Libor seděl na parapetu a díval se ven na sluncem zalitý dvůr. Čekal na tátu, jako by snad přišel s nějakou zázračnou odpovědí. Už jsou to dva roky, co je jeho máma opustila. Má teď jinou rodinu, povzdechl si jednou táta tak smutně, že by z toho zplesnivěl i rohlík. Proč odešla od svého syna? Kdo ví. Liborovi to nikdy nebylo jasné; jen postupně začal na ni zapomínat.
Táta se snažil, co mohl. Vždyť kluk už má deset let, je skoro dospělák, tak proč mu něco skrývat? Nemělo to smysl. Libor umí mýt nádobí, skládat věci do skříní (ne, že by ho to bavilo), s hračkami už dávno nelítá. Chybí mu jen pes, ale táta jeho prosby vždy rovnou zametl pod koberec.
Kdo se o něj bude starat? Já jsem věčně v práci, ty chodíš do školy a jsi ještě prcek, říkával.
Místo psa však jednou táta přitáhl domů ženu. Jmenovala se Anna a hned začala doma rozbalovat své ponožky. Libor si řekl, že s ní nebude vůbec mluvit. Prostě si ji označil jako přebytečnou položku. Jenže táta jí říkal manželka a Liborovi spíš nutil představu, že má zas mámu.
Já ji nepotřebuju! prohlásil Libor a zase se schoval do svého pokoje. Takhle spolu žili. Libor sledoval, jak je táta s Annou spokojený vyměňují si laskavé pohledy, smějí se, objímají se, a Libor? Ten zůstával nabroušený jak struhadlo.
Tati, chci, aby odešla. Libore, ale to nejde. Bez ženy, bez mámy je nám těžko.
S jarem dorazily teplé dny a Libor začal běhat po dvorku s partou kluků. Ti mu pověděli, že táta s novou mámou ho dají do dětského domova. Libora to vyděsilo. Proč by ho tam neposlali? Narodí se jim nové mimčo, a on jim tam bude zavazet. Rozhodl se připravit na nejhorší.
Jednou zaslechl, jak z kuchyně sem tam zaznělo: Bude mu tam dobře, pošleme ho tam.
Libor měl jasno. Celou noc nespal a ráno začal s Annou boj. Začal jí škodit přesolil ji čaj, zapálil pod prázdnou pánví plotýnku, prostě zatopil pod kotlem. Anna zanedlouho pochopila, kdo za tím stojí, a zavolala si kluka na rozhovor.
Libore, musíme si promluvit. Jsi rozčilený. Já? Ne, já nemám důvod být naštvaný! zkoušel se vykroutit. Libore, nechci ti ublížit… Nechci být zlá, řekla jemně. Neříkej mi, že jsem tvoje zlato!
A hele, pronajali jsme chatu na léto. Chtěli jsme tě překvapit, ale je na čase to říct. Táta našel pejska a dneska pro něj pojedeme. Můžeš jet s námi.
Fakt nekecáš? Libor byl překvapený, snad poprvé Anně věřil. Objímal ji tak pevně, že byla ráda, že otrlý český parapet ještě drží.
Anna měla na krajíčku: No tak, raduj se, všechno bude fajn, není důvod brečet, a pohladila mu vlasy.
Když přijel táta z práce, vyrazili společně pro štěně. Libora vztek přešel, Anna už nebyla nepřítel. Usmířili se. Pejsek spokojeně chrupkal v Liborově náručí. Celá rodina byla šťastná.
