Deník, jaro 1999
Přibližně před pětadvaceti lety, když jsem byla mladá a naivní, mě náš obvodní lékař, navzdory mým protestům, poslal na interní oddělení v místní nemocnici. Bylo mi tehdy třiadvacet, mému manželovi Petru šestadvacet. Petr pracoval jako konstruktér v projekční kanceláři v Brně a já dokončovala studium na Masarykově univerzitě. Byli jsme manželé dva roky, děti jsme ještě neplánovali plenky a dupačky nás tenkrát vážně nezajímaly.
Sama sebe jsem považovala za vzornou manželku, skoro bez chyb. Zato v Petrovi jsem každý den viděla víc a víc stínů: vadilo mi, kolik času tráví s motocyklem místo se mnou. Byla jsem přesvědčená, že ho přetvořím podle svých představ. Jenže dnes vím, že jsem se mýlila musela jsem se změnit spíš já.
Po těžkém zkouškovém období mi vypověděl službu žaludek bylo mi nevolno, nic jsem nemohla sníst ani vypít. Děvčátko, řekl mi šedovlasý MUDr. Eduard Záboj, posouvaje si na nose brýle, musíš si dávat pozor na zdraví v mladí, a šaty šetřit, dokud jsou nové. Katko, budeš se muset pořádně vyšetřit a léčit. Dával mi doporučení, zatímco já si utírala slzy a šla si lehnout na oddělení.
Na pokoji jsme byly čtyři: dvě paní kolem padesáti, jedna stará babička v bílém puntíkovaném šátku a já. Babička se jmenovala Božena Dvořáčková, jména ostatních už nevím. Upřímně, neměla jsem chuť s nikým mluvit. Byla jsem naštvaná na celý svět, především na Petra v té chvíli jsem věřila, že mě chce nechat v nemocnici a doma mu bude líp beze mě.
Zalezlá na úzké kovové posteli, stočená do klubíčka, jsem koukala do zdi a v duchu dávala vinu všem. Vem si ty sklenice a krabičky, to jíst nehodlám! upozorňovala jsem Petra, když mi nosil jídlo. Katko, prosil, musíš jíst ryby na páře, jak nařídil doktor, zkus aspoň brambory, dělal jsem je jen pro tebe… Ale nepros mě! Dej to kočkám na ulici, kdo by to jedl! Petra to mrzelo, ale stejně mě denně navštěvoval, i když jsem s ním stále odmítala mluvit. Každé ráno byla na mé noční skříňce teplá polévka a další jídlo, pečlivě zabalené do deky, abych si mohla dát teplé. Já to tehdy nedokázala ocenit.
Léky, injekce ani infuze nějak nezabíraly hubla jsem, zakulacovala se mi kruhy pod očima. Diagnóza: chronický gastritida. Nic život ohrožujícího? Pro mě to byla velká zkouška. Den za dnem jsem ležela a nedokázala se ničeho radovat.
Jednoho večera odešly obě spolubydlící na noc domů, zůstala jsem jen já a paní Božena. Nespíš, Katko? zeptala se tiše. Nespím, bolí mě břicho, zahučela jsem a otočila se zády. Víš, děvče, začala Božena, chodím sem třikrát do roka, jen tak preventivně. Taky mám chronický žaludek, jako ty. Doma bych to klidně zvládla sama… Tak to mi asi chcete přednášet o dietě? vyjela jsem. Ušetřete si to, všeho už jsem slyšela dost. Nechtěla jsem tě poučovat, odpověděla tiše, jen mi připomínáš mě samotnou. Byla jsem kdysi stejně tvrdohlavá.
Ta slova mě zaskočila. Božena byla malá, hubená, s hrbem na zádech, připomínala mi skřítka z pohádky. Ale její modré oči až svítily dobrotou. Pořád za ní někdo chodil na povídání spolupacienti i personál. Upřímně naslouchala, pak něco tichého dodala a hosté z jejího pokoje odcházeli buď rozplakaní, nebo s úsměvem.
Lidé jí na rozloučenou nosili různé drobnosti balíček piškotů, kefír, zázrakem sehnaný kokosový řez, někdo dětské přesnídávky, bonbóny, čokoládu. Všem upřímně děkovala, pohladila je po tváři, utírala si slzy.
Katko, pokud chceš poslouchat, něco ti povím, co jsem ještě nikomu neřekla, nabídla mi. Její oči však zůstaly posmutnělé. Rozhodla jsem se, že ji tentokrát neodmítnu. Přisunula mi polévku z masa a zeleniny; zkusmo jsem ochutnala, žaludek se uklidnil, snědla jsem téměř celou a došlo mi, že té staré paní skutečně náleží respekt.
Víš, dítě, začala vyprávět, nás bylo sedm, když jsem byla malá v malé vesnici v okolí Olomouce. Tatínek pracoval v cihelně, maminka šila všem sousedům, co bylo třeba. Já byla pilná žačka, pak jsem vystudovala učitelství a vrátila se do rodné vsi. Nápadníků bylo dost. Všechny jsem odmítala Ten je kovář, ten je pastýř, ten muzikant, ten pije, ten ruce věčně od hnoje, nebudu si kazit život! říkala jsem mamce. Zůstala jsem sama lepší, než nedůstojně.
Pak do naší vesnice přišel nový ředitel školy, Vilém. Vysoký, pohledný, laskavý. Děti ho milovaly, věnoval se jim po večerech, plat nebral. Za rok jsme se vzali. Maminka mi radila, ať jsem na Viléma hodná, víc vděčná, ale já byla pyšná. Pracovali jsme spolu, po třech letech se nám narodila dcerka Věra byla slabá, nemocná, umřela v jedenácti letech, těsně před válkou. Druhá dcera Jiřinka byla krásná a šikovná. Vilém mi vozil z města látky, mamka šila… Stejně jsem byla věčně nespokojená látka tmavá, vzor mizerný, stále jsem remcala.
Pak přišel rok třiatřicet, začal hlad. Potraviny jsme dělili na třicet hromádek na měsíc, aby vyšlo. Víš, Katko, do dneška semínka z melounu nevyhazuju. Na den jsme snědli dvě, tři brambory, trošku krup, cibuli, mrkev, trochu melounových a slunečnicových semínek, lžíci sádla, hrnek tmavé mouky. Zavazovala jsem drobky do kapesníku, schovávala je, jinak bychom zemřeli hlady jako mnozí sousedé.
Za vesnicí bylo obilné pole. Pole se střežilo ve dne v noci. Když jsme to už nevydrželi, s Vilémem jsme jednoho večera vyrazili na pole nasbírat klasy. Když jsme je trhali, uslyšeli jsme koňský dusot. Byla to hlídka! Všechno jsme zahodili, schovali se do keřů. Naštěstí jsme nebyli přistiženi. Jenže když jsem se doma svlékala, zjistila jsem, že mi chybí sukně musela mi spadnout, když jsem sklepávala klasy z podolku. Všichni v obci ji znali. Při pomyšlení na to, že ji najdou, jsem propukla v zoufalý pláč, probudila děti, plakaly se mnou. Vilém byl tichý, ráno sukně našel a donesl mi ji. Zachránil mě před vězením.
Od té doby se všechno změnilo. Začala jsem si Viléma skutečně vážit, stala jsem se pokornější, vděčnější. Co bylo dál? zeptala jsem se. Horko těžko jsme přežili hlad, pak přišla válka. Vilém šel na frontu, já zůstala s Jiřinkou sama. Když obec zabrali Němci, podpálili nám chalupu, protože jsem s nimi odmítla spolupracovat. Dcerka zemřela na následky jejich zvěrstev, sama jsem přišla o nenarozené dítě. Po válce jsem Viléma nikdy nenašla, dostala jsem jen úmrtní oznámení. Putovala jsem vesnicemi, učila, dokud mě nezvala do Brna neteř Tamara do svého malého bytu. Sem do nemocnice chodím, abych jí moc nepřekážela a mohla jí jednou za čas koupit čokoládu z důchodu a ona má radost jako malá, i když si myslí, že je to víc než kdejaký diamant.”
Zírala jsem na tu drobnou ženu a přemítala, jak mohla po všech těch tragédiích zůstat tak dobrá, vstřícná a silná. Zatímco já mám všechno milujícího manžela, rodiče živé, a přesto jsem stále podrážděná.
Za pár dní se mi skutečně ulevilo. Pomalu jsem začala jíst, bolesti odezněly. Za rok se nám s Petrem narodil první syn Michálek, později i vytoužená dcera. Jméno dostala po paní Boženě. Od té doby Petrův zájem a starostlivost vážně oceňuji. Musela jsem uznat, že ne muž, ale já jsem byla rozmazlená a nespravedlivá.
Když se na Petra začnu zlobit, vždycky si vzpomenu na paní Boženinu historku o klasech a na to, jak mi Petr nosil jídlo, když mi bylo nejhůř. Pomáhat druhým mě vždycky nějak vrátilo zpět do života a štěstí.
Co když tehdejší nemoc byla důsledkem mého špatného charakteru? Možná bych se měla občas na sebe podívat očima těch, koho mám po svém bokuTeď, když se blíží léto, sedím se svou Boženkou, malou i když už velkou, na zahradě pod třešní. Dívám se, jak se směje a slunce jí tančí ve vlasech. V tu chvíli vím, že všechna pýcha a dětinská pokušení jsou dávno pryč zůstala jen vděčnost a pokora. Každý den si připomínám, že všechno, co máme, může být v jediném okamžiku pryč. A právě proto si vážím každé polévky, kterou pro mě někdo uvaří; každého teplého slova, které uslyším; i těch obyčejných, tichých večerů, kdy slyším rodinu dýchat.
Někdy ve snech ke mně přichází stará paní Božena; sedí vedle mě na nemocniční posteli a tiše drží moji ruku. Zůstala tu se mnou, v mé paměti i v jméně mé dcery jako světlé znamení, že opravdové štěstí není v tom, co si vykřičíme, ale v tom, co přijmeme s pokorou a úsměvem.
A když teď pohladím Petrovu ruku ospalou po práci, cítím, že výčitky a stíny jsou konečně pryč. Zůstává jen obyčejná radost. A malé tajemství ukryté v srdci: že vděčnost může vyrůst právě v čase, kdy jsme nejvíc slabí. S Boženou v myšlenkách a blízkými po boku se nebojím už žádného nového jara.
