Láska bez podmínek
Lenka se líně procházela po obýváku, když jí pohled sklouzl pod pohovku a tam, jako malý černý útes, vykukovala ponožka. Samozřejmě, neodolala a hned poznamenala:
Teda, kdo by to byl řekl, že máš doma takového nepořádníčka!
Naklonila se, rychle to cosi zachytila prsty, vítězoslavně zamávala ponožkou a dodala:
No fakt! Na první pohled pořád ten dokonalý muž obrázek z lifestylového časopisu, a tyhle skvosty pod sedačkou!
Zrovna v tu chvíli vyšla Amálie z kuchyně, utírala si ruce do utěrky a na Lenčin komentář jen překvapeně nadzvedla obočí:
Co prosím tě zase plácáš?
Lenka na ni zamrkla a beze slova natáhla ruku s úlovkem ponožka byla jasný důkaz, argument, proti kterému není odvolání.
Amálie trochu zrudla a spustila omluvu:
No, to bude určitě Bertíkova práce. On má teď období, kdy krade všechno, co najde v koši na prádlo. Ještě je mrňous, žádnou velkou věc neunese.
Lenčina očka zahořela: kočky, to byla její vášeň.
Bertík? Ten váš koťák? Kdepak ho máte? Viděla jsem ho jen na fotkách no fakt andílek, hned bych ho umazlila!
Zatímco dumala, proč už je na návštěvě deset minut a ještě ani jednou se ho nepoštěstilo pohladit, Amálie se zasmála a ukázala směr:
Koukni k topení do křesla tam dlí, to je jeho trůn. Jen bacha, ostré drápky a cizí vážně nesnáší. Kdyby náhodou, lékárnička je v koupelně. Jdu dělat kafe.
Lenka po špičkách přikráčela ke křeslu, kde na dekce polospal Bertík úplně typický český domácí mazlíček bílý s šedými proužky, hromádka hebkosti zkroucená do klubíčka. Ani se nehnul, jen špičky oušek se chvěly, ocas lehce poškubával ve snu.
Ty jsi fešák, šeptla Lenka, brzy se odhodlala k opatrnému pohlazení za ouškem.
Bertík otevřel jedno oko, letmo si návštěvnici prohlédl, pak ho zase zavřel. Ale sotva se Lenčina ruka přiblížila, kocour vyrazil packou tenká čára na zápěstí byla hned.
Aj! No povedené seznámení, zasmála se Lenka, pohladila koťátko i tak. Bertík se na vteřinku napjal, ale pak tichounce začal příst, až brněl jako malý mixér.
Když se Amálie vrátila s kávou a cukrovím, Lenka seděla s rozzářeným úsměvem a systematicky škrabkala Bertíka po bříšku. Koťák byl spokojený, vrněl jako traktor, a malá škrábanec na Lenčině ruce připomínala tenkočarý podpis první setkání za sebou, nálada jasná.
Ten je ale báječný! Taky bych chtěla takového chlupáče, aby se Sněženka doma nenudila, rozplývala se Lenka, když hladila Bertíka pod bradou. Kočky padaly na záda a vystavovaly bříško dalšímu mazlení lepší kompliment není.
Chceš adresu útulku? culila se Amálie a aranžovala hrnky vedle sebe na konferenční stolek. Sledovala, jak se její kamarádka rozplývá, a skoro záviděla tu dívčí opravdovost.
Zatím ne, lenivě povzdechla Lenka. Kocour zabručel, když přestala, a upřel na ni pohled jako šéf kanceláře očekávající pokračování práce. Lenka se zasmála, začala hladit dál. Víš, plánuju svatbu Bojím se, že by byl Vladimír z nového nájemníka ne úplně odvázaný. Sotva přežívá Sněženku.
On nemá rád zvířata? zajímalo Amálii, přitom vdechovala vůni kávy a zahřívala si ruce o hrnek.
On má radši pořádek. Nesnáší, když je někde chlup, kulička písku nebo omylem plyšová myš pod stolem. Pořád je jak robot vše na svém místě, všude čisto, ani drobek!
Na chvilku Amálii úsměv zmizel z tváře. Zamračeně se podrbala na ruce a Lenka, která ji znala moc dobře, hned poznala, že něco není v pořádku. Takhle zkroušenou Amálii ještě neviděla za tři roky přátelství snad nikdy neskončil den bez jejího veselého úsměvu. Teď měla oči jak zamžené, jako by ji unesly nějaké vzdálené nepříjemné vzpomínky.
Amí? Lenka ji trochu vystrašeně pozorovala, opatrně uložila Bertíka zpátky na křeslo a otočila se na kamarádku. Jsi v pohodě? Co se děje?
Amálie poprvé za dlouhé roky mlčela bez humoru; oči smutné, jak by bloudila někde ve starém snu.
To nic, to nic sotva se usmála. Hlas jí trochu selhal, ale bylo znát, že sbírá síly pokračovat. Bylo to trápení, vzpomínky na jednoho čistotného pána, jehož posedlost dokonalostí už byla diagnóza, ne vlastnost.
Zhluboka se nadechla, narovnala a pokračovala:
Víš, byl to dost špatný zážitek. Dám ti jenom jedno před svatbou si s chlapem rozhodně zkus rok bydlet! Fakt. Jen tak zjistíš, co znamená tančit podle cizích pravidel a mít strach, že můžeš špatně udělat úplně cokoliv.
Povíš mi to víc? zeptala se potichu Lenka. Pak se lekla, že šlápla vedle, a dodala: Jestli o tom nechceš mluvit, tak ne!
Řeknu. Člověk se aspoň poučí na cizích chybách, ne?
*************************
Bylo mi devatenáct, když jsem poznala Jiřího. To byl, holka, typický pán dokonalý: o devět let starší, upravený, galantní, nosil mi kytky jen tak, pamatoval si, že piju zelený čaj s mátou a poslouchal mé průpovídky o chemii, jako bych vykládala poslední klíč ke světu. Nepochopila jsem, jak rychle mě ukecal na svatbu po třech měsících!
Táta už si dávno zakládal novou rodinu a tak se mnou mluvil dvakrát do roka. Máma? Tu to vzrušovalo asi jako nová éra Pantone barev. Vyrostla jsem, dala mi vzdělání, pak řešila svůj život. Já ji za to neodsuďovala ba naopak. Byla jsem samostatná a svobodomyslná holka.
Jiří se jevil božsky aspoň ty první týdny. Po dvou měsících jsme začali řešit, no řád a pořádek. Já zrovna měla zkouškové, mozek na kaši, prach na poličce a on šel do vývrtky.
Jednou mě v půl jedné v noci, když jsem šla spát kvůli rannímu testu z matiky, zarazil mezi dveřmi:
Podívej se na chodbu! Prach. Umyj.
Já už měla jazyk na vestě: Jiří, zítra brzy vstávám Nešlo by to ráno?
Prej v telefonu se válíš a prach tě nezajímá! Teď!
Vskutku, šla jsem drhnout dlažbu se slepenýma očima.
Časem gradoval. Když byla knížka šejdrem na stole, řval. Postel špatně ustlaná scéna jak v Národním divadle. Dokonce kontroloval prádlo a když našel sebemenší záhyb, začal vztekle házet prádlo na podlahu.
Ukaž, co jsi to předvedla? Skládáš, jak v křeči? To je hamba!
Argumentace zbytečná, hádat se nesmysl: překládat všechno znova a basta.
Jednou jsem zabouchla do kurzu, prádlo nevyžehlené, v skříni dalších pět čistých košil hysterák jak cyp.
To už jsi úplně zlenivěla? Mám jít do práce jako drban?
Chtěla jsem říct, že jsem do dvou ráno počítala příklady, nestihla jsem. Chytil mě za zápěstí, stiskl a já měla na ruce krásný český suvenýr modřinu. V následujících dnech jsem nosila roláky, abych to nemusela vysvětlovat. Navenek pozitivní, doma blížící se k nervovému kolapsu.
Na obličej si nikdy netroufl nedejbože, aby to někdo zpozoroval. Preferoval zápěstí tam se už modřiny stihly střídat podle typu oblečení. Občas i za vlasy, když našel na podlaze mikroskopický flek.
Stála jsem nad tím flečkem (větší byste našli leda mikroskopem), hosté naši čistotu chválili, a pro Jiřího to byla katastrofa: To je ostuda!
Nervy jsem měla jak provázek. Každé ráno inspekce: tady hrnek, tam prach, jinde ponožka? O půlnoci škrábala linku, jestli není mastná, a spávala stylem pětkrát za noc vzhůru. Na přednášce jsem jednou prostě zkolabovala.
Probrala mě zdravotní sestra v nemocnici (rukavice, teploměr, analytika) a tam, koukaje do bílého stropu, jsem si poprvé přiznala: Proč to vlastně dělám? Láska byla dávno v tahu a zbyl jen strach Snila jsem o klidu: nebudeš plakat v noci, nebudeš mít modřiny od vlastního chlapa.
Jednoduchá česká náhoda Jiří dorazil na návštěvu. Doufala jsem, že mě konečně obejme a zeptá se, jestli potřebuji něco koupit. Jen co ale otevřel dveře, spustil přednášku: vlas v culíku, na županu flíček, To je pověst?
Típla jsem: Jsem v nemocnici, Jiří. Řešíš prach na županu?
On jen utrousil a v tu chvíli vtrhla sestra: šedivé vlasy, v očích přísnost, v ruce mop. No prosím, pán domů! Nebo vám to s touhle násadou osvětlím! Ten pohled byl za všechny parchantské roky.
Rozesmála jsem se, takovým tím zoufalým smíchem. Jiří vykráčel v rudém, naposled hromově zabouchnul dveře.
Sestra mě pohladila po dece: Holka, čeho se držíš? Chlapů je dost, a ty temperament máš!
V tu chvíli to ve mně nějak cvaklo. Proč vlastně? Bydlení po babičce sice maličké, ale moje. Peníze, no, nebyly bůhvíco, ale doučovat holky matiku můžu. Hlavně budu žít v klidu bez hysterických scén, bez podezíravých pohledů!
Podívala jsem se z okna, kde foukalo a svítilo jarní slunce a po letech mi v břiše místo paniky vyrostla naděje: Možná tentokrát zvládnu začít sama!
Děkuju, šeptla jsem sestře, slzy smíšené s novou chutí do života.
Sestra jen pohladila, věcně: Dobře děláš, holka. Jsi silná! Jen tomu musíš uvěřit!
Poprvé po letech jsem se usmála. Tentokrát vážně.
Večer, jak zapadalo slunce, už jsem měla jasno.
***********************
Rozvod? Rychlostí blesku. Jiřík dorazil jen ve formě svého právníka ledový pán, v talirovi, s výrazy účetní uzávěrky. U soudu padl rozsudek a poprvé opravdu OPRAVDOVÉ uvolnění. Vylezla jsem ven, vdechla jarní vzduch s listy a ptačím zpěvem, slunce do tváře a zjistila: Já jsem svobodná!
Přestěhovala jsem věci do babiččina bytu, tam, kde byly lípy, parčík, sluníčko. Samota mě dřív děsila, teď byl klid ten největší dar. Učila jsem se radovat z věcí, co jsi nikdy necenila ranní kafe na balkoně, vůně šeříku a úplný TICHO. V knihkupectví jsem začala pracovat ne kvůli korunám, ale kvůli tomu, že tam mezi knihami a lidmi bylo dobře.
Jednoho dne jsem skládala knížky podle abecedy, když najednou narazím do sympatického kluka. Shýbal se pro knihu, málem jsme se srazili. Promiňte, moje chyba! Nechtěla byste poradit s dějinami umění?
To byl Matěj. Vysoký, upřímné oči, jamky ve tvářích znáš to. Nejdřív chodil opravdu kvůli knihám. Pak se začal zdržovat, kecal se mnou o autorech, chtěl vědět, co mám ráda, co doporučím.
Po pár týdnech nabídl kafe po práci.
Dlouho jsem byla opatrná. Po Jiřím jsem se lekala každé prudší reakce, bála se zvuků, rukou. Když Matěj zvednul ruku, stáhla jsem se. Nemohla jsem uvěřit, že by někdo mohl být milý jen tak, bez nároků.
Ale Matěj byl trpělivý. Neuspěchal nic. Když jsem zmlkla, jen pustil odlehčený vtip. Když jsem vypadala smutně, třeba navrhl návštěvu divadla nebo sledování rozhledny na Petříně. Nechával si čas.
Jednou v kavárně jsem mu všechno řekla poprvé naprosto otevřeně. O bolesti, o špatných dnech. Neutěšoval, nekomentoval byl tam a poslouchal, držel mě za ruku.
Když jsem skončila, zahřál mi ruku a tiše povídá:
Nikdy bych ti neublížil. Pokud budeš chtít, můžeme mít doma klidně uklízečku hlavně, ať nemáš z domácnosti žádné trauma. Nemusíš mi nic dokazovat, stačí prostě být.
Byla v tom jednoduchost, laskavost a najednou jsem pochopila, jaké to je být akceptovaná i se všemi bolístkami. Srdce se mi rozehřálo, začala jsem věřit, že budoucnost může být růžová.
************************
Tak, a to je půlka mé životní frašky, skončila Amálie. Trochu jí to drhlo v hlase, ale usmívala se statečně. Bylo to těžké, ale největší poučení je: nikdy se neobětuj kvůli pocitu, že ta správná rodina musí vypadat dokonale. Největší štěstí je, když tě někdo přijme i s krabicí problémů navíc.
Bertík, protože měl detektor nálad, se nasáčkoval Amálii na klín, přístroj zapnul na maximum a natáhl packu až na její tvář. Rozesmála se.
Vidíš? On taky není svatý lape ponožky, škrábe záclony, ale stejně bych ho vyměnila asi tak jako klobásu za kedlubnu.
Lenka vytáhla ubrousek, a podala ho Amálii. V očích měla upřímné dojetí a respekt.
Jsi fakt silná ženská, Ami Neumím si představit, čím ses musela prokousávat. Jsem ráda, že teď je ti lépe.
Teď je mi dobře, opravdu, kývla Amálie a zahleděla se z okna. První hvězdičky se rozsvěcely, v místnosti bylo teplo a klid.
Chci, aby i tobě bylo dobře. Takže žádné uspěchávání. Zkus si Vladimíra vyzkoušet v běžném provozu, sleduj, jak zvládá chaos, kocoura pod nohama i nepořádek. Láska není o dokonalých větách, ale o respektu, podpoře a sdílených dobrých i špatných dnech. Když můžeš říct: Je mi těžko a on tě místo kárání obejme, našla sis dobře.
Lenka přejížděla dlaní po Bertíkově kožíšku, kocour vrněl a v pokoji bylo útulně. Staré hodiny tiše tikaly, světlo krbu házelo po stěnách zlaté odlesky.
Děkuju, že jsi mi to řekla, špitla Lenka. Pokusím se vzít si to k srdci. Člověk někdy potřebuje slyšet, že dobré věci opravdu existují.
Amálie zvedla hrnek s už vlažnou kávou, usrkla a usmála se. Poprvé po dlouhé době neměla v hlavě výstražný zvoneček, že dělá něco špatně. Měla vedle sebe kocoura, naproti věrnou kamarádku, za oknem hvězdy a konečně pocit, že tenhle život je opravdu tak trochu její zásluha.
