Klíče

Já ho miluju! A ty mi tu říkáš nějaké hlouposti! Nechci to vůbec slyšet! Jen mi závidíš, proto se mi pleteš do života! Už mě nech na pokoji! Zařiď si svůj život!

Lucie nekřičela. Ona řvala tak, že i starý pan soused Antonín, co se vždycky motal kolem své dílny u garáží, se otočil a začal naslouchat. Zvědavost nikdy nebyla jeho silnou stránkou, což znamenalo jediné Lucie křičela vážně hlasitě.

Důvodů k tomu měla

No, prostě měla. Alespoň si to myslela.

Stav zamilovanosti byl pro Lucii něco jako stav duše. Pokud přestávky nastaly, byly tak krátké, že by si jich všimli jen ti, kdo Lucii znali opravdu důvěrně. Těch ale moc nebylo jen její maminka a sestra. Jenže maminka už tu nebyla a sestra Veronika odmítala Lucii chápat.

A bez toho krásného pocitu Lucie jen živořila. Málem se ztrácela v očích, myšlenky jí těkaly a nervy pracovaly tak mizerně, že se od ní kolegyně začaly odtahovat s nemilou poznámkou:

Neměla bys si vzít nějaké prášky na uklidnění? Poslední dobou je to s tebou těžké, Lucinko.

Lucinka ale jen zkousla rty, tiše skřípala zubama a myslela si svoje o těch divných ženských.

Jim doma čekají manželé, děti běhají po bytě a ona? Ani manžela, ani domova! Ani vyhlídka na nějakého! Syn sice byl ale že by byl zrovna vzorem dítěte, to asi těžko. Vždycky se v porovnání se svými bratranci a sestřenicí spíš ztratil. Děti Veroniky byly mnohem chytřejší a úspěšnější. Starší Tomáš hrál výborně fotbal a míval samé jedničky, čímž bořil zažité přesvědčení, že když tělo běhá, mozek zahálí. Mladší, Anežka, tančila a zpívala ve sboru, s kterým neustále cestovala po různých soutěžích a festivalech. Za svých devět let už navštívila víc míst, než její teta za celý život.

A to Lucii taky mrzelo! Proč to tak je? I ona v dětství chodila do všelijakých kroužků, ale výsledku nikde nedosáhla, protože je často měnila. Co mohla dělat? Srdce si neporučí! Když ji to omrzelo, prostě šla dál.

A tak žila. Věděla, že má poslouchat vlastní nitro. Jiný život nebude a štěstí jí nikdo pod nos nenastrčí se slovy: Tak si vezmi, Lúco! Je to všechno pro tebe!

Tuhle pravdu Lucie pochopila už dávno. Pohledem sledovala, jak se Veronika dře nad sešity, a sama se šla malovat na diskotéku:

Hele, Verčo, kdo by tě pak vůbec chtěl, když budeš takhle chytrá? Pamatuješ, co říkala babička ženská nesmí být chytřejší než chlap! Kluci si tě ani nevšimnou!

Ať si nevšímají, proč by mě to mělo trápit? A babička to říkala trochu jinak!

Fakt? Já si to pamatuju!

Pamatuješ špatně. Ona říkala, že chytrá ženská nebude nikdy svoje převahu chlapovi strkat před nos, pokud ho miluje. To je rozdíl, ne?

Ale nepleť mi hlavu! Radši mi pomož s účesem! David mě čeká!

Lucie běžela na rande a Veronika se usadila s knížkou. Ty dvě hodiny ticha byly v tomhle bytě hotový svátek.

Sestra Veronika Lucii samozřejmě měla ráda. Věděla o ní skoro všechno. Lucie nebyla zlá spíš roztěkaná, trochu ztracená a nejistá, ale ne zlá. Měla i víc laskavosti než Veronika. Lucie neustále tahala domů zvířata z ulice oba kocoury i psa, které domů přinesla celá uslzená, prosíc, aby je přece jen zachránili. Nakonec péči od Lucie přežili oba kocouři i pes dlouhá léta. Rodiče sice měli podmínku, že byt nebude zoo a další zvířata ne, ale Lucie to vzala zodpovědně a nikdy po Veronice nechtěla, aby venčila psa nebo čistila kočky. Všechno zvládla sama. Občas to vypadalo, že Lucie má raději zvířata než lidi.

Lúco, máma prosí, jestli bys mohla k babičce. Potřebuje pomoct s úklidem.

Zajdi sama, jo? Mám něco na práci.

Co jako?

No to je jedno. Důležitý! Mour je kulhavej, musím s ním na veterinu.

Kulhá už týden…

No a? Myslíš, že ho mám vyměnit za babiččiny problémy? Babička se zvládne sama. A Mour je kocour! Ten si sám nepomůže.

Holky se pohádaly, šly každá po svém a Veronika nakonec pomáhala babičce, zatímco Lucie vytahovala ze skříně svou nejkrásnější halenku. David už čekal před domem a Mour byl jen výmluva.

Školu holky končily různě Veronika s vyznamenáním a Lucie tak zvlášť neoslnila. Průměr, jako většina.

Vybírat povolání Lucii netrápilo. Chtěla být cukrářkou. Lásku k dortům měla už od dětství, kdy stála s nosem nalepeným na vitríně, fňukala, dokud jí rodiče něco nekoupili, ale pořádně je stejně nejedla. Dělila se se sestrou a pak z plastelíny tvořila další dortíčky.

Cesty sester se opět rozešly.

Veronika se přestěhovala k babičce, která už potřebovala péči. Byt byl blízko fakulty, takže všem to vyhovovalo. Babička získala péči, Veronika delší spánek a klid. Babičku měla opravdu ráda a o jejího přítele Petra představila právě babičce nejdřív.

Žijte spolu, děti! Pro všechny je tu místo!

Svatbu měli skromnou, ale veselou, a zůstali s babičkou. Ta byla otevřená ve svých plánech.

Bude to tak správně, Verunko. Lucince dědova místnost v paneláku, vám s Petrem byt. Škoda, že vaše děti už neuvidím Tak bych si to přála!

Prvního pravnoučka přece jen ještě zahlédla a pochovala. Odejít musela, když bylo Tomášovi sotva dva roky. Celý poslední rok bojovala s následky mrtvice, snažila se znovu alespoň trochu mluvit, ale srdce to nevydrželo a Veronika oplakala tu, která jí tolik dala.

Rodiče nezasahovali do babiččina rozhodnutí soudili, že si Veronika byt zaslouží.

Lucie proti neměla. V tu dobu byla zabraná do dalšího vztahu, bylo jí jedno, komu co připadne. Ona měla lásku!

Tedy… láskou se tomu těžko dalo říkat. Lucie byla plná vášně, ale její vyvolený byl neosobní a odtažitý. Vyhovovalo mu, že Lucie jezdí k němu, uklízí, vaří, pere, ale nikdy u něj nespí.

Lúco, já jsem starý mládenec. Je to pro mě těžký.

Zamilovaně se Lucie rozhlížela po jeho atelíru, uklízela, a později ji posílal domů se slovy:

Umění, Lucinko, vyžaduje oběti! Víš, že nemůžu, mám toho tolik. Láska, povinnosti, práce… Jsem unavený!

Lucie chápavě souhlasila a vzpomněla na svůj křivolaký portrét, co už dávno ležel zapadlý v koutě. Nikdo předtím ji nemaloval. A portrét byl důkaz, že může být pro někoho inspirací.

Ten portrét dostala jako památku poté, co přišla sdělit, že čeká dítě.

Ten den šla ulicí a těšila se na slunce. Její sny bohatě poletovaly, až jí z toho bylo úzko. Nový život byl pro ni skoro zázrak.

Ale zázrak se rychle změnil, když vyvolený najednou ztuhl a přerušil Lucčin nadšený monolog:

Jaké dítě? Ty ses zbláznila?!

Konec byl obyčejný a prázdný, jako propast, do které se Lucčina duše po tom rozhovoru propadla. Její sny praskly, rozletěly se v tisíce kousků, které by nespojil ani nejšikovnější restaurátor. Svoji rozšlapanou hrdost už Lucie ani neskládala. Mlčky kývla, poprosila o portrét jako vzpomínku.

Na památku

Dostala ho, načež ho večer rozstříhala na kousky s rezignovanou větou:

Ještě se to změní! A tobě už nikdy ne.

Jak dopadl její bývalý, Lucie netušila ani jí to nezajímalo. Starostí měla dost. Dítě, které si vysnila, se narodilo, ale radost jí moc nedělalo. Hledala v synovi rysy otce, jeho genialitu, ale našla jen obyčejného kluka. Pavel byl tichý a klidný, nejevil sklony ani k malbě, ani ke kreativitě. Měl rád fotbal a šachy. Sám si našel šachový kroužek a chodil tam po škole, na matčiny otázky jen krčil rameny:

Co tě tam baví? Není to nuda?

Klidný nebyl vůbec. Šachy mu připomínaly krásný jednoduchý tanec. Někdy si rozebíral zápasy, občas dokonce tancoval podle hudby, kterou slyšel jen v hlavě. Ale jen když ho Lucie neviděla. Tance totiž neschvalovala.

Kluk by neměl tancovat! Přestaň s tím!

Jediná, kdo Pavla chápal, byla sestřenice Anežka. Rozepře matky s tetou jí nechápal, babička ale říkávala, rodina je rodina, a tím se řídit musí. S Tomášem měli vztah klidný, ale Anežku měl Pavel upřímně rád. Uměla k jeho duši najít cestu a naslouchat jeho snům.

Slyšíš ji? šeptala Anežka.

Ano, hudba je tichounká… ale krásná.

I já ji slyším. Chceš ji ukázat?

Anežka lítala po pokoji, snažila se předat hudbu svého srdce, a Pavel věděl, že v tom není sám. Má někoho, kdo ho chápe a podpoří.

Ale děti si nevyberou, s kým budou v kontaktu. To rozhodují mámy. A Lucii tyhle nálady přepadaly často. Když se pohádala s Veronikou, klidně zakázala Pavlovi stýkat se s bratrancem a sestřenicí.

Pavel byl bezmocný, bojoval jak uměl vztekáním, hladovkami. Věděl, že máma časem povolí:

Dělej si, co chceš! Už mě nebaví to tvoje fňukání!

Důvod, proč se mámy hádaly, Pavel dlouho neznal. Po jeho narození Veronika Lucii hodně pomáhala, ale byla vykázána, když skončil další Luciin románek a ona zjistila, jak to bylo s dědictvím.

To není fér! Jsem stejná vnučka jako ty!

Lúco, já si o to byt nežádala! Chceš, byt prodáme a peníze si rozdělíme napůl! Nechci se s tebou hádat!

Nechci tvoje drobky! Babička tě měla vždycky radši! Proto dostalas všechno ty! Mě nikdy nikdo doopravdy nemiloval!

Lucie, to není pravda! A já? A máma s tátou?

Jaká láska, když mě nechápete? Myslíš, že mi jde o byt? Ne! Já chci vědět, že mě má aspoň někdo v rodině rád!

Lucie…

Už dost! Nechci nic slyšet!

Mezi sestrami byla křivda. Hnízdo z hořkých vzpomínek, které si tahaly do paměti stále znovu.

Vidíš, Lucinko! Pamatuješ, jak Verče koupili panenku v růžových šatech? Ty jsi chtěla růžovou a dostalas zelenou… To jsou základy života! Všechno, na co myslíš, stavíš z těch drobností. Práce, kam jsi nikdy nedošla, Tomáš, co je lepší než tvůj nudný Pavlík… Všechno jsou cihličky. Z nich stavíš svůj dům snů. Proč všechny lepší věci dostala sestra, že? Jenže létání v oblacích, sny, lásku na rozdíl od tebe ona nemá! Neví o klíčích ke štěstí! Ty ano, Lucko!

Veroniku křivda taky někdy rozrušila, jenže její hnízdo z hořkostí bylo slabé a křivé. Stačilo trochu fouknout a rozpadlo se, otevírajíc cestu k Lucce. Veronika zkusila. Po každém výbuchu Lucie doufala, že najde sílu spojit se sestrou. Je lehké vztah přerušit. O to těžší je ho obnovit.

Rodiče odešli krátce po sobě, v jednom roce. Sestry to smetlo jako vodopád.

Verčo, jak je to možný? Vždyť byli ještě mladí!

Lúco, to je život. Dělali jsme, co šlo. Zbytek jsme neovlivnily… Veronika objímala v slzách Lucii.

Je to nespravedlivý!

Však celý život takový je. Myslíš, že všichni dostanou, co si zaslouží? Ale ve skutečnosti…

Máš pravdu. Ve skutečnosti je to jinak…

Veronika se na čas vzdala svého dědictví ve prospěch sestry. Lucie se uklidnila, začala papírovat dědictví.

Myslela jsem, že chceš i tenhle byt.

Rukou si hrála s kapucí a koukala jinam.

Stály spolu před notářskou kanceláří, čekaly na Petra, co je měl vyzvednout.

Proč, Lucie? Jsme přece rodina.

Nevím… Jako bychom nebyly. Nikdy jsi mě nechápala.

A ty mě taky ne… Ale je to tak důležité?

Jistě! Když si lidé nerozumí, proč by měli být spolu?

Možná aby se to alespoň zkusili naučit! Nic není samo od sebe! Tys to měla vždycky vědět

To já vím dost dobře, na rozdíl od tebe! Tobě jde všechno hladce. Manžel, byt, děti. Já pořád sama! Vždycky sama!

Ale Lucie… A co Pavel?

Pavel? Ten si žije svůj život! Už ho skoro ani nevidím. Pracuju pořád a on je víc u tebe!

Je tu rád. Má tu klid…

Právě! O to jde! Verčo, nesnesitelná jsi! Chceš mi říct, že jsem špatná máma? Co jsem ti udělala?!

Lucie, nekřič! Nikdy jsem ti to neřekla! Prosím tě, neopakuj to pořád!

Celou dobu mi to dáváš najevo! Ty jsi dokonala! Děti nejlepší! Já… Ne! A Pavlík taky ne! Je radši u tebe doma než se mnou!

Proboha, Lúco! Slyšíš se vůbec?

Když pro ženu přijel manžel Petr, našel ji uslzenou, čekající před domem.

Proč je na mě taková? Za co?

Pevně objal ženu, konejšil ji:

Má hroznou povahu. Ještě ji život nepřerovnal.

Veronika se přestala bát:

Neříkej to! Ne tak proboha! Co když ji fakt potrestá život? Mně je jí vlastně líto…

A to je dobře!

Co?

No že ti není lhostejná. Ona to zatím nepochopila kdo ji má doopravdy rád. Možná nikdy nepochopí.

To je fuk, je to moje sestra. Stejně ji budu mít ráda! Veronika otřela slzy. Kdo jiný jí zbyl? Pavel je ještě malý.

Lepší špatný mír než dobrá hádka. Veronika dělala všechno pro smíření. Ta drobná nitka mezi nimi slábla a bledla, ale byla. A roztrhnout ji Veronika nemohla.

Muži Lucie přicházeli a odcházeli, nezůstalo po nich většinou nic než hořkost a nepochopení. Čím to, že na její ochotu dávat každý odpovídal jen smíchem a věčně stejnou větou:

Lucinko, neřeš to! Máme přece volný vztah, tak jsme se dohodli, ne?

A bylo to tak každý nový ctitel hned upřesnil:

Já nejsem na vážné vztahy připravený. Je to složité. Rozumíš mi?

Samozřejmě, Lucie souhlasila a soucítila. Jenže na pravidla hry zapomněla a nechápala, proč ji zas opustili, někdy i bez vysvětlení.

Její duše trpěla. Byla ochotná pro někoho být ta jediná. Dala by všechno. Přizpůsobovala se, učila se, čím byli muži posedlí když byl rybář, Lucie uměla udělat krmení i navázat háčky.

Ale komu by od srdce předala klíče ke svému štěstí? Nikomu

Zatímco Lucie prožívala další a další vztahy, Pavel byl téměř stále u tety. Petr i Veronika ho přijali jako vlastního. V Tomášově pokoji stála patrová postel a na stole, který Petr udělal, byly dva počítače. Kluci po večerech hráli a křičeli do chodby:

Anežko! To je ale nefér! Ty jsi moc rychlá! Hraj s námi protivníky! Proti tobě je to bez šance!

Veronika hlasem Lucii podávala informace o synovi:

Je velmi chytrý, Lucko! Šel by mu matematický gympl.

Ale kdepak, je lepší když je s Tomášem na škole, aspoň vím přes tebe, jak se mu daří, a ty na něj dohlídneš!

Je to pro Pavla daleko. Když je doma, nevyspí se.

Tak ať je u tebe. Víš, jak se mám teď. Teprve všechno začíná klapat.

Dobře. Ať tu zůstane.

Děkuji! Filip je báječnej, Pavla má rád a chce, abychom byli rodina!

Požádal tě o ruku?

Ještě ne, ale směřuje to k tomu! Teď mi neházejte klacky pod nohy, je to má jediná šance!

Lucie, neboj, samozřejmě, že pomůžeme!

Veronice se Filip nelíbil působil namyšleně, měl zvláštní humor tak, že Veronika často nevěděla, jestli jde o žert, nebo výsměch. Ani k Pavlovi si nikdy vztah nenašel. A Lucie, ta Filipa skoro zbožňovala, nevšímala si, že syn se od ní vzdaluje a bývá víc u Veroniky.

Anežka Pavla chránila a Veronika se sestrou se hádala střídmě, ale nakonec přišlo rozuzlení od začátku bylo zřejmé, že Filip něco potřebuje.

O tom, že chce prodat byt, který Lucie zdědila po rodičích, se Veronika dozvěděla náhodou.

Večer dorazila domů a rozlétané dětské boty v předsíni ji hned naštvaly.

Kluci! Kdo je doma?! Co to je za binec?!

Anežka se objevila ve dveřích klučičího pokoje, a hned je zavřela za sebou.

Mami…

Co se stalo? Veronika zpozorněla. Dcera vypadala rozpačitě.

Mami, hlavně se moc nerozčiluj, jo? Tam…

Co? Anežko! Mluv! Nebudu čekat!

Tam je Pavel… Anežka se rozbrečela a chytila ji za ruku. Dali jsme mu led, ale moc to nepomáhá…

To už Veronika nevydržela, tlačila dceru k sobě, ale vzápětí ji jemně odstrčila.

Kde je?

Pavel ležel na patrové posteli, obrácený ke stěně, na tváři měl nateklý otok a pytlík s ledem.

Pavle… zašeptala Veronika. Co se stalo?

Nic…

Hlas zněl uraženě a Veronika věděla stalo se něco moc vážného. Pavel byl vždycky upřímný, před tetou už vůbec nic netajil.

Veronika si klekla na spodní schod a natáhla se k jeho hlavě.

Sléz! Potřebujeme si povídat

Nechci!

A to už bylo vážné. Veronika vzdychla, seskočila dolů a kývla na děti.

Běžte do kuchyně a uklidťe nákup, já přijdu hned.

Rychle na sebe nahodila domácí kalhoty, vrátila se do klučičího pokoje, zavřela dveře.

Uhni! vyškrábala se k Pavlovi, lehla si vedle a objala ho, zlehka přiložila prsty na naběhlou bouli pod okem. Filip?

Odpověď byla jasná. Pavel se rozbrečel, přitiskl se k té, co ho chtěla chránit, a vůbec se nestyděl. Věděl, že teta ho vždycky pochopí. Kde je spravedlnost, když se dítě zastane mámy a cizí chlap ho chytne pod krkem:

Budeš mě učit? Ty?! Kdo myslíš, že jsi?! Mazej! Nebourej se do hovoru dospělých!

Takového Filipa ještě neviděl. Masku odhodil, matku bolestivě tahal za ruku. A Pavel pochopil tenhle chlap jeho mámu nemiluje. Má zájem. Ale ne jí udělat šťastnou.

Jak říkala Anežka?

Když člověk miluje, je to vidět. Fakt to nejde poznat, Pavle?

Moc…

A přitom vidíš hudbu…

Možná… cítím ji. A láska je jako hudba. Víš, jak udělat krok, slyšíš další melodii…

Asi to ne každý pochopí…

Myslíš, že máma ji neslyší?

Ani neslyší, ani nevidí. Strašně chce, ale nejde jí to.

Je mi jí líto

I mně…

Pavel na Filipa křičel, chtěl bránit mámu. Okamžitě ho zklidnili. Máma šeptla:

Pavle, proč?

A dál už ho nezajímala. Ostra bolest bodla jeho duši, odešel skloněný a dlouho se v pokoji snažil neplakat. Kluk by přece brečet neměl. Filip jakoukoliv emoci okomentoval:

Ty nejsi chlap? Přestaň fňukat! Ukliď!

Pavel si uklidnil, sbalil učení i novou mikinu od tety a šel k Veronice. Tam slzy nevadily. Tam ho přijali.

Veronika hned po rozhovoru volala Lucii. Poslouchala dlouhé vyzvánění a měla co dělat, aby se sama nezhroutila. Hádky ničemu nepomůžou, vztah je potřeba zachránit. Pavel má svou mámu rád. Není správné, že ho kvůli chlapovi od sebe odstrkuje!

Když se nedovolala, zavolala Petrovi.

Kde jsi? Super, zůstaň v autě. Odvez mě k Lucii, hned jsem venku.

Dětem zakázala Pavla opouštět, sama vyběhla z domu.

Co se děje? Petr se zachmuřil, když manželka přisedla do auta.

Povím cestou. Jeď!

Rozhovor s Lucií se zvrhl hned zkraje. Lucie v slzách vyběhla před dům. Filip už byl pryč.

Ty nechápeš! Já ho miluju! brečela na sestru, neměla žádné výmluvy.

Koho, Lucie?! Toho, co zbil tvého syna?! Máš rozum?! Kolikrát ještě?! Tobě štěstí stojí přímo před nosem a ty ho nevidíš! Ale Pavla za nic nemůžeš! Je to tvůj syn!

Vždyť už dávno není můj, je tvůj! Vzalas mi ho! On už doma není! Všechno je tvoje vina! Vzala sis všechno!

Co jsem ti vzala?!

Můj život! Moje klíče!

Jaké klíče?

Veronika se zarazila. Stojí, hádají se na sídlišti… O tohle šlo rodičům? Učila je tohle babička? Proč má pocit, že jejich nitka co nevidět praskne? To je v pořádku?

A ztišila hlas:

Jaké klíče, Lucie? Co myslíš?

Klíče od štěstí Lucie se omluvně otřela slzy. Ty je máš! A já?

Až tehdy Veronika pochopila, o co sestra jde. Krok, dech… nakonec ji objala jako máma kdysi.

Pojď sem! Lúco, ty moje

Hloupá? To jsi chtěla říct? Lucie se vykroutila, ale Veronika ji držela ještě pevněji.

Ne! Nehloupá. Hodně křehká. Moc něžná. Pořád máš málo lásky Chápu tě. Ale nerozumím, jak můžeš dát chlapa před syna. To je špatně! Klíče… já ti je nevzala! Já mám svých dost. V tom je náš rozdíl.

V čem?

Ty svoje klíče pořád někomu dáváš, já je držím v ruce.

A co je správně?

Nevím. Uvidíme podle života.

Už jsem viděla… Lucie popotáhla. Co teď? Nikdo mě nechce…

Já tě chci. Nestačí? Pavel tě potřebuje! Není to dost?

Nevím…

Začni aspoň s tím. Ostatní přijde, Lucko.

A když ne?

Pak máš klíče od špatných dveří a nikdy neotevřeš ty pravé. Chceš strávit život na chodbě?

Ne!

Tak je to správně! Jedeš za synem?

Nepromine mi to…

Pavlík ví o životě víc než jeho máma. Ale nebude to lehké. Je na tebe moc naštvaný.

Asi vím proč…

Tak se snaž! Jsi matka, nebo jen cizí teta?

Veroniko!

No co! Šup do auta! Petro, dej jí kapesníky! A jedeme. Děti čekají!

Pavlovi stále nový táta přišel, až mnohem později. A Lucie přece jen našla, po čem tak toužila i když Pavel už zůstal v rodině Veroniky, kde byl doma, zatímco v novém bytě matky křičela malá sestřička. Lucie se snažila, aby věděl, že je milovaný a vítaný. Muž, se kterým Lucie nakonec zůstala, byl moudrý. Dal klukovi čas, navázal s ním vztah, který byl rok od roku silnější.

A až potom, na nádraží při odjezdu do služby, Pavel objal všechny, nového otčíma potřásl rukou:

Dávejte na mámu pozor!

A statný muž s prošedivělými vlasy vážně kývl.

A ty na sebe, synu. My tu budeme, čekáme…

Vím!