen se vysmějí. Řeknou, že starý ztratil rozum.
Ať si povídají, mávla jsem rukou. Odpočívejte. Na zdraví!
Vyšla jsem na práh. Mraky zmizely a zúžasně vyšla žlutá luna. Vzduch voňal mokrým listím, kouřem a jablky, i když už zralé dávno nebyly.
Nic se v Jablonci neutají. Někdo rozhlásil, že Miroslav chystal překvapení a přetáhl si záda.
Ráno se začaly scházet lidi k domu Miroslava a Milady chlapi s nářadím, kovář přinesl ozdobné závěsy, truhlář barvy. Práce frčela, až se prášilo!
K večeru už altánka stála bílá, nádherná, jako nevěsta. Dali do ní stůl, přikryli výšivkou, na něj samovar a hrníčky. Poezie! Lidi seděli v altánce i kolem.
Potom vyšla Milada v modrých krajkových šatech, s prstenem na prstu, vlasy upravené, rty červené, oči svítily jak lampy, a Miroslav bledý, v slavnostním saku, s vyznamenáními za práci, v kravatě.
Miroslav vytáhl gramofon z předválečných let, získal ho od starožitníka v Liberci. Položil desku. Zapraskala, zasyčela a rozezněl se hlas Wericha: Srdce, klid ti není souzen
Miroslav pozval Miladu k tanci a pomalu se spolu houpali. Nohy už nebyly pevné, ale ten pohled! Jako by neuběhlo čtyřicet let, ale jen čtyřicet minut od první schůzky.
Celá ves se na ně dívala. Ženy plakaly, utíraly oči šátkem. Chlapi rozpačitě kouřili, hleděli do země každý myslel na svou ženu, kdy ji naposledy dal kytku nebo prostě řekl děkuji.
A já zase přemýšlela, kolik sil utrácíme na domněnky, na podezírání, na zbytečné řeči, a život je kratší, než si myslíme. A vše, co je opravdové, je teplá ruka blízká, když hledíme do očí, kde nám svítí světlo, co hoří jen pro nás.
