Narodila jsem se v malé vesničce na okraji Vysočiny. Po skončení osmé třídy jsem nastoupila do odborné školy se zaměřením na gastronomii, a za čtyři roky jsem tam úspěšně odmaturovala. V té době všude kolovaly řeči a psalo se o stavbě D1, té legendární dálnice, která jako mořský had plazila napříč krajinou. Mladá dívka tehdy v sobě cítila touhu po dobrodružství a romantice, a tak jsem se vydala pracovat právě tam, kde země duněla od bagrů a betonových mixerů.
Dělala jsem práci v oboru, ale za pět let jsem pochopila, že romantika je možná krásná, ale člověk si musí život zařídit jinak. Tehdy jsem při jednom večerním snění u nádraží narazila na Tomáše, impresária z Prahy, který měl ty správné kontakty všichni v kraji tvrdili, že právě on zná lidi v hlavním městě. Přestěhovala jsem se do Prahy, vypátrala Tomáše a požádala ho, aby mi pomohl dostat se na instituci. Neodmítl mě, ale řekl, že za pomoc je třeba zaplatit. Měla jsem úspory peníze, které jsem našetřila během let u dálnice. Zaplatila jsem Tomášovi 100 000 korun, tehdy to byla obrovská částka, že se mi i v snu zdála těžká jako pytel cementu.
Podařilo se mi také změnit maturitní vysvědčení a občanský průkaz. I za nové papíry jsem zaplatila. Teď jsem měla v občance napsáno, že jsem o pět let mladší, a nové vysvědčení plné jedniček a dvojek.
Tomáš mi otevřel dveře na instituci, ale když spatřil můj průkaz, byl překvapený. Povídá, že jsem se do školy dostala jen kvůli zázračné obměně roku narození. Ale já už nechtěla o ničem slyšet a vtipkovala, že si najdu mladého manžela; podle mých dokumentů jsem teď byla osmnáctiletá prvňačka na potravinářském institutu.
Začal pro mě nový život kolem mě samí mladí, včerejší školáci, smáli se a nosili batohy plné špatně zapnutých krabic od svačiny. O rok později jsem se vdala. Moje láska se jmenovala Marek a bylo mu devatenáct. Marek byl rodilý Pražák, a zapsala jsem se u jeho rodičů do bytu nad Vltavou.
Po dokončení školy u nás v republice začala změna, taková perestrojka po česku. S Markem jsme se zorientovali, pronajali jsme si malý prostor a otevřeli bufet. Později jsme ho i koupili a stali se majiteli vlastního baru.
Žili jsme docela dobře, i když jsme neměli děti. Jednoho dne jsme se rozhodli navštívit mou rodnou ves, kde jsem trávila mládí mezi babiččinými slepicemi a kocourem Pepou. Potkala jsem bývalé spolužáky a přátele pochopitelně, měla jsem úplně jiný život než oni, vypadala jsem i lépe. Závist byla znát, a jedna bývalá spolužačka pověděla Markovi, že jsem kdysi pracovala u D1 a že jsem starší, než tvrdím.
Marek mi začal vyčítat podvod. Hodně se změnil, alkoholu už se nevyhýbal. Nakonec jsme se rozvedli a podnik jsme museli rozdělit. Za svůj podíl jsem si koupila byt, Marek si vzal půjčky u bank, tehdy s děsivým úrokem, který mu po rozvodu zůstával jako těžká taška na zádech.
Nyní stále pracuji, i když už jsem dosáhla důchodového věku. Často myslím na Tomáše, který mi před léty říkal, že jsem neudělala dobře, když jsem si v občance odepsala pět let života. Nikdo už minulost nevrátí, nikdo neodčiní chyby mládí.
Nedávno jsem navštívila maminku a potkala spolužačku. Ta už je dva roky v penzi a stará se o vnoučata a o zahrádku plnou okurek. Mně zbývají čtyři roky do důchodu, ale zdraví už není nejlepší. Když jsme mladí, děláme bláznivé věci, a pak za ně platíme v dospělosti.
Možná někdo zažil něco podobného nebo slyšel o člověku, který se omlazoval kvůli snu. Někoho se ptám: Jak napravit tu nesmyslnou věc, kterou jsem kdysi provedla?
