Krásné zamyšlení… až člověku docházejí slova.
Jedna žena, která žije se svým manželem ve špatném vztahu, právě prochází těžkým obdobím. Zažije zástavu srdce a je na pokraji smrti. Náhle ji navštíví anděl a poví, že po zhodnocení jejích dobrých i špatných skutků ještě není její čas na nebe. Navrhne jí návrat do života na několik dnů, aby mohla vykonat pár chybějících dobrých skutků. Žena souhlasí a vrací se domů do Prahy ke svému muži. Ten s ní téměř nemluví už dlouho spolu nevycházejí.
Žena si pomyslí:
Měla bych zkusit se s ním usmířit. Spí na gauči, už dlouho mu nevařím. Právě si žehlí košili do práce… Připravím mu překvapení.
Jakmile muž odejde z bytu, začne prát a žehlit všechny jeho věci. Připraví výborný oběd, na stůl postaví květiny a svíčky a na gauči nechá vzkaz:
Myslím, že bys spal pohodlněji v posteli, která kdysi byla naše. V posteli, která zažila zrození našich dětí z lásky. V posteli, kde jsme se tolik nocí objímali, skrývali strach a nacházeli blízkost. Ta láska tu stále je čeká na nás. Pokud mi dokážeš odpustit všechny chyby, setkejme se tam.
Tvoje žena
Když dopíše poslední větu: Pokud mi dokážeš odpustit všechny chyby,… najednou ji napadne:
Nezbláznila jsem se? Mám se omlouvat já? Vždyť on přicházel domů z práce podrážděný, když dostal výpověď z továrny a nedařilo se mu najít jinou. Já musela šetřit a navíc snášet jeho vztek. Začal pít, celé dny seděl v křesle, okřikoval děti, které si jen chtěly hrát. Křičel na mě, když jsem říkala, že takhle to dál nejde. Zničil vše… a já se mám omlouvat?
V návalu zlosti dopis roztrhá, v tom uslyší hlas anděla:
Pamatuj: ještě pár dobrých skutků a nebe je tvoje. Jinak se tam nedostaneš.
Zadumá se:
Má to cenu?
A nakonec píše dopis znovu, tentokrát upřímněji, více laskavě:
Tehdy jsem mnoho nechápala. Neviděla jsem tvůj strach, když jsi po letech přišel o jistotu zaměstnání. Muselo tě to hrozně bolet. Pamatuji si, jak jsi snil o tom, co budeme na penzi dělat spolu. Mohla jsem ti ty sny pomoci naplnit, místo toho, abych tě nutila k taxikařině, kterou jsi nenáviděl.
Pamatuji noc, kdy jsem zničila tvé milostné dopisy a spálila plátna tvých obrazů. Vadilo mi, že se zavíráš do pokoje, utrácíš za barvy nebo mi píšeš básně. Měla jsem ti pomoci je prodat byly opravdu krásné. Já se také bála. Bezpečí jsem cítila, jen když jsi měl práci v továrně. Neviděla jsem tvou bolest.
Prosím, odpusť mi, můj drahý. Slibuji, že odteď bude všechno jiné. Miluji tě.
Tvoje žena
Když se muž z práce vrací, hned pozná, že se něco změnilo. Cítí vůni jídla, na stole hoří svíce, hraje jeho oblíbená písnička a na gauči čeká vzkaz.
Když žena vychází z kuchyně s mísou v rukou, vidí ho, jak se rozplakal jako malé dítě. Položí jídlo a obejme ho. Nemusí nic říkat. Pláčou spolu. Zvedne ji do náruče a odnese do jejich postele. Milují se s takovou vášní, jako první noc.
Poté večeří spolu, smějí se nad historkami z dětství jejich dětí.
Později, když uklízí kuchyň, zahlédne v zahradě anděla. S pláčem za ním běží:
Prosím, anděli, nech mě tu ještě chvíli. Chci ho vrátit k malování, napravit, co jsem zničila. Slibuji, že bude brzy šťastný. Teprve pak půjdu s tebou.
Anděl odpoví:
Nemusím tě nikam odvádět. Už jsi v nebi. Sama sis ho zasloužila. Jen nezapomeň na peklo, ve kterém jsi žila a že nebe bývá blíž, než si myslíš.
V tu chvíli slyší z bytu hlas muže:
Miláčku, je chladno, pojď spát. Zítra začíná nový den.
Pomyslí si:
Ano… díky Bohu, zítra začíná nový den.
Zamyšlení:
Ty, kdo si stěžuješ na to, co nedostáváš přemýšlel jsi někdy, co sám dáváš?
Ty, kdo trpíš uvědomuješ si, kolik bolesti dáváš druhým?
Ty, kdo druhé obviňuješ z neznalosti posuzoval jsi někdy nové věci na sobě?
Ty, kdo soudíš chyby všímáš si svých vlastních?
Ty, kdo se považuješ za upřímného přítele jsi upřímný i k sobě?
Ty, kdo si stýskáš na nedostatek umíš vidět, kolik už máš?
Ty, kdo kritizuješ svět co jsi udělal pro jeho zlepšení?
Ty, kdo sníš o ráji kolik sis dal záležet, abys zmírnil peklo okolo sebe?
Ty, kdo se chlubíš skromností jsi opravdu pokorný?
Ty, kdo zatracuješ zlo šíříš dobro?
Ty, kdo si stěžuješ na lhostejnost prokazuješ sám lásku?
Ty, kdo se bojíš chudoby vážíš si toho, co vlastníš?
Ty, koho píchají trny sázíš růže?
Ty, kdo se bojíš tmy rozsvěcíš světlo?
Ty, kdo vidíš jen sebe staráš se o ostatní?
Ty, kdo se cítíš malý zkoušíš růst?
Ty, kdo se bojíš samoty dáváš někomu svou blízkost?
Ty, kdo se bojíš nemoci pečuješ o své zdraví?
Ty, kdo toužíš po smíření bráníš hádkám?
