Víla
Až vyrostu, budu víla!
Haničko, a proč zrovna víla?
Protože to prostě chci!
Hanka sklouzla z máminy náruče, kde přijímala gratulace ke svým pátým narozeninám, a uhladila si nabíranou sukýnku.
Mami, víly jsou všechny krásné a chytré! A umí všechno! I já to dokážu!
Jistěže dokážeš! Klára se natáhla, aby obejmula dcerku, ale ta poodstoupila a udělala krok stranou.
A dortik?
Za chvíli bude! Běž zatím, hraj si s dětmi. Já tě zavolám, ano?
Tak jó!
Klára se pousmála, když sledovala, jak Hance při dětském skákání poskakují po ramenech pečlivě navinuté kudrlinky, které jí ráno s námahou natočila:
Roste z ní cílevědomá holka! A jak jí to pálí! Které dítě v jejím věku tak jasně říká, co si myslí? Úžasné. Dokážu všechno!
Hlavně jí tu víru neber! souhlasně přikývla její kamarádka Jana. Někdo by na něco takového od dítěte reagoval poučováním: Musíš být realista, čeká tě dlouhá cesta a tak. Ale stačí věřit svému dítěti. Pak je schopné všecho. Vím to sama. Když moje Zdeňka šla poprvé na kurzy modelingu
Ano, Zdeňka je skvělá! Holky, pomůžete mi? Je na čase nakrájet dort. Klára se lehce otočila na podpatku a zmizela směrem ke kuchyni.
Velký, vzdušný dům duněl hlasy dětí. Podlaha byla posetá barevným konfetami a cáry prasklých balónků. Zkroucená kytice tulipánů, kterou někdo ledabyle pohodlil do kouta, nenechala Kláru při průchodu klidnou. Tyto květiny objednala její matka, Andrea, aby popřála vnučce. Andrea teď žila přímo ve městě, ale dřív za dcerou moc nejezdila. Radši si Aničku vodila k sobě.
Není mi u vás dobře, Kláro. Mám strach, že něco rozbiju. Příliš luxusní pro mě.
Mami! To je snobství! rozčilovala se Klára. Luxusně jen tolik, nakolik si to můžeme dovolit. Dušan maká dnem i nocí, já taky. Tak si to prostě můžeme dovolit.
Já se ale doma cítím lépe.
Jak chceš. Hlavně, že je Anička spokojená.
Andrea pečovala o vnučku od narození.
Nemám čas, mami. Klára si zrychla dělala make-up před odjezdem do práce. Když teď polevím, všechno, co jsme posledních pět let budovali, může zmizet. Doba je taková, všechno je honička. A to nejsou jen mé peníze, ale i lidé, co pro mě pracují. Ale hlavně je důležité myslet na budoucnost Hany.
Nebylo by pro ni lepší, kdybys byla víc s ní?
Mami, začínáš zase! Vím, co dělám! Kdo kromě mě zajistí moje dítě, kdo se postará?
A Dušan?
Mami, tak samozřejmě, že Dušan jako táta Ale je to chlap. Dnes je tu, zítra odejde jinam. Co pak?
Odkud máš tyhle myšlenky, holčičko? divila se Andrea. Má nějakou jinou?
Nevím! Mám snad čas to řešit? Možná ano. Nevím o tom. Těhotenství a porod mě úplně vytrhly z běžného života. Potřebuju všechno dohnat. A ty mi pomož, jasné?
Jistě. Andrea se skláněla nad postýlkou, pozorovala vnučku. Tak maličká Ty jsi byla o něco větší.
A co? Malá, velká. Vyroste.
Hanka byla odjakživa spíš slabší a často byla nemocná. Andrea už po tolika nachlazeních nepanikařila jako poprvé, ale prostě volala své dětské lékařce. Klára, věčně zaneprázdněná, neměla na starosti čas.
Mami, nemá přece čtyřicítky horečky! Zachovejte klid! Mám poradu. Nemůžu mluvit.
Hanka se tiskla k babičce, obtočila jí horké ruce kolem krku a tiše vzlykala.
No tak, Haničko. Uvařím ti brusinkový čaj a půjdeme spolu spinkat, všechno přejde. Chceš pohádku?
O víle?
Proč ne. Třeba o víle.
Ano!
Krásnou pohádkovou knížku s obrázky přivezl Hance z Liverpoolu tatínek.
Dušane, ale je anglicky! Andrea prohlížela stránky.
A co má být? Aspoň se malá učí jazyky odmalička. Vždyť jsi sama léta učila na univerzitě! Určitě zvládneš dětskou knížku.
To zvládnu, ale asi budu muset Hankou začít angličtinu dřív, než jsem plánovala.
Hraní a učení s vnučkou a její malé radosti i smutky teď vyplnily Andree život, a ona byla vděčná. Měla zase proč žít.
Posledních deset let, od doby, co Klára dostudovala a vdala se, bylo pro Andreu jako v mlze. S dcerou se vídala zřídka, ta byla pořád zaneprázdněná. Po mnoha zklamaných prosbách přestala naléhat. Bolestně jí chyběly staré časy, kdy si Klára sedla na gauč v kuchyni, nohy pod sebou, popíjela mátový čaj a vyprávěla, co ten den zažila. Klára byla pro Andreu celým jejím světem.
Porodila ji brzy, sotva devatenáctiletá. Svatební unáhlenost s kolegou nikomu štěstí nedonesla. Rok po narození Kláry se rozešli a zbyla jí jen malá dceruška, připomínka dávné bouře citů, jakou už nikdy v životě nezažila. Když bylo Kláře dva, vážně onemocněla Andreina matka. Následujících dvanáct let byla jen péče, starosti, utrpení. Nemocná maminka, náročné dítě, všechno na jejích bedrech. Na sebe nebyl čas myslet. Přestala se dívat do zrcadla nikdy nebyla hezká, příroda jí na půvabu nepřidala, ale ostře řezané lícní kosti a nos měly výraz, který se nedal zapomenout.
To, co měla Andrea jen naznačené, Klára zdědila v podobě skutečné krásy. Když se na ni dívala, musela potlačovat úsměv povedla se! Ale bylo třeba té kráse dát šanci se projevit. Tak vodila Kláru na taneční i do hudebky, učila ji angličtinu i francouzštinu. Po maturitě mohla po pravdě říct, že pro výchovu dcery udělala maximum. Znepokojovalo ji jediné: Klára byla mimořádně tvrdá v tom, co se týkalo jejích zájmů. Nikdy si nenechala nic líbit, uměla odpovědět i nejdrzejším protivníkům. Její potřeby byly vždy na prvním místě i když zbytek rodiny musel šetřit.
Mami, potřebuju tyto lodičky. Nemůžu přece jít na první pohovor ve starých. Musím vypadat reprezentativně, je to důležité.
Andrea sáhla i na úspory odložené na rekreaci a dala dceři peníze. Drobnost. Hlavně ať Klára uspěje.
Svatba s Dušanem byla vyvrcholením všech těch snah. Andrea, se slzami štěstí v očích, sledovala, jak její krásná dcera kráčí se ženichem sálem nejdražší restaurace v Brně. Dušan jí od začátku nesedl cosi jí na něm nehrálo. Ale uklidňovala se tím, co jí Klára řekla těsně před svatbou.
Mami, tohle manželství není jen o citech. Je v tom i dohoda. Ta je důležitá. Manželství z rozumu bývá pevnější než láskyplná zasnění.
Opravdu si to myslíš?
Ano.
O čem ta dohoda je?
O tom, že jsme rovnocenní partneři. Samozřejmě až od svatby. Jeho majetek předtím mě nezajímá. Očekává se hlavně jediné.
A co?
Porodím mu syna. Pak se dohoda uzpůsobí víc v můj prospěch.
To je zvláštní
Ale je to praktické a moderní, mami. Svět se mění, i vztahy.
Já jen chci, ať jsi šťastná.
A budu!
O manželství už se pak nebavily. Klára se vzdálila, pustila se do podnikání, které jí manžel zařídil, a řešila zdravotní problémy, které jí bránily splnit hlavní část dohody.
Očekávala syna a narodila se Hanka. Byla to pro Kláru šok.
Mám věřit moderním vyšetřením? skládala modrou dečku, co koupila v přesvědčení, že se narodí kluk. Třikrát! Třikrát mi řekli, že to bude kluk! A je snad podoba na kluka?
Ale Kláro, holčička je přece taky krásná!
Jasně, mami, že je! Jen Není to, co jsem čekala. I kvůli času
Budete mít i syna. Později, určitě.
Doufám
Ale něco se zadrhlo. Klára běhala po doktorech a doufala, že stihne čas dohnat. Bez výsledku. Když už prošla snad všechny kliniky v kraji, pokrčila rameny:
Nevím už, co dělat. Zkoušela jsem všechno.
Zkus se soustředit na dceru, kterou už máš.
Mami!
Vždyť Hance už je čtyři, za chvíli pět. Je to úžasné dítě. A kdo řekl, že otec musí milovat jen syny? Jsi rozumná holka. Přehodnoť laskavě svoji dohodu.
Klára se zamyslela. V máminých slovech bylo něco pravdy.
Pak ale musí být Hanka doma.
Kláro
O tom nediskutuj. Je moc času u tebe.
Ale je zvyklá!
Neřekl nikdo, že se musí odnaučit. mávla Klára rukou a listovala dceřinými kresbami. Docela pěkně kreslí. Musíme ji přihlásit do výtvarného kroužku.
Ona už rok chodí k paní učitelce Andree se draly do očí slzy.
Nedělej tragédii, mami. Budeš s ní dál. Nenajímám cizí chůvu, když mám babičku. A možná se nastěhuješ k nám? Dům je velký.
Ne! Andrea zavrtěla hlavou. To není dobrý nápad. Ale s Hankou chci být pořád stejně jako dosud.
Život, jak už to bývá, vše upravil jinak. První větší horečka Hany přiměla Andreu přestěhovat se na čas k dceři.
Mami, tady máš všechno po ruce. Více místa, a hlavně dítě i ty najednou u sebe, nemusíš se bát.
Andrea ještě jednou přelétla očima místnost, kde už týden bydlela, a přikývla s povzdechem.
Ano Hanka je po ruce.
Zaměřila se na vnučku a nevšímala si domácí situace. Viděla, že Klářin vztah s Dušanem je na bodu mrazu, ale mlčela. Spory ponechala na dospělých, kteří stejně měli na Aničku čas málokdy, a ta teď pobíhala po prostorných pokojích.
Babi, tady je víc místa než u tebe! točila se Hanka v obýváku. A teď můžu mít psa?
Nevím, miláčku. To musí povolit jiní.
Proč? To tu taky nebydlíš?
Ne, broučku, tohle je dům maminky a tatínka. Já mám svůj byt, kde jsem paní domu, a tam můžu rozhodovat. Tady ne.
Ani zakazovat?
No, některé věci ano. Třeba rozlévat mléko po stole jako ráno. Ale pořízení psa ne.
Aha
Hanka se zamyslela a sedla si do konfety na zem. Andrea jí při tom pohledu znejistěla. Přesně takhle se tvářila Klára, když chtěla dosáhnout svého.
Já to povím tátovi! rozhodla Hanka a vstala.
Stalo se to hned ten večer. Hanka vešla do pracovny otce, nevšímala si jeho podráždění, a zeptala se:
Máš mě rád?
Dušan zaváhal. Vlastní dcera před ním často nestála. Viděli se zřídka, pozdravy: Ahoj, drobku!, a na žádosti tchyně, aby s ní strávil čas, kýval jen roztržitě a rychle zapomněl. Hanky otázka ho překvapila.
Samozřejmě. Všichni rodiče milují své děti.
Já nechci všichni. Já chci, abys mě miloval ty.
Co by sis přála? Novou hračku?
Ne! Hanka nasadila tvrdý pohled. Chci psa!
Plyšového?
Hance vystoupily obočí:
Proč plyšového? Já chci opravdového psa!
Dušan zavřel oči, sundal brýle a promnul si kořen nosu:
Velkého?
Nemusí být obří. Hlavně ať je hodný.
Vyber si. Pak ho dovezou. Pes bude.
Klára z toho nadšená nebyla. Dlouho se o tom hádali zavření v ložnici, netušíc, že Hanka sedí za dveřmi a poslouchá. Andrea si z rozrušení musela jít lehnout, uspala dívku dřív netušíc, že Hanka stejně nespí.
Pes není hračka! Dítě nemůže mít všechno, co chce. Je to zodpovědnost.
Máme tebe, máme paní na úklid, doplatíme jí. Kde je dítě, tam se najde místo i pro psa. Aspoň budou chodit ven na vzduch.
Ale co veterinář, výstavy, všechno kolem?
Ve Zlíně je málo veterinářů? Otevři si vlastní. A výstavy Vemte si klidně voříška, to je vyřešené. Kláro, co chceš? Dceru skoro nevidím, protože nemám čas. Ale aspoň o takovou drobnost se postarat můžu. Proč ne?
Není to drobnost, je to nebezpečné: hned vše a bez čekání.
A to je tak špatné? Pro mojí dceru? Proč by nemohla všechno dostat, když chce?
Klára mlčela. Hanka se tiše zvedla ze země. Pes tedy bude, to už bylo jasné. Detaily už ji nezajímaly.
Za pár dní přivezli Hance malého špice. A za dva měsíce, týden po Hankiných narozeninách, se s babičkou přestěhovala zpět do jejího bytu. Klára byla najednou tichá, věčně ponořená do práce, ráno vypila kávu a celý den byla pryč. Zásadně odmítala s matkou a Haničkou mluvit.
Babi, co je mamce?
To ti teď nemůžu říct. Maminka ti to poví později. Andrea pohladila vnučku i pejska.
Proč zase bydlíme u tebe? Nazpátek jen na dva dny?
Ne, Haničko. Myslím, že tentokrát to bude na dlouho
Andrea také nechápala, co se děje. Když Klára tři dny po oslavě vtrhla do jejího pokoje, srdce jí bušilo až v krku. Mlčky popadla kufr, co přivezla Andrea, postavila ho doprostřed místnosti:
Bal se, mami. Odjíždíme. A sbal prosím i Hankiny věci, nemám teď čas.
Andrea se chtěla na něco zeptat, ale Klára se na ni podívala tak, že vše vzdala.
Dobře, vše udělám Dej mi půl hodiny.
Večer jí s čajem opatrně položila oblíbený hrnek na stůl a snažila se najít dceřin pohled.
Neptej se, mami. Rozvádíme se.
Andrea slabě vydechla a otočila se ke dveřím. Hanka byla v pokoji a sledovala pohádku.
Má někoho jiného. I syna
Klára zakryla tvář do kolen, Andrea ji chtěla obejmout, ale když uviděla dceřin smích, zarazila se.
Myslela jsem, že brečíš
To bys chtěla! Tak vidíš, mami. Nezvládla jsem to…
Proč se Dušan rozhodl pro novou rodinu, Andrea nikdy nepochopila. Naštěstí byl natolik férový, že rozvod proběhl v klidu. Za půl roku Klára koupila naproti byt a opravila ho pro sebe i Hankou. Jejich život šel dál, už v užším, méně pohodlném režimu, ale alespoň přehledněji.
Hanka rostla, bystrá a tvrdohlavá. Vše, co ji zajímalo, bylo v domácnosti zákon. Klára už vzdala snahu dceři něco odmítat, kapřila jí téměř všechno, aniž cítila potřebu ji usměrňovat.
Kláro, to není správné.
Mami, co chceš? Roste z ní bystrá holka, která si umí zajistit, co chce. To je v dnešním světě nejpotřebnější vlastnost. Myslet sama na sebe.
Nesouhlasím. Mám o Hanku obavy.
Já ne. A proč? Kdybych myslela víc na sebe, možná jsem s Dušanem doteď. Jenže já brala víc ohled na jeho přání. To byla hloupost!
Ne chyba, když nevidíš vlastní dítě! Andrea nevydržela. Dítě má i potřeby, ne jenom přání. Hlavní potřeba je máma!
Má tebe.
Díky Bohu! A bylo by lepší, kdybys tu byla víc i ty!
Proč? Stejně poslouchá hlavně tebe.
Protože já jí umím říct NE. Což ty neděláš.
Chci, aby věděla, že může dosáhnout, čeho chce. Nechci být ta, co všechno zakazuje. Radši kamarádka než Cerberus, ne?
Andrea jen pozvedne ruce a povzdechne.
A co když narazí? Když něco nedostane?
To se nestane. Ví, co chce. Není hloupá, mami. To víš i ty.
Vím Ale život ne vždy vyjde, jak si přejeme. Vnější okolnosti Víš to sama
Děkuji, mami! Klářin hlas zchladl a Andrea radši zmlkla. Já to vím moc dobře. Nechci, aby to poznala i Hanka.
Andrea ukončovala spory, nemělo cenu. Klára stejně zůstane u svého, a pro Hanku už dávno nebyla autoritou. Hanka šla za svým a věděla, že má mámu na své straně. A babička ta ji miluje.
Klára si Hanky moc nevšímala, zcela pohlcená byznysem. Občas vzala Hanku na nákupy.
Musíš být jako ostatní, ne horší. Příroda ti krásu nenadělila, ale to nevadí. Se správným oblečením a dobrým make-upem budeš vždycky kočka. Musíš to ovládat.
To Hanku zajímalo. Klára měla výborný vkus, ač Hanka nebyla podobná mamince, postavu zdědila její, a brzy brala oblečení z matčina šatníku.
To, to, a možná i tohle. Nic víc neber, je to pro starší. Klára vybírala, co může Hanka využít. Všeho s mírou.
Ve škole Hance záviděli kosmetiku. Nechápali, že jí máma pořizuje značkové věci.
Pleť je důležitá. Nesmíš jí ubližovat levnostmi. Až budeš starší, poděkuješ mi. Klára vyhodila z dceřiny taštičky levnou řasenku od kamarádky. Co to je?
Dostala jsem.
Poděkuj, ale vyhoď. Musíš se cenit, Hanko.
Andrea vše sleduje, ale už ani nezasahovala bylo to zbytečné. Snažila se aspoň Hanku zjemnit, ale moc to nešlo. Po maturitě Hanka nastoupila na Masarykovu univerzitu na stejný obor jako její máma a kdysi i babička. S novým životem se ztrácela z domova, naplno si užívala studentské volnosti. Andrea Hanku s dcerou téměř nevídala, a proto se o velkých změnách dozvěděla poslední.
Cože, vdáváš se? Za koho? Andrea zalomila rukama a hrnek jí vypadl z ruky.
Vladimír Peterka zazpívala Hanka, posadila se s nohama na gauč a sledovala babičku, jak sbírá střepy. Ale říkám mu prostě Vláďa! Můj Vláďa!
A kdo je to, Hani?
Učí na vejšce, ale ne mě! Neboj, babi. Je mladý, ještě neokoukaný.
Že Vladimír je ženatý, se Andrea dozvěděla později od Kláry.
A ty to takhle klidně říkáš?
Má mě trápit jeho manželka, nebo dítě? Mamko, mě zajímá Hanka! O tu jde.
Kláro Kde jsem vás vychovala tak špatně? Andrea musela sednout. Takhle se nemá dělat
Co nemá?
Brát otce a manžela z rodiny!
Je snad na provázku? Pokud chce odejít, odejde. Uklidni se, mami! Pomysli na štěstí vnučky.
Přijde vůbec to štěstí? Andrea vypila sklenku vody a prudce ji švihla o stěnu.
Svatba byla smutná. Vladimírovi rodiče nepřijeli, nechtěli se s rodinou seznámit. Dušan už žil jinde, poslal Hance nové bydlení. Klára vybavila byt nábytkem a Hanka byla stejně myšlenkami jinde.
Mami, podívej! Šaty jsou jako sen! Po těch toužím! tančila Hanka před zrcadlem.
Ty šaty se jmenují Víla.
Prodavačka tahala závoj z krabice a ukazovala ho Kláře. Už pochopila, kdo rozhoduje.
To je znamení, Hani! Pamatuješ, kdys toužila být vílou?
Jo! A teď budu! A život bude pohádka! Všechno bude!
Všechno bude opakovala Klára a mnula mezi prsty jemnou krajku závoje.
Andrea odseděla povinné minuty na radnici, zavolala taxi a odjela.
Necítím se, nechci vám kazit oslavu.
Políbila vnučku a šla k autu. Obhlédla se Hanka poskakovala u manžela, připravovala se vypustit holubici podle pokynů fotografa. Andrea se zachvěla vnučka jí připomínala vystresovaného ptáčka, kterého drží příliš pevně.
Co můžu, Pane Bože Teď už nic. Andrea zatlačila slzu a sebrala odvahu. Dej mi sílu, ještě ji budu potřebovat
S Hančiným manželem se rozvedli necelý rok po porodu dcery. Nová Vladimírova známost byla Hančina spolužačka. Hanka těhotná přijela na univerzitu pro papíry a načapala manžela s milenkou v prázdné posluchárně. Tiše couvla, ve dveřích bouchla tak, že se okna zachvěla a ve vedlejších místnostech se zabouchly dveře.
Co je? Co se děje?
Dezinfekce by se tam hodila. mávla rukou směrem k posluchárně. Jsou tam švábi
Sebrala papíry, zavolala tátu a požádala o pomoc.
Co, už se vyhýbáš a utíkáš? Klára ji káravě sledovala. A co mu dát rozum?
Proč, mami? Hanka ji chladně pozorovala mezi skládáním dcerčiných věcí.
Protože je to tvé. Protože tak je správné.
Správné? A co je správné? Myslela jsem, že vše bude, jak chci. Ale nikdy mě nenapadlo, jaké to je, když chce někdo jiný
Jak to myslíš?
Že ženská, co byla přede mnou, chtěla asi to samé jako já. Tátu pro dítě, lásku Pak přijde kouzelná já a rozhodnu, že to nepotřebuje. A teď to někdo rozhodl o mně Tak takové je to správné, mami
Mluvíš nesmysly! Nemyslela jsem, že v nesnázích budeš jako uražené dítě.
Nejsem už dítě, mami. To je ta bída. Už nejsem víla. Křídla mě neunesou. Příliš jsem dospěla
Klára dál něco říkala, ale Hanka ji už neposlouchala. Musela se rozhodnout, jak dál žít.
Andrea balila věci, utírala slzy a dohlížela na pravnučku.
To nic, zlatíčko! Maminka je silná. Zvládneme to
Klára s nimi už nešla. Andrea jí nechala klíče od bytu a poprosila jen, ať zalévá květiny. Pak mávla: Nevadí. Hlavně opatruj sebe.
O pár let později, v aleji starého brněnského parku, kráčí mladá žena. Dívka, co pobíhá vpředu, pak chytne mámu za ruku a vesele brebentí, je jí tak podobná, že vztah je jasný.
A mami, hádej, co jsme dneska dělaly ve školce! holčička hledá v batůžku a vytahuje hůlku s hvězdičkou z mačkané staniolu. Jé, je pomačkaná
Co to je, Niko?
Kouzelná hůlka! Jako mají víly. Ale je pomuchlaná.
No a? Hanka narovnala hvězdu a zamávala hůlkou. Vidíš? Funguje! Takže není žádný problém!
Jak víš, že funguje? Nika hledí na mámu s pusou dokořán. Co jsi si přála?
Aby nám bylo dobře a byli jsme zdraví!
Nefunguje Nika se zamračila. Babička je přece v nemocnici.
Právě že ne. Je už doma.
Opravdu? vyskočila Nika radostí.
Opravdu. Přijdeme domů, přivítá tě.
Dej! Prosím! Teď já! vytrhla mámě hůlku a něco zašeptala.
Co jsi si přála?
Neřeknu!
To není fér! Hanka se rozesmála a uhladila Nikce kudrnku. Já jsem ti své přání řekla.
Dobrá. Jedno povím, zbytek ne. Bylo toho moc.
Fajn. Tak co jsi si přála?
Abychom byli navždycky spolu Nika to zašeptala a Hanka si klekla na kolena před dcerku.
Nikčo Myslíš babičku?
Holčička kývla.
To ti slíbit nemůžu. Nejsem úplná víla. Jen trochu. V životě nejde ovládnout vše, ale můžeme být spolu tak dlouho, jak jen to půjde. Můžeme se mít rády na světě a myslet na sebe i když spolu nejsme když jsi ve školce, nebo já v práci, stejně na sebe myslíme, že jo?
Nika přikývla a zvedla znova hůlku.
Tak si přání přeji znova, můžu?
Jasně! Cokoliv!
Aby byla babička úplně zdravá a my spolu ještě dlouhodlouho. Může být, mami?
Hanka se postavila, setřepala sukni a vážně kývla.
To je to nejlepší přání! Teď půjdeme ukázat tvou kouzelnou hůlku babičce. Určitě má taky nějaké přání. Ať ho vysloví. Vždyť ona je opravdová víla.
Opravdu?
No jasně! Ta nejlepší na světě!
Ať už si život vysníme jakkoliv, opravdové kouzlo je v rodině, lásce a tom, že jsme spolu dokud můžeme.
