Krásná reflexe až chybí slova
Dnes večer jsem seděla u okna našeho bytu v Olomouci a přemýšlela o svém životě s manželem, který poslední roky stál spíš za to zapomenout. Už dávno mezi námi panovalo napětí, hádky, ticho. A pak to se stalo najednou infarkt. Viděla jsem okraj smrti. Najednou přede mnou stál anděl a řekl, že podle svých skutků ještě nemůžu jít dál. Prý mám šanci vrátit se na pár dní a napravit, co je potřeba. Souhlasila jsem, i když jsem se bála.
Vrátila jsem se domů. Manžel, František, na mě nepromluvil ani slovo. Už dlouho spal na gauči. Přestala jsem mu vařit i prát. Dnes jsem ho viděla, jak si sám žehlí košili do práce. Napadlo mě:
Asi bych měla udělat něco jinak. Obstarat mu drobnou radost.
Když odešel z bytu, pustila jsem se do praní všech jeho věcí. Vyžehlila jsem i ty staré košile, které nosil ještě, když pracoval ve strojírenském podniku. Uvařila jsem jeho oblíbené španělské ptáčky, prostřela stůl, zapálila svíčky, na stůl postavila květiny z tržiště na Dolním náměstí a na gauč položila dopis:
Františku, myslím, že pohodlnější by pro tebe bylo spát zpátky v posteli, která kdysi byla naše. Tam, kde z lásky přišly na svět naše děti. Tam, kde jsme objímali jeden druhého, když na nás padla těžká noc. Ta láska je tu stále, čeká na nás. Pokud mi dokážeš odpustit všechny moje chyby setkejme se tam.
Tvoje žena Marie
Když jsem dopsala poslední větu: Pokud mi dokážeš odpustit všechny moje chyby, přepadla mě vlna pochybností:
Vždyť on by měl žádat o odpuštění mě! To on se vždy vracel z práce mrzutý, když přišel o místo v továrně a nedařilo se mu najít novou práci. Já jsem musela vystačit s každou korunou, starat se o děti, snášet jeho vztek. Začal pít, proseděl večery u televize, zaháněl děti do pokojů, aby nezlobili. Křičel na mě, když jsem mu řekla, že takhle to dál nejde. On vše rozbil a já mám odpouštět?
Ve vzteku jsem ten dopis roztrhala. V tu chvíli jsem uslyšela andělův hlas:
Ještě pár dobrých skutků a dveře nebe se ti otevřou. Jinak budeš muset odejít.
Zamyslela jsem se. Má to všechno smysl?
Nakonec jsem ho napsala znovu. Tentokrát jsem se snažila otevřít mu víc svoje srdce:
Nechápala jsem tehdy vůbec nic. Neviděla jsem tvůj strach, když jsi přišel o práci po tolika letech jistoty. Muselo tě to hodně bolet. Pamatuji si, jak jsi toužil, že spolu na důchod cestujeme nebo opravíme chalupu u Blanska. Místo abych ti pomáhala snít, dotlačila jsem tě do taxikaření, které jsi nenáviděl.
Vzpomínám na tu noc, kdy jsem roztrhala tvé milostné dopisy a spálila skici tvých obrazů. Zlobilo mě, že jsi se zavíral sám do pokoje a za poslední peníze z výplaty kupoval plátna, nebo pro mě psal básně. Měla jsem ti pomoci ty obrazy prodat byly opravdu krásné. I já jsem se bála. Cítila jsem se bezpečně jen, když jsi chodil každý den do fabriky. Tvou bolest jsem neviděla.
Prosím, odpusť mi, milovaný Františku. Slibuji, že odteď bude všechno jiné. Miluji tě.
Tvoje Marie
Když se František vrátil z práce, bylo hned cítit, že je doma něco jinak. Vůně jídla, svíčky, jeho oblíbená píseň od Olympic v rádiu a lístek na gauči.
Když jsem vyšla z kuchyně s mísou, viděla jsem ho sedícího, jak tiše pláče. Položila jsem jídlo a objala ho. V tu chvíli nebyla potřeba slov. Plakali jsme spolu. Pak mě vzal do náruče a nesl zpátky do postele. Milovali jsme se, jako by to bylo poprvé.
Večeřeli jsme a smáli se vzpomínkám na dětství našich dětí
Později, když jsem umývala talíře, zahlédla jsem v zahradě před domem na dvoře postavu. Anděl tam stál při měsíci. Volala jsem na něj v slzách:
Prosím, anděli, mohu tu ještě chvíli zůstat? Chci Františkovi pomoci vrátit malování, znovu postavit, co jsem rozbila. Slibuji, že brzy bude šťastný. Potom půjdu s tebou.
A anděl se usmál a řekl:
Nemusím tě nikam brát. Už jsi v nebi. Zasloužila sis to. Jen si pamatuj peklo, ve kterém jsi žila a že někdy je nebe blíž, než si myslíš.
Z domu se ozval Františkův hlas:
Maruško, je zima, pojď spát. Zítra je nový den.
Pomyslela jsem si:
Ano, díky Bohu, zítra opravdu přijde nový den.
K zamyšlení:
Ty, který si stěžuješ na to, co nedostáváš zamyslel ses, kolik sám dáváš?
Ty, který trpíš přemýšlel jsi, kolik utrpení dáváš druhým?
Ty, který obviňuješ druhé z neznalosti zhodnotil jsi své vědomosti?
Ty, který odsuzuješ cizí chyby všímáš si svých vlastních?
Ty, který se považuješ za upřímného přítele jsi upřímný i k sobě?
Ty, který si stěžuješ na nedostatek víš, kolik skutečně máš?
Ty, který kritizuješ svět udělal jsi něco, aby byl lepší?
Ty, který sníš o nebi kolik jsi udělal pro to, aby kolem bylo méně pekla?
Ty, který tvrdíš, že jsi skromný jsi skutečně pokorný?
Ty, který odsuzuješ zlo šíříš taky dobro?
Ty, který si stěžuješ na lhostejnost dáváš druhým lásku?
Ty, který se bojíš chudoby užíváš si toho, co máš?
Ty, kterému vadí trní zasazuješ růže?
Ty, který se bojíš tmy rozsvěcuješ světlo?
Ty, který myslíš jen na sebe pečuješ o druhé?
Ty, který se cítíš malý snažíš se růst?
Ty, který se bojíš samoty dáváš někomu svou blízkost?
Ty, který se bojíš nemoci staráš se o své zdraví?
Ty, který toužíš po smíru bojuješ proti hádkám?
