Ladislav seděl na parapetu a pozoroval ulice Prahy z okna. Čekal na tátu. Uběhly už celé dva roky od chvíle, kdy je jeho maminka opustila. Našla si novou rodinu, řekl jednou smutně otec. Proč ho opustila? Kdo ví. Ladislavovi to nedávalo smysl. Už ji začínal zapomínat.
Táta dělal, co mohl, aby měl jeho syn všechno, co potřebuje. Chlapec, kterému bylo už deset, už byl přece dospělý a před ním nemá cenu nic skrývat. Naučil se umývat nádobí a skládat věci do šuplíků. S hračkami si už nehrál. Byl skoro dospělý. Jenže mu bylo samotnému hodně smutno. Chyběl mu jeho pejsek. Otec ale jeho přání odmítl.
Kdo se o něj bude starat? Já pořád pracuji, ty chodíš do školy, a ještě jsi mladý.
Nakonec táta domů nedonesl psa, ale ženu. Jmenovala se Veronika. Začala s nimi bydlet. Chlapec s ní skoro vůbec nemluvil. Rozhodl se, že je zbytečná. Jen otec ji začal nazývat svou manželkou a chtěl, aby měl syn maminku.
Já ji nepotřebuju! odpověděl Ladislav rozhodně. A vrátil se do svého koutku. A tak spolu žili. Chlapec si všiml, jak je táta díky Veronice spokojený. Byli k sobě milí, smáli se, objímali. Ale dítě se stále zlobil.
Tati, chci, aby odešla. Ladislave, to nejde. Je pro nás těžké žít bez ženy bez manželky i maminky.
Přišly teplé dny. Ladislav běhal po dvoře s kamarády. Noví přátelé mu říkali, že ho táta s novou maminkou určitě dají do dětského domova.
Ladislav se polekal. Vždyť proč by ho neměli dát pryč? Mohli by si pořídit vlastní dítě a on by jim jen překážel. Rozhodl se, že se na takovou situaci připraví.
Jednou k němu dolétl útržek hovoru: Bude tam mít klid, měli bychom ho tam poslat.
To bylo poslední, Ladislav se rozhodl. Celou noc nespal a ráno se rozhodl Veroniky zbavit. Jen kazila všechno. Nejprve začal zlobit osolil jí čaj, zapnul sporák pod prázdnou pánví. Dělal neplechu. Veronika tušila, kdo za tím stojí. Pozvala proto kluka na rozhovor.
Ladislave, musíme si promluvit. Jsi naštvaný. Na nic nejsem naštvaný, snažil se vykroutit. Ladislave, nechci ti ublížit, opravdu ne… Nejsem tvůj zlatíčko!
Na léto jsme pronajali chatu. Chtěli jsme tě překvapit, ale je načase být upřímní. Táta našel psa a dnes ho společně vyzvedneme. Můžeš jet s námi. Opravdu? Ladislav byl překvapený a začal jí věřit. Pak ji pevně objal.
Veronice přišlo do očí dojetí: No vidíš, musíš být šťastný, všechno bude dobré, není třeba plakat, hladila ho po hlavě.
Když přišel táta z práce, vyrazili pro štěně. Ladislav už necítil zlobu, ale spíše smíření, a Veroniku už nevnímal jako nepřítele. Urovnali to mezi sebou. Pes usnul v klukově náruči. Všichni byli šťastní.
