Královna
Mami, prosím tě, nepanikař, ale od nového roku nás mohou čekat určité potíže, řekněme materiálního rázu. I když si myslím, hlady neumřeme.
Dceruško, nedělej drahoty, víš, že nemám ráda dlouhé řeči.
Vím, maminko. No Já jsem dala v práci výpověď. Tak.
Cože? Sama ses rozhodla, nebo tě vyhodili?
Sama. Vždycky ráda rozhoduju o svém.
Po tátovi jsi to, celá on. Umím si představit, co by teď řekl, kdyby tady byl.
Mami, podívej, podívej se na ty krásné hýly na větvi naproti oknu Táta by určitě prohlásil, že člověka nedělá místo, ale co má v sobě.
Byla jsem na tebe pyšná, dcero, hrdá, že máš takovou práci, plat, postavení Vedla jsi celou kulturu našeho města. Ukazovali tě v televizi. Lidi se na tebe dívali jako na královnu, poslouchali tě, měli tě v úctě. Jsi krásná, štíhlá, stylová.
Mamko, tak neplač, moje krása mi zůstane, nikam se neztratí.
Povídej ale, co se tam stalo? Proč tak nečekané rozhodnutí? Vrať se od okna, ať neprochladneš, sedni si ke mně.
Víš, mami Mám jiné priority než vedení. Jim stačí udělat včas report, na lidi myslí jen na tribuně. Takhle nechci žít. Jako u rozvodu u soudu: nesoulad povah.
V každé práci chtějí čísla, výsledky. A co teď? Na zimní akce už ani nepůjdeš?
Půjdu, s týmem jsme to připravovali. Ale jen jako divák. Bude to legrace.
Jo, legrace Královna kultury, která se mačká u vánočního stromku mezi obyčejnými lidmi. Vezmi mě tam aspoň sebou, podpořím tě.
Myslela jsem, mami, že máš těch dětských vánočních stromků v jeslích už dost: pro každou skupinu, pro děti zaměstnanců, pro zaměstnance i pro filiálku naší školky
Zapomněla jsi na domov pro nejmenší. I my máme svoje čísla. Počty dětí, které jsme zapojili do kulturních aktivit. Ale na tvoji rodinnou vánoční slavnost v centrálním městském parku, tam bych ráda šla, podívat se, co jste vymysleli. Ty pořádáš sváteční stromky pro rodiny, ale sama žádnou nemáš. A teď už ani práci, Eliško! Za chvíli ti bude čtyřicet! Pořád myslíš jen na svého Pavla? Pavel První! A přitom neodjel nikam, pořád tvrdil, že se dostane do Vídně, hrát ve Vídeňské opeře! Taky mi jeden muzikant saxofonista!
Saxofonista, mami. Adolphe Sax, belgický mistr, vynalezl ten nádherný dechový nástroj už skoro dvě století zpátky.
Tohle mi povídáš ty, když já učím děti zpívat? Víš co, Eliško! Toho tvého saxofonistu nemůžu vystát, popletl ti hlavu, už jsi dávno mohla potkat někoho jiného, ale nikoho si k sobě nepustíš. Stárneš, Eliško, můj královno. Máma setřela slzu. Královna bez trůnu, stará panna! Co by asi táta dnes řekl?
Táta by, mami, řekl, že žena je jako víno čím starší, tím vzácnější. A, prosím, neplač. Všechno bude v pořádku.
Jo, ženy měl táta rád.
Ale tebe měl nejradši, to víš, až do poslední chvíle tě držel za ruku. Pamatuju si, jak tě hladil, když v nemocnici
Já vím, Eliško, vyčítám si, že jsem mu to říkala málo. Jako by to byla samozřejmost.
On to cítil, mami. Když jsi mu zpívala, díval se na tebe jako zamilovaný kluk.
Máma začala zpívat, slzy jí tekly po tváři:
A padá sníh a padá sníh
a všechno v očekávání ztich…
Pod tím sněhem, v tichu dne,
chci říct ti přede všemi.
Můj nejdůležitější člověk,
na ten sníh se podívej.
Je čistý jak to, co mlčím,
i co ti říci chci.
Mami, tahle píseň vždycky si přeju, aby mi na narozeniny, koncem dubna, napadl sníh. A aby mi ji někdo zazpíval
Dcero, ale co tvoje práce?! Máš takové schopnosti! Kam chceš jít?
Půjdu dělat průvodčí v autobuse.
Ne, teď vážně! Co třeba mluvit s Nikolou z třicetšestky, má kontakty na všem možném daňové, úřady, inspekce?
Myslím to opravdu. Rozhodla jsem se, budu průvodčí. Cestuješ MHD, mami?
Občas jo.
Jak se ti líbí průvodčí?
Spíš vůbec. Žádný styl, žádná kultura. Naloží na sebe hromadu oblečení, pantofle na vlněné ponožky, a ječí na celý autobus: Jízdné, prosím! Vpřed, ke středním dveřím! Jízdné! No, velká kreativita.
Zní ti to fakt vtipně. Jízdné! Opravdu jak průvodčí! A pamatuješ, když jednou táta přišel domů opilý? Vyprávěl nám vtip o jízdném. Oslavovali otevření nového domu, on moc neuměl pít Máma ses smála, že opilý je hrozně zábavný.
Nepamatuju, Eli, jaký vtip?
Chlap, očividně opilý, váhá na zadní plošině autobusu, drží se tyče, málem padá. Přijde průvodčí, sekne po něm: Pane, jízdné! Chlapík ukáže jednou rukou panáčka a povídá slavnostně: Aha, na jízdné!
Ach jo, Eli, já bych tátu klidně nalila, kdyby byl aspoň pořád s námi.
Maminko, ale on je s námi pořád! Jeho hlas mám v uších každý den. Vždycky říkal: Všechno je v hlavě, holky. Změňte desku, a život vám zazpívá serenádu místo requia, třeba i polku!
Eliško, cos Pavlovi tu desku nezměnila ty? Pořád si stěžoval, že jsi královna a on jen dvorní hudebník. Úplně jak Goya z Pelíšek. Tam aspoň happy end. Ale nechme to. Dceruško, pojďme řešit konkrétněji: kam se chystáš na práci?
Průvodčí v autobuse, hned po svátcích začínám.
Eli, to přece nejde! Byla jsi vždycky trochu bláznivá, originální, ale tohle?! Průvodčí! Každý tě ve městě zná, ještě před týdnem jsi byla v televizi, a teď tohle? Co by řekl táta?!
Já právě dělám, co mi napsal do osmnáctin do toho vzkazu Pořád si ho opakuju: Nikdo to za tebe nerozhodne. Musíš se rozhodnout sama, vzít svůj život do rukou. Jinak život bude klepat na tvé dveře, ale tebe doma nenajde budeš pořád někde jinde.
Kde jinde, dcero, v autobuse s lístky v ruce? To je výzva společnosti?
Spíš výzva sobě samotné, mami! Můj poslední nadřízený mi říkal, že si mám sundat korunu z hlavy, prý létám v oblacích, že už dlouho nejezdím s lidmi v MHD, jsem prý daleko lidem. Přitom zapomněl, že když si můj služební šofér zlomil nohu, jezdila jsem dva týdny tramvajemi. Dost jsem toho viděla!
Bože, dělala jsi v kultuře na vysoké pozici, a teď průvodčí?!
No, aspoň tam přinesu trochu kultury mezi cestující.
Maminka si sedla na gauč a promnula spánky.
Eli, tak ty mě dostala na lopatky svým silvestrovským oznámením. Jsi jak blesk z čistého nebe.
Prý nějaký velký myslitel říkal, že kdyby nás Bůh občas nepoložil na záda, nikdy bychom se nedívali na nebe Mamko, koukni, venku vysvitlo vzácné zimní slunko, děti zavěsily na strom krmítko, hýli a sýkorky tam hodují A začal padat sníh.
Eliška se rozespívala: A padá sníh, a padá sníh, a všechno v očekávání ztich
Ty naše bláznivá Eli! Průvodčí má plat pětkrát nižší než jsi měla ty! Ještě mě donutíš přijmout sponzorskou pomoc pana Vladimíra z druhého patra.
Maminko, ale on je fajn. Penziovaný major, vdovec, vážný, solidní, štědrý Vím, že tátu nikdo nenahradí, ani o to nejde. Ale skoro deset let už tu není, mami
Olgo! Teď nejde o mě, ale o tebe! Není ti v té nové práci nuda?! Žádná tvořivost! Táta vždycky říkal, že i kdybys dělala metařku, najdeš si svůj způsob Ale že průvodčí! Možná by ses za tu výplatu mohla jet rekreovat třeba do Karlových Varů? Dají ti tučnou kompenzaci za dovolenou, co jsi si nevybrala. Přijdeš na jiné myšlenky.
A co se vydat spolu? Ale spíš do Prahy, užijeme si kultury
Elišce zazvonil telefon. Máma napjala uši.
Dcera poslouchala a řekla klidně: Dobře, čtvrtého ledna nastupuju. Ano, všechny papíry už mají na personálním v dopravním podniku. Děkuji.
Maminko, změna! Praha i Varšava se odkládají!
*****
Autobus číslo 7 dokončil první ranní jízdu do východního cípu města. Vyhlášená trasa, stále plná lidí. Konečná zastávka.
Pane Demartine! Můžu si půjčit váš mikrofon? Jako průvodkyně.
Ježeši, co zase vymýšlíš? Uvnitř autobusu už máme konfety, baňky, veselá hlášení, citáty týdne Jaký je dneska?
Citát, pane Demartine!
Správně, citát.
Je krásné jít cestou, kterou sis vybral sám!
Jste s vámi fajn, paní Eliško. To je štěstí na stará kolena, taková průvodčí. Kolega Míla z vás měl škubu, pravil, že se někdy bojí se na vás podívat. Když jste mu dala novou složku s českým lvem, vyhodil tu starou a řekl: začíná nová éra. Ženu poslal kupovat trička s vlajkou a znakem. Prý sice jezdíme ve starém Karose, ale vozíme Čechy! Vy jste opravdu zvláštní, paní Eliško. I vaše oblečení je jak uniforma. Míla si myslí, že jste byla kdysi herečka. Ale nejvíce nás dostalo, když jste napsala vedle jmen řidičů jejich životní moudro. Takhle to v životě ještě nebylo! Připadáme si téměř jako Aristotelové, i když jsme se tomu spíš smáli.
***
Pane Demartine, přesně tak! Jste naši místní Aristotelové!
Eliška se zájmem četla dvě tabulky na stěně s titulkem Citáty našich řidičů:
Mluvte v autobuse buď tiše, nebo zajímavě! řidič DP Praha M. Demartin.
Když nepustíte bábě místo, pustím ho já. řidič DP Praha Míla Srp.
To už je skoro filozofie, zakončila Eliška.
Citujeme spíš tebe, Eli. Mohu tě oslovovat ty? Všechno je v hlavě. Změň desku, a budeš mít veselejší písničku.
To není moje, to říkal táta.
Proč říkáš říkal? Zemřel snad?
Přišel o život. Byla technická porucha, havárie na stavbě. Zemřel mamince v náručí v nemocnici.
Omlouvám se, Eli. Ale mamka žije?
Žije, dělá hudebnici v mateřince. A taky jsem ji chtěla, pane Demartine, poprosit mohlo by u nás v autobuse občas znít rádio? Udělám pár vstupů do mikrofonu, pořádná hudba lidem zlepší den.
No nevím, jsou různí, někdo chce ticho, někdo to či ono
Pravidla jsem si našla. Nikde není zakázáno pustit v MHD hudbu, jen nesmí rušit. Ale dobře zvolená muzika lidi naladí. Už Aristotelés říkal, že hudba ovlivní náladu, někdy uklidní, jindy vzpruží. Vyberu skladby, co potěší všechny. A navíc budu ohlašovat tipy na akce, poradím, co kde navštívit. Souhlas? Můžu mikrofon?
Autobus vyjel. U konečné nastoupili cestující, zaplatili, obsadili místa, jeli od východního předměstí do centra. Eliška si sedla k řidiči, popadla starý mikrofon a zřetelně promluvila:
Vážení cestující! Jedeme nejdelší trasou našeho města od Lesnické. V Lesnické je nejčistší vzduch, proto z centra rádi jezdí lidé na výlety. Za 15 zastávek už uvidíte centrum Světelná ulice. Nejjasnější v zimě sněhem, světly, girlandami. Milí Pražané! V těchto svátečních dnech můžete navštívit vánoční trhy na Staromáku, pohádky v loutkovém divadle vystupte zastávku před centrem. Návštěvníky vyzývám nepropásněte skanzen v Dejvicích. A hlavně, zveme vás na rodinný stromek do Hlavního městského parku na Sadové. Užijete si to. Přijměte přání hezké cesty i krásných svátků!
Když chtěla mikrofon vrátit, ozval se zlobný hlas mladého pasažéra: A co hrají dnes v kině Svět? Eliška bez váhání: Do kina Svět spoj nevede, přestupte v centru na jedničku, je to deset zastávek. Dnes dávají komedii Stromečky 15. Raději doporučuji kino Hvězda, máme ho na trase. Tři sály: Stromečky, pohádka pro dospělé a romantika Novoroční balíček.
Vrátila mikrofon řidiči, který kývl a šeptl: Letos jdeme s ženou na stromek do parku. Je pravda, že tam bude tombola a svařák? Eliška s úsměvem: Ano, pravda. Cítím, Eliško, že tobě to nestačí, že něco dalšího vymyslíš! Mám sen, pane Demartine: naživo hudba v autobuse během svátků třeba trio Světlo. Zpívají krásné písničky. Na narozeniny Svěráka přijde kytarista Ivan, jehož písně umí rozplakat i roztančit. Máš známého harmonikáře? Jistě. Pozveme ho na masopust. Eliška volala domů: Mami, promiň, na stromek letos nemůžu. Dělám dvě směny. V parku bude stromek, ale beze mě. Běžte s panem Vladimírem, uvidíš, budeš šťastná, mami.
Během dalších jízd si Eliška půjčovala mikrofon a mluvila o pamětihodnostech Prahy, zvala k vystoupením, akce doporučovala klidně, svěže, sympaticky. Za měsíc si už cestující na sedmičce zvykli, a zpráva o průvodčí královně se rozletěla po městě.
***
Za tři měsíce se o Elišce dopočítalo celé vedení.
Paní Eliško, ozval se přísně šéf dopravního podniku, pan Krejčí. Pozval jsem vás, protože mám za to, že jsme vás tu špatně zařadili. Vaší povinností je prodávat lístky, a vy zabavujete cestující historkami a zpíváním Bojím se stížností.
Pane řediteli, jsem ráda, že mohu osobně mluvit o kvalitě přepravy. Děkuji za skvělý tým řidičů, s pány Demartinem a Srpem je radost jezdit, za celoživotní práci by zasloužili odměnu. A také děkuji, že mohu krom prodeje lístků i zušlechťovat společnost. Považujte mé minikoncerty za inovační projekt vašeho podniku.
Krejčí, mohutný nervózní muž, se začal potit, nalil si minerálku, několikrát si sedl, vstal, usedl, až podezřele slavnostně pronesl:
Upřímně, výběr z jízdného nám na sedmičce roste, což kvituji! Ale lidé jsou různí, někdo hudbu nemá rád Není to v popisu práce!
Ale ani to není zakázané! Ve směrnicích, které jste podepsal, stojí, že průvodčí má zajistit bezpečí a komfort cestujících.
Komfort ano, ale ostatní průvodčí na vás už nadávají.
Ani mě neznají. Dělám dvě šichty.
Právě proto. Nejzkušenější dvě kolegyně jely vaši linku inkognito. Byly v šoku. Tvrdily, že s cestujícími mluvíte pouze do mikrofonu, sedíte u řidiče, jen koketujete, nanejvýš vedete výklad jako průvodkyně. Průvodčí, ne průvodkyně!
Eliška si tiše broukla Ještě není pozdě, zastaň mi na znamení Pak řekla mírně:
Pane Krejčí! Připomínám, že ze směrnic vyplývá: Průvodčí nemá právo po nikom těžce vymáhat platbu. Má prodávat lístky těm, kdo je chtějí. Jsem královna, říkají? Kolegové už nezmínili, že jsme zavedli pravidlo: nástup předními dveřmi, výstup zadními. Při malém počtu lidi zaplatí rovnou, při větším koluje platba mezi cestujícími ke mně. Hovořím přes mikrofon, uklidňuju, že vracení platebních karet je bezpečné máme přeci v autobuse kameru, kdo by zkusil podvod, hned by byl usvědčen!
Ale žádnou kameru tam nemáme! Takže veřejně lžete, královno?!
Spíš jsem se nechala unést, sním Ale měli bychom je tam instalovat, už je to standard všude.
Ředitel Krejčí tiše:
Opravdu nikdy nechodíte po autobusu?
Občas vstanu z královské lóže, pomáhám seniorům či maminkám s kočárky, pohladím plačící dítě, přinesu kapesník. Ale běhat po voze nemusím. Ti, co prošli bez platby, sami časem dojdou, zvědaví, kdo je ta královna u řidiče Po mých písních a povídkách většina platí. Pane Krejčí, můžu se zeptat máte rád Prahu? Jste tu dlouho? O vás jsem na internetu nic nenašla.
Ne, žiju tu teprve pár měsíců, po rozvodu, vrátil jsem se domů, město se změnilo.
Právě. A to je potřeba lidem říct! Mají málo času. Nejsem průvodkyně, spíš navigátor. Vám bych doporučila navštívit naši činohru, komedii Rozvod po česku.
Paní Eliško, omlouvám se, čeká mě porada. Ale kdyby snad někdy přišla pozvánka do divadla přijmu.
********
Inovativní projekt Průvodčí královna pokračoval i v únoru a březnu. Ke Dni žen dostala Eliška od ředitele Krejčího prémii, na oplátku mu věnovala dvě vstupenky do divadla, ale sama nemohla pracovala ve dvou směnách. O královně v sedmičce už věděli všichni, ale následovníky nebyly. Kolegové drbali, že autobusová královna je trochu blázen za takový plat, aby vymýšlela tohle! Drbali, že má hromadu sponzorů Nikdo ale netušil, že jediný mecenáš byl major ve výslužbě Vladimir z druhého patra, který si Elišku a její mámu zamiloval.
********
28. dubna. Sobota. Eliščiny narozeniny. Máma jí nabízela volno, Eliška raději vzhledem ke svým věrným cestujícím šla pracovat, pěšky došla na dispečink městských autobusů. Bylo nezvykle chladno. V hlavě jí zněly melodie z nové svobodné etapy života a najednou bílé vločky padaly přímo na její hlavu. Od dětství byla jejím snem sněhová nadílka na narozeniny! Sníh jemně pokrýval chodník, tál hned, ale jeho pád byl až mýticky krásný. V nejlepší náladě Eliška naskočila do sedmičky, kterou kolegové vyzdobili k jejím narozeninám papírovými vločkami.
Míla měl dnes službu a předal Elišce kytici, bonboniéru a nový mikrofon: Naše královna musí mít nádherné věci! Ona jim dala lahev bylinného likéru a knihu Moje Česko.
Bylo volněji než jindy, až v centru bylo plno. Vtom předními dveřmi nastoupil pasažér, při pohledu na něj se Eliščino srdce rozbušilo, jen sotva popadla dech. Byl to on její Pavel, jediný, koho kdy skutečně milovala. Nesl saxofon, nemohl tedy vytáhnout peníze na jízdenku. Eliška, proti všem svým slušným zvyklostem, bez mikrofonu téměř zakřičela: Jízdné, prosím! V autobusu je kamera! Postupujeme do středu vozu! Vyskočila, běžela dozadu, jakoby chtěla utéct a najednou ozvala se živá hudba. Romantický, citlivý saxofon v Pavlových rukou rozezněl celý autobus i vlídné komnaty královny slavnou melodií A padá sníh, a padá sníhPavel si pohotově položil saxofon do klína, zvedl pohled a usmál se přímo na Elišku. Bez jediného slova začal hrát. Zaplněným autobusem se rozplynuly první tóny jejich oblíbené melodie té, kterou kdysi společně slýchávali v podvečerech, kdy si povídali o snech a svobodě. Lidé se ztišili, děti přestaly šustit papíry, i řidič zpomalil, jako by se zastavil čas. Sníh za okny padal hustěji a hustěji, bílý a tichý.
Eliška stála uprostřed vozu, ruce sepjaté, oči plné slz i radosti. Pavel k ní dohrál poslední tón, sklonil saxofon, a řekl nahlas: Někdo mi kdysi řekl, že každý je králem či královnou svého dne, když vezme na sebe tu korunu odvahy a radosti. Proto jsem tu dnes. Pro tebe, Eliško.
Cestující zatleskali, někdo zapískal, pan Demartin v kabině utřel slzu. Zatímco autobus projížděl Světelnou ulicí pod girlandami a sněhovými závoji, Eliška vzala Pavla za ruku. Nikdo neměl pochybnosti, že právě tady, v obyčejné ranní sedmičce, seděla opravdová královna a její král.
V autobuse se rozsvítila světla, někdo začal zpívat stejnou píseň, kterou kdysi zpívala její máma v kuchyni u okna. Nachumelilo se ještě víc, sníh padal tichounce do jara, ale v tom starém voze bylo hřejivé světlo. Eliška se usmála na všechny pasažéry, zvedla mikrofon a slavnostně řekla:
Vážení cestující, přeji vám krásný den a ať vám letos napadne v životě tolik sněhu, kolik si jen budete přát!
Autobus se rozjel ulicí dál a uvnitř, mezi lidmi, kteří ještě ráno byli cizí, panovala slavnostní nálada. Královna kultury, svévolná průvodčí, i všechny staré i nové lásky se potkaly v bílém tichu, ve městě, které umí překvapit.
A někde pod těmi papírovými vločkami visela vlaštovka s ručně napsaným vzkazem: Život nezastavíš. Tak ho vezmi za ruku a jeď naplno svou trasu.
Eliška ten den nikam nespěchala a přesto dojela přesně, kam potřebovala.
