Láska bez podmínek
Eliška se procházela obývákem s pocitem, že její nohy trochu levitují, když jí v rohu oka přistálo něco černého pod sedačkou vypadalo to jako ztracená ponožka, ale možná taky začátek tunelu do jiné dimenze. Její smích prozářil místnost jako letní hřmění nad Vysočinou.
Tak ty máš manžela, který je vypadá jako ze žurnálu, a přitom má doma bordel jak v pražský tramvaji po půlnoci! zasmála se Eliška a šikovně vytáhla záhadnou ponožku zamávala jí Andree nad hlavou jako vítěznou relikvií.
Andrea právě vyšla z kuchyně s utěrkou v ruce. Její obočí vytvářelo otázku ještě dřív, než promluvila: Podle čeho soudíš?
Eliška jen ukázala prstem na ponožku gesto, které vypadalo, jako by tím vyřkla konečný ortel. Andrea se začervenala, s úsměvem zamumlala: To není Vojta. To náš Damián víš, ten roztomilý kocour. Krade věci z koše na prádlo, vždycky odtáhne největší poklady a tajně je loví pod nábytkem.
Elišce se zaleskly oči: kočky byly pro ni posvátné jako Karlštejn pro staré páry. Damián! Ten chlupáč, co je jako oblak mlhy na všech fotkách? Kde je teď? Deset minut jsem u vás a ještě jsem ho neviděla!
Andrea rukou ukázala k topení: Zkus se podívat ke křeslu. Tam v teple ztrácí smysl pro realitu i ostrost drápů. Jen pozor, na cizí není – a když, lékárnička je v koupelně, zasmála se a odklouzla připravit kávu.
Eliška se přiblížila ke křeslu. Damián se tam choulil do klubka, bílý, protkaný šedými pruhy, jedno ucho pohupující se v rytmu neviditelné hudby, ocas tikající v polospánku. Ty jsi ale fešák, zašeptala, opatrně vztáhla ruku.
Kocour otevřel jedno oko pohled starého mága ve svatyni zavřel jej a rychlostí blesku škrábnul. No, dobře, tak známe se usmála se Eliška a lehce ho podrbala za uchem, až začal tiše vrnět a ponořil se zpět do transformujícího snění.
Andrea donesla dva hrnky kávy a misku plnou bonbónů. Pohled na Elišku, která ležela schoulená u Damiána a hladila mu bříško, by rozněžnil i kamenný most. Damián spokojeně spustil koncert vrnění, jeho tón připomínal pražský šaltr na trafostanici v noci. Na zápěstí Elišky se rýsovala čerstvá čára jejich přivítání bylo krevní, jak se na pořádného kocoura sluší.
Je úplně úžasný Já bych si taky takového pořídila, a Sněženka by už nebyla sama, usmála se Eliška.
Andrea pozvedla hrnek: Klidně poradím útulek, mají tam spoustu duší, co čekají na svoje lidi Bylo znát, jak ji těší pohled na šťastnou kamarádku i kocoura.
Eliška najednou zvážněla, ruku stáhla. Kocour zamručel, že vyžaduje další pozornost. Já teď zatím ne Víš, chystám se vdávat, a Vláďa sotva zkousl Sněženku, dalšího už by možná nerozdýchal.
Andrea ztichla, pozorovala vlastní šálky, dech se jí začal zadrhávat v mezičase mezi obřím slovem a tichem. Ty, myslíš, že zvířata prostě nesnese? opatrně nahodila Eliška.
No, nejde o to úplně Pořádek, rušení řádu, chlupy To je pro něj alfa a omega. Každá věc má svůj prostor, prach se třese, když není zametený, a kniha leží na stole jenom do první nervozní poznámky. Už jsem zažila, co to znamená – být upravená na povel a žít podle tabulky, Andrea sklouzla prsty k zápěstí, kde se něco dávného pamětuje.
Slyšet takovou tichou Andreu bylo, jako by na Petříně někdo najednou vypnul všechny světla. Eliška pomalu vrátila kocoura ke křeslu a posadila se naproti ní. Co je, Andi?
Andrea chvíli hleděla do prázdna, pak útržkovitými slovy rozpletla šumoprázdné nitky dávného snu.
Bylo jí devatenáct, když poznala Petra. O devět let starší, seriózní, galantní, nosil květiny jen tak, paměť měl na každý detail, zelený čaj s mátou jí připravoval přesně, jak měla ráda. Každý den ji hýčkal pozorností a ona uvěřila, že štěstí je právě takové. Po třech měsících svatba, žádná maminka ani tatínek, kteří by do toho mluvili, prostě doba, kdy každé dobrodružství působí jako jediná správná volba.
První dva měsíce svatebního experimentu pohoda. Ale brzy se z pozorného Petříka stal Inspektor Pořádek. Diskuze o pořádkuměli už absurdní logiku jeden neuklizený šálek znamenal noční úklid v půl druhé podle hodin na orloji. Unavená zkouškami, šla Andrea myt podlahu, protože jinak by petrovské univerzum spadlo do chaosu.
Zlé se stalo ještě horší. Polička, knížky na stole, neskutečně rovné záhyby na peřině to vše muselo být podle souřadnic vesmíru. Jednou, když zapomněla vyžehlit jeho košili, zareagoval bolestnou silou. Zůstávala jí znamení na zápěstí, tělo v roláku skrývalo modřiny, a kdo se zeptal slyšel, že všechno je v pořádku.
Ven netekla žádná slza, ne před lidmi, Andrea byla spíš bezbarvá. Kdyby našla na podlaze centimetr prachu, sama by si myslela, že je špatná žena. Hosté obdivovali čisto, ona nebyla šťastná. Její dny ubíhaly ve strachu, večery v napětí, jestli bude všechno tak, jak má být, jí v noci budily myšlenky na nedokončený úklid.
Jednoho dne padla na fakultě únavou, probudila se na nemocničním lůžku na Vinohradech. Bílý strop, ostré světlo, zvenčí ruch zahrady, v hlavě ticho a otázka: Proč tohle žiju? Když ji přišel navštívit manžel, první věta byla To je výzor? Vlasy mastné, na županu flek, co to má znamenat? Zatímco v ní vše zmrzlo, do pokoje připlul sanitářský anděl se šedivými vlasy, s pohledem přísného anděla a otřásl realitou: Táhni, nebo tě vezmu mopem přes hlavu! Egregor odešel a Andrea se nadechla poprvé za dlouho, kdy se cítila jako člověk, ne jako stín.
Doma měla babiččin byt na okraji Stromovky. Trochu peněz, trochu odvahy a mnoho neklidu. Přesto jednoho rána vylezla na balkon, nadechla vzduch prosáklý vůní lípy, a rozhodla se: už nikdy zpátky.
Rozvod šel hladce, Petr nepřišel, poslal jen úředníka, co koukal místo do očí do hromady papírů. Když soudce vyslovil ortel, Anna nevěděla, jestli se má smát nebo plakat. Vyšla ven, jarní vítr voněl, a svět se roztočil znovu.
Nastoupila do malého knihkupectví na Letné. Práce nevynášela majlant pár tisíc korun, ale otevřel se svět jiných příběhů. Polic plný příslibů, zákazníci, kteří hledali klíč k vlastní duši. Mezi nimi potkala Kubu. Usmál se, když si chtěl půjčit tlustou knihu o gotice. Skoro jí spadly romány z poličky, když se jejich hlavy setkaly.
Od té chvíle chodil Kuba každý týden, občas si něco opravdu koupil, častěji jen hledal záminku mluvit se slečnou s plachýma očima. Pozval ji na kafe, seděli spolu v kavárně, odkud to vonělo starými pražskými povídkami. Okno do opadaných stromů, po ulici běžel podzim, uvnitř začínalo nové léto.
Poprvé měla Andrea strach i touhu smát se. A Kuba vycítil, že k jejímu srdci vede cesta plná ostnů. Nesnažil se jí nic brát, jen čekal. Když hlas někde za dveřmi práskl, vzal ji za ruku a řekl: Já ti nikdy neublížím. Můžeme si klidně najít někoho na úklid. Já tě cením proto, jaká jsi.
Slova neměla v sobě žádnou pompéznost, jen obyčejnou slušnost a jakési podivné světlo, které prozářilo i tu nejrozbitější část duše.
Tak to bylo, dořekla Andrea, šátek kolem zápěstí upamatoval poslední stíny minulých let. Damián mezitím vyskočil na klín, stočil se a začal jí olizovat prsty, jako by chápal podstatu opravdové lásky. Hlavou jí prošel klid: Miluješ někoho proto, jaký je, a ne jaký by měl být.
Eliška vtiskla Andree do dlaně papírový kapesník, plný ticha a respektu.
Jsi statečná, Andi zašeptala. Tak moc si přeju, abych našla taky někoho, kdo mě bude brát takovou, jaká jsem, s mými kočkami i ponožkami, trochou nepořádku i radosti.
Netlač na pilu, mrkla na ni Andrea. Buď s Vláďou, poznej jeho zákoutí. Láska znamená, že můžeš říct: ‘Je mi úzko’ a místo výčitek přijde objetí a otázka: ‘Co můžu udělat?’
Damián, posílen večerní náladou, předl tak hlasitě, že v obýváku s tichem starých hodin vznikl nový, přátelský vesmír. Tmavé okno svítilo hvězdami, peřiny na zemi zaváněly starými příběhy, aroma vlažné kávy plynulo mezi tím vším jako poklidná řeka.
Eliška přiložila ruku na Damiána a v její hlavě začal znít nápěv: svět nemusí být dokonalý, hlavně, že je náš. Andrea polkla hlt kávy tentokrát se ten hřejivý pocit rozléval až k prstům. Najednou cítila, že stojí pevně. Jsou v bezpečí. A život někdy začíná až tam, kde všechny sny zešílí a promění se ve skutečnost.
