Komora a stupnice Do komory se nešla ponořit do vzpomínek, ale jen popadnout sklenici nakládaných okurek na salát. Na horní polici, za krabicí s vánočními světýlky, trčel okraj futrálu, který už dávno neměl v jejím bytě existovat. Tkanina ztmavla, zip drhnul. Zatlačila, a zhloubky vyjel dlouhý, úzký futrál – natažený jako stín. Sklenici postavila na stoličku u dveří, aby ji nezapomněla, a sama si sedla na bobek – možná proto, aby se jí snadněji nerozhodovalo. Zip povolil až na třetí pokus. Uvnitř ležely housle. Lak byl matný, struny povadlé, smyčec vypadal jako starý košťátko. Tvar ale byl nezaměnitelný a v hrudi jí něco cvaklo jako vypínač. Vzpomněla si, jak v deváté třídě tahala ten futrál přes celé sídliště a styděla se, že vypadá trapně. Pak přišla střední škola, práce, svatba a housle jednou prostě přestaly mít místo – v hudebce už neměla čas, v životě byl spěch. Housle odložila k rodičům, pak putovaly s věcmi do nového bytu, a teď tu ležely v komůrce mezi sáčky a krabicemi. Ne uražené, jen zapomenuté. Zvedla housle opatrně, jako by se mohly rozpadnout. Dřevo bylo teplé v ruce, přestože v komoře bylo chládek. Prsty instinktivně našly krk houslí, ale hned jí bylo trapně – ruka si nevěděla rady, jak držet, cizí věc bez povolení. V kuchyni vřela voda. Vstala, zavřela komoru, ale futrál nechala venku – postavila ho v chodbě ke zdi a šla ztišit plotnu. Salát zvládne i bez okurek. Přistihla se, jak si hledá omluvu. Večer, když už byl nádobí umytý a na stole jen talíř se zbytky chleba, přinesla futrál do pokoje. Manžel seděl u televize, přepínal kanály bez zájmu. Zvedl oči. „Ty cos tam objevila?“ „Housle,“ řekla překvapeně klidně. „Aha. Ještě žijou?“ uchechtl se lehce, spíš domácí ironie než zloba. „Nevím. Zjistím.“ Otevřela futrál na pohovce, podložila ručník, aby nepoškrábala látku. Vyndala housle, smyčec, krabičku s kalafunou. Kalafuna byla popraskaná jako led na louži. Smyčcem po ní přejela, vlásky sotva škrtly povrch. Ladění bylo pokoření samo o sobě. Kolíky držené ztuha, struny skřípaly, jedna praskla hned a šlehla ji přes prsty. Zaklela tiše, aby ji neslyšeli. Manžel zafuněl. „Možná bys to měla dát do servisu,“ navrhl. „Možná,“ přikývla, ale už stoupala vnitřní lítost – ne na něj, na sebe, že ani naladit nedokáže. Našla na telefonu aplikaci s laděním a položila ji na konferenční stolek. Displej ukazoval písmena, šipka poskakovala. Kroutila kolíkem, poslouchala, jestli zvuk nepadá, nebo neletí nahoru. Rameno jí ztuhlo, prsty bolely z nezvyku. Když struny konečně nezvučely jako dráty ve větru, přiložila housle pod bradu. Podbradek studil a na krku jí kůže najednou ztenčila. Zkusila stát vzpřímeně, jak se učila, ale záda protestovala. Smála se sama sobě. „Že by koncert?“ houkl manžel od obrazovky. „Pro tebe,“ odvětila. „Drž se.“ První tón ji tak vyděsil, že se až cukla. Nebyla to nota, spíš stížnost. Smyčec se třásl, ruka nedržela rovný směr. Zastavila se, nadechla se a zkusila znovu. O trochu lepší, ale pořád se styděla. Styd zralý, dospělý. Ne ten pubertální, kdy máš pocit, že tě sleduje svět. Tady svět nesledoval. Jen zdi, manžel a vlastní ruce – najednou cizí. Zahrála otevřené struny, jako za dětství, pomalu, v duchu počítala. Pak zkusila D dur stupnici, a prsty levé ruky se zmátly. Nepamatovala, kde je druhý prst, kde třetí. Prsty silnější než dřív, bříška netrefují přesně. Neznámá bolest na špičkách, jen tupý pocit, že kůže je moc měkká. „To nic,“ řekl najednou manžel. „No… hned to nejde.“ Přikývla, ani neví pro koho je to „nic“. Pro něj? Pro sebe? Pro housle? Druhý den šla do servisu u metra. Žádná romantika: skleněné dveře, pult, na zdi visely kytary a housle, smrdělo lakem a prachem. Mladý mistr s náušnicí housle vzal bez zaváhání – jako nástroj, ne relikvii. „Struny určitě vyměnit,“ řekl. „Kolky promazat, kobylku upravit. Smyčec by potřeboval přešněrovat, ale to je dražší.“ Při slově „dražší“ automaticky ztuhla. V hlavě vyskočily energie, léky, dárek pro vnučku. Málem řekla „tak to nechte“, ale místo toho se zeptala: „A kdyby zatím jen struny a kobylku?“ „Jde to. Bude hrát.“ Housle tam nechala, vzala si účtenku a schovala do peněženky. Cestou ven měla pocit, že do opravny nedala věc, ale kus sebe, který by měl fungovat. Doma otevřela notebook a do vyhledávače zadala „houslové lekce pro dospělé“. Sama se pobavila. Pro dospělé. Jako by byli speciální lidé, kterým se musí říkat pomaleji a jemněji. Našla pár inzerátů. Jedni slibovali „výsledek za měsíc“, druzí „individuální přístup“. Zavřela okno, protože z textu byla nervózní. Pak si to rozmyslela a napsala v sousedství paní učitelce krátce: „Dobrý den, je mi 52, ráda bych obnovila houslové dovednosti. Jde to?“ Hned litovala. Nechce to poslat, jako by se přiznávala ke slabosti. Ale už bylo pryč. Večer přišel syn. Zastavil se v kuchyni, dal jí pusu na tvář, zeptal se na práci. Postavila konvici, přinesla sušenky. Syn si všiml futrálu v koutě pokoje. „To je housle?“ divil se opravdově. „Jo. Našla jsem je. Přemýšlím… že zkusím.“ „Mami, fakt?“ usmál se, spíš zaskočeně než posměšně. „Vždyť už… je to dávno.“ „Dávno,“ přitakala. „Právě proto.“ Sedl si, hrál si se sušenkou. „A proč to vlastně?“ ozval se. „Vždyť máš dost starostí.“ Cítila, jak nastupuje obrana: vysvětlit, omluvit se, dokázat. Ale vysvětlování zní pokaždé uboze. „Nevím,“ řekla upřímně. „Prostě mám chuť.“ Syn na ni koukl pozorněji, jako by poprvé viděl ženu, která něco chce pro sebe, ne jen mámu, co všechno zvládá. „No… dobře,“ řekl. „Jen to nepřeháněj. A buď milá na sousedy.“ Zasmála se. „Sousedé to přežijí. Hraju jen přes den.“ Když syn odešel, bylo jí lehčeji. Ne proto, že jí dovolil, ale protože nemusela vysvětlovat. Za dva dny housle vyzvedla. Struny zářily, kobylka stála přesně. Mistr ukázal, jak je napínat, jak je držet. „Hlavně nedávat k radiátoru,“ varoval. „A skladujte v pouzdře.“ Přikývla jako žákyně. Doma položila futrál na židli, otevřela ho a dlouho se dívala, jako by se bála znovu něco pokazit. První cvičení vybrala to nejjednodušší: dlouhé tahy smyčce na otevřených strunách. Jako malá to považovala za trest. Teď to bylo vysvobození. Žádná melodie, žádné hodnocení. Jen zvuk a snaha, aby byl rovný. Za deset minut rameno bolelo. Za patnáct krk tuhnul. Skončila, housle uložila, zapnula zip. Uvnitř se vzedmila zlost: na tělo, věk, na to, že vše je těžší. Šla do kuchyně, nalila si vodu, sedla k oknu. Na hřišti jezdili náctiletí na koloběžkách a smáli se. Záviděla – ne jejich mládí, ale neostýchavost. Padali, vstávali, znovu jezdili, a nikdo neřešil, že je pozdě se učit rovnováhu. Vrátila se, futrál zase otevřela. Ne že musí, ale protože nechtěla končit rozladěná. Odpověď od učitelky přišla večer: „Dobrý den, samozřejmě to jde. Přijďte, začneme od základu, jednoduchá cvičení. Věk nevadí, ale chce to trpělivost.“ Četla zprávu dvakrát. „Trpělivost“ bylo pravdivé slovo a uklidnilo ji. Na první lekci jela s futrálem v ruce – jako s něčím křehkým a vzácným. V metru si jí lidé všímali, někteří se usmáli. Zachytila pohledy a pomyslela: ať, klidně ať vidí. Učitelka byla menší dáma kolem čtyřicítky, s krátkými vlasy a pozorným pohledem. U stěny stálo piano, na poličce noty, na židli dětské housle. „Ukážeme si to,“ řekla a požádala ji, aby vzala housle. Vzala je – hned bylo jasné, že drží špatně. Rameno se zvedalo, brada tiskla, levé zápěstí bylo dřevěné. „To vůbec nevadí,“ usmála se učitelka. „Vy jste dlouho nehrála. Nejdřív jen chvilku postojte. Poznejte, že housle nejsou váš protivník.“ Bylo jí směšně a trochu trapně: v dvaapadesáti se učit držet housle. Ale bylo v tom něco osvobozujícího. Nikdo nechtěl, aby byla dobrá. Stačilo jen být. Po hodině se jí třásly ruce jak po tělocviku. Učitelka napsala rozpis: denně deset minut otevřené struny, pak stupnice, ne víc. „Raději méně, ale pravidelně,“ dodala. Doma se manžel ptal: „Tak co?“ „Těžké,“ přiznala. „Ale dobré.“ „Jsi spokojená?“ Přemýšlela. Spokojená – to není ono. Bylo jí úzko, směšně, trapně, a současně nějak světlo. „Ano,“ řekla. „Mám pocit, že zase něco dělám rukama, ne jen vařím nebo makám.“ Po týdnu sebrala odvahu a zahrála kratičkou melodii, kterou si pamatovala z dětství. Noty našla na internetu, vytiskla v práci, schovala do složky. Doma je dala na pult z knížky a krabice. Zvuk byl kostrbatý, smyčec občas chytil sousední strunu, prsty se netrefovaly. Zastavovala, začínala znova. V jednu chvíli nakoukl manžel. „To… hezký,“ řekl opatrně, skoro, jako by nechtěl rušit. „Nelži,“ usmála se. „Nelžu. Je to… poznat.“ Usmála se. Poznat – to byl skoro kompliment. V sobotu přišla vnučka. Bylo jí šest, futrálu si všimla hned. „Babi, co to je?“ „Housle.“ „Ty umíš?“ Chtěla říct „kdysi“. Ale vnučka neznala „kdysi“. V jejím světě bylo jen teď. „Učím se,“ odpověděla. Vnučka se posadila na gauč, ruce složila jako při vystoupení. „Zahraj.“ Ztuhla. Hrát před dítětem je těžší než před dospělým – dítě slyší pravdu. „Tak jo,“ vzala housle. Zahrála melodii, co trénovala celý týden. Ve třetím taktu se jí smyčec sesmekl, zvuk byl ostrý. Vnučka se ani nezatvářila. Jen naklonila hlavu. „Proč tak píská?“ „Protože babi neumí smyčec rovně,“ zasmála se. Vnučka se zasmála taky. „Zahraj znovu,“ poprosila. A zahrála znovu. Nešlo to o moc líp, ale už ji nezastavil stud. Prostě dohrála až do konce. Večer, když už každý dělal svoje, zůstala sama v pokoji. Na stole byly vytištěné noty, vedle tužka na těžká místa. Housle v futrálu, futrál zavřený, ale ne schovaný do komory. Stál u zdi jako připomenutí, že je teď součástí dne. Nastavila si časovač na telefonu na deset minut. Ne proto, aby se nutila, ale aby se nevyčerpala. Otevřela futrál, vytáhla housle, zkontrolovala kalafunu, napnutý smyčec. Přiložila nástroj pod bradu, vydechla. Zvuk byl měkčí než ráno. Pak se zase zadrhl. Nezaklela. Jen si opravila ruku a pokračovala v dlouhých tazích, poslouchala, jak se nota drží a třese. Když časovač zapípal, hned nepřestala. Dotočila smyčec, housle uložila a futrál zavřela. Postavila jej k zdi, ne do komory. Věděla, že zítra to bude stejné: trochu studu, trochu únavy, pár čistých vteřin, kvůli kterým futrál otevře. A to stačilo, aby nepřestala.

Komora a stupnice

Vlezla do komory ne proto, že by se chtěla utopit ve vzpomínkách, ale protože potřebovala sklenici nakládaných okurek na bramborový salát. Na nejvyšší polici, za krabicí s vánočními světýlky, jí padl do oka roh obalu, o kterém už dávno domnívala, že v bytě nemá co dělat. Tkanina byla zašedlá, zip zadrhával. Zatáhla a z temného kouta se vysunulo dlouhé, úzké tělo futrálu, jako natažený stín.

Sklenici postavila na stoličku u dveří, aby ji nezapomněla, a sama se opřela na bobek, jako kdyby v nižší poloze bylo snazší nemuset hned něco rozhodnout. Zip povolil až na třetí pokus. Uvnitř leželo housle. Lak místy matný, struny vykloktané, smyčec vypadal jako starý metlička. Ale tvar byl jasně poznatelný a najednou jí v hrudi cvaklo, jako by se přepnul spínač.

Vzpomněla si, jak to ve třeťáku tahala housle přes půl Žižkova, stydlivě doufající, že nevypadá trapně. Pak přišla obchodka, práce, svatba, a jednoho dne prostě přestala chodit na hudebku, protože musela stíhat jiný život. Housle šly na uskladnění k rodičům, později se odstěhovaly s věcmi do jejího bytu a nakonec znemožené skončily v komoře mezi taškami a krabicemi. Nebyly urážlivé, jen zapomenuté.

Opatrně housle zvedla, jako by se mohly rozsypat. Dřevo bylo teplé od jejích dlaní, přestože v komoře byl chlad. Prsty automaticky našly hmatník, a okamžitě jí bylo trapně: ruka si nevzpomínala, jak se to drží, jako by vzala cizí věc bez dovolení.

V kuchyni bublala voda. Vstala, komoru zavřela, ale futrál nevrátila zpět. Postavila jej do předsíně, opřela o stěnu a šla vypnout sporák. Salát zvládne i bez okurek. Přistihla se, že si už hledá výmluvu.

Večer, když bylo po mytí nádobí a na stole zůstala jen talíř s drobky po rohlíku, donesla futrál do obýváku. Manžel seděl u televize, přepínal programy, aniž by něco vnímal. Zvedl oči.

Co jsi to vyhrabala?
Housle, řekla a sama se divila, jak klidně jí to zní z pusy.
Jo? Ještě je to živý? uchechtl bez zloby, spíš s typicky domácím šťoucháním.
Nevím. Jdu zjistit.

Otevřela futrál na gauči, podložila jej starým ručníkem, aby nepoškrábala potah. Vyndala housle, smyčec a malou krabičku s kalafunou. Kalafuna popraskaná, jak led na silnici. Přetáhla ji smyčcem, chloupky sotva zareagovaly.

Ladění bylo, mírně řečeno, vyloženě trapné. Kolíčky se nechtěly hnout, struny skřípaly, jedna hned praskla a švihla jí přes prst. Tiše zanadávala, aby neslyšeli sousedi. Manžel se zazubil.
Co tak šoupnout to radši k houslaři? navrhl.
Možná, kývla, i když už cítila, jak se jí uvnitř hromadí vztek ne na něj, na sebe, že ani nenaladí.

Na mobilu našla aplikaci s ladičkou, položila ho na konferenční stolek. Displej ukazoval písmena, šipka lítala jak prominent na mejdanu. Kroutila kolík, zvuk padal, až byl najednou moc vysoko. Rameno ztuhlo, prsty bolely z nezvyklého tlačení.

Když už struny nezněly jak elektrické dráty ve vánici, zvedla housle k bradě. Podepřítko bylo ledové a kůže na krku zjemnila. Pokoušela se narovnat, jak jí kdysi říkala učitelka, ale páteř se odmítala účastnit. Sama se tomu zasmála.

Co, koncert? zeptal se manžel, očima stále v obrazovce.
Pro tebe. Připrav se.
První tón jí tak vyděsil, že nadskočila. Nebyla to nota, spíš štkání. Smyčec tančil v křeči, ruka neudržela rovnou čáru. Zastavila se, nadechla, zkusila to znovu. Dopadlo to o chlup líp, ale stejně trapně.

Styděla se jinak, než dřív. Nebyla to pubertální ostuda typu celý svět kouká. Teď nekoukal svět, jen tapety, manžel a vlastní ruce, které se chovaly cizě.

Zahrála otevřené struny jako kdysi, pomalu, počítala. Pak zkusila D dur stupnici a prsty na levé ruce se hned zamotaly. Nepamatovala, kde druhý prst, kde třetí. Prsty byly tlustší než dřív, a polštářky míjely správné místo. Na koncích nebyla ta stará bolest, jen tupý pocit, že kůže je moc jemná.

V pohodě, řekl manžel nečekaně. No to půjde. Ne hned, jasně.
Přikývla. Ale komu to v pohodě bylo? Jemu? Sobě? Houslím?

Druhý den zašla do dílny kousek od stanice metra Flora. Žádná romantika: skleněné dveře, pult, na stěně visely kytary a housle, smrdělo to lakem a prachem. Mladý houslař s náušnicí nástroj chytil tak jistě, jako by držel kladivo.
Struny určitě vyměnit, řekl. Kolíčky promazat, podložku upravit. Smyčec je třeba taky převázat, ale to je dražší.
Slyšela dražší a jako správná Češka se hned sevřela. V hlavě jí projel zálohy na elektriku, pilulky, dárek pro vnučku k narozeninám. Už chtěla říct: Nechte to být. Místo toho se zeptala:
A kdyby jen struny a podložka?
To půjde. Hrát bude.
Nechala housle, dostala účtenku, zastrčila ji do peněženky mezi účtenky z Lidlu. Jak vyšla ven, měla pocit, že dala opravit ne věc, ale kus sebe, kterému teď někdo (snad) vrátí jiskru.

Doma otevřela notebook a zadala houslové lekce pro dospělé. Rozchechtala se nad tou frází. Pro dospělé! Jako by dospělí byli nějaký zvláštní živočišný druh, co potřebuje extra pomalé vysvětlování.

Vyhledala pár inzerátů. Jedny slibovaly výsledek za měsíc!, jiní individuální přístup. Zase je radši zavřela, protože z těch slov cítila nervozitu. Nakonec je znovu otevřela a napsala krátkou zprávu houslové lektorce z vedlejší čtvrti: Dobrý den, je mi 52. Chci oprášit znalosti. Je to možné?
Odeslala, pak by to nejradši zrušila, osekat, jako by šlo o přiznání slabosti. Zpráva už ovšem letěla.

Večer přišel syn. Vlezl do kuchyně, líbnul ji na tvář, zeptal se, jak bylo v práci. Postavila konvici, vytáhla sušenky. Syn si všiml houslového futrálu za pohovkou.
Co to máš? Housle? Nevěřícně se usmál.
Jo. Našla jsem je. Chci zkusit.
Fakt, mami? Vždyť je to dávno.
Dávno, přikývla. Právě proto.
Syn sedl, otočil sušenku mezi prsty.
A proč to vlastně chceš? zeptal se. Už tak jsi pořád utahaná.
Uvnitř se jí zvedla stará obrana: vysvětlit, obhájit, dokázat, že na to má právo. Ale všechny vysvětlování vždycky zněla ubože.
Já nevím, byla upřímná. Prostě chci.
Podíval se na ni pozorněji, jako by poprvé neviděl jen mámu, co všechno zvládá, ale ženu, která něco chce pro sebe.
No tak jo, řekl. Jenom se tím neuštvi. A chudáci sousedi.
Zasmála se.
Ti to přežijí. Budu hrát ve dne.

Když odešel, uvědomila si, že jí je najednou lehčeji. Ne proto, že jí to schválil, ale protože se nemusela litovat nebo vysvětlovat.

Za dva dny si housle vyzvedla z dílny. Struny se leskly, podložka držela rovně. Houslař jí ukázal, jak napínat, jak schovávat.
Nikdy ne nechat u radiátoru, řekl. A v futrále radši.
Kývla jako žákyně. Doma posadila futrál na židli, otevřela a dlouho housle jen obhlížela, jakoby se bála je znovu pokazit.

První cvičení vzala to nejjednodušší: dlouhé tahy smyčcem přes otevřené struny. V dětství to považovala za totální nudu. Teď v tom byli záchrana. Žádná muzika, žádné známky. Jen zvuk a snaha, aby byl aspoň trochu rovný.

Za deset minut jí brnělo rameno. Za patnáct krk. Odložila housle, zavřela futrál. Dopadla na ni naštvanost na tělo, na věk, na to, že už nic nejde zadarmo.

Na kuchyni nalila sklenici vody, sedla si a civěla oknem ven. Na hřišti se puberťáci proháněli na koloběžkách, smáli se silně. Záviděla ne jejich mládí, ale jejich nestydatost. Padají, vstávají, jezdí dál, nikoho nenapadne, že je pozdě se učit rovnováhu.

Vrátila se do obýváku, opět otevřela futrál. Ne protože musí, ale protože nechtěla končit naštvaná.

Odpověď od lektorky dorazila večer: Dobrý den. Samozřejmě, přijďte, začneme postojem a jednoduchými cviky. Věk není překážka, jen je třeba trpělivost. Četla si to dvakrát. Slovo trpělivost bylo fér a uklidnilo ji.

Na první lekci cestovala s futrálem v náručí, jako by vezla něco křehkého a důležitého. V metru si jí lidé prohlíželi, někteří se usmívali. Ty pohledy ji bavily: ať si koukají.

Lektorka byla drobná žena kolem čtyřicítky, s krátkým mikádem a bystrýma očima. V pracovně stálo staré piano, na poličce noty, na židli dětské housle.
Ukažte, jak držíte, řekla a pobídla ji k nástroji.
Vzala housle, hned bylo jasné, že je drží špatně. Rameno skákalo, brada svírala krk, levá ruka byla jak kmen stromu.
Nic se neděje, řekla lektorka. Výborně, že jste tu. Nejprve jen postoj. Cítíte, housle nejsou nepřítel.
Smála se, trochu styděla padesát dva let a učí se držet housle. Ale bylo v tom něco osvobozujícího. Nikdo nechtěl, aby byla dokonalá, stačilo být přítomná.

Po hodině jí ruce vibrovaly jako po tělocviku. Lektorka jí dala seznam: každý den deset minut otevřené struny, potom stupnice, nevíc. Lepší méně, a pořád, řekla.

Doma se manžel ptal:
Tak co?
Těžké, odpověděla. Ale dá se.
Jsi spokojená?
Zamyslela se. Spokojená nebylo ono. Byla nervózní, rozpačitá, styděla se, ale byla zvláštně veselá.
Jo, řekla nakonec. Mám pocit, že konečně dělám něco rukama, ne jen vařím a makám.

Za týden se osmělila zahrát krátký kousek melodie, co si pamatuje ze školek. Noty našla online, natiskla je v práci, schovala do desek ke smlouvám, aby si nikdo nevšiml. Doma je postavila na domácí stojánek starou knihu přichycenou krabicí.

Zvuk byl roztřesený, smyčec tu a tam brnkl o vedlejší strunu, prsty občas minuly. Zastavovala, začínala zase. Po chvíli se manžel objevil ve dveřích.
Hele to není špatný, řekl opatrně, jako by ji nechtěl odradit.
Nelži, zavrčela.
Nelžu. Je to poznatelné.
Usmála se. Poznatelné to už je skoro lichotka.

O víkendu dorazila vnučka. Je jí šest, futrálu si všimla hned.
Babi, co to je?
Housle.
Ty hraješ?
Chtěla říct: Kdysi. Ale vnučka neznala kdysi. Je pro ni jen teď.
Učím se, odpověděla.
Vnučka si sedla na gauč, ruce na kolenou, jak na besídce.
Zahraj.
Všechno se jí uvnitř sevřelo. Hraní před dítětem je horší než před dospělým. Dítě slyší syrově.
Dobře, řekla a chopila se houslí.

Zahrála tu melodii, kterou trápila celý týden. Ve třetím taktu smyčec sklouzl, tón zapištěl. Vnučce to ani nevadilo, naklonila se blíž.
Proč to tak vřeští?
Protože babička vede smyčec křivě, řekla a rozesmála se.
Vnučka se zasmála s ní.
Ještě jednou!
A zahrála znovu. Lepší to nebylo, ale už se nezastavila kvůli studu. Prostě dohrála až do konce.

Večer, když se všichni rozešli, zůstala sama u stolu. Na stole ležely vytištěné noty, vedle tužka na poznámky obtížných míst. Housle byly v futrálu, futrál zavřený, ale nestěhovala ho zpět do komory. Stál u zdi, jako připomínka, že je to teď každodenní součást.

Na mobilu nastavila časovač na deset minut. Ne aby se nutila, ale aby nevyhořela. Otevřela futrál, vytáhla housle, ověřila kalafunu, našponovala smyčec. Zvedla housle k bradě, vydechla.

Zvuk byl jemnější než ráno. Pak zase ujela struna. Nerozčílila se. Jen upravila ruku a pokračovala v dlouhém tahu, poslouchala, jak se nota drží a chvěje.

Když timer zapípal, ruce to ještě nechtěly vzdát. Dohrála do konce smyčce, housle položila do futrálu, zapnula zip. Pak futrál opřela zpět ke stěně ne do komory.

Věděla, že zítra to bude stejné: trochu studu, trochu bolest, pár čistých vteřin, kvůli kterým stojí za to housle otevřít. A to bylo prozatím úplně dost.