Když jsme dnes jako traktoristé dokončili práci na poli a už jsme balili věci s úmyslem vyrazit domů, čekalo nás u východu něco, co nám doslova vyrazilo dech
Den se pomalu skláněl ke svému konci. Jeden po druhém naše traktory líně odjížděly z rozlehlé louky, která celý den voněla po slámě a naftě. Kluci, unavení, ale spokojení, žertovali přes vysílačky a každý z nás už myslel na to, jak večer zasedne na zápraží ideálně s hrníčkem čaje nebo možná spíš sklenkou slivovice.
Slunce zapadalo za obzor a zalévalo pole měkkým, zlatým světlem. Naposledy z pole vyjížděl traktor dědy Jaroslava starého harcovníka z naší vesnice, jehož tvář byla hluboce vryta vráskami stejně, jako je suchá zem puklými rýhami. Rozhodl se ještě jednou očima přejet pole jen tak, pro jistotu, aby něco nepřehlédl.
A právě tehdy ji zahlédl.
Na kraji pole, u starého balvanu, pod kterým dřív spásaly krávy trávu, sedělo něco titěrného skutečně maličkého, rozklepaného zimou a únavou. Děda Jaroslav přivřel oči, šel blíž a srdce mu sevřel žal: bylo to telátko, úplně samo, s obrovskýma vyděšenýma očima, tiše naříkající. Jeho máma asi odešla, nebo se ztratila, a mrňous zůstal opuštěný, jako by na něj každý zapomněl.
Ostatní traktoristé, co už byli skoro u brány, si toho brzy všimli taky. Nejdřív bylo ticho, překvapení nás zarazilo. Pak tiše promluvil Ondřej, mladý zrzavý kluk s pihami:
Toho tady nenecháme musíme se o něj postarat.
Děda Jaroslav už byl mezitím venku z traktoru. Opatrně se k telátku přiblížil. Stvoření nejprve skočilo pár krůčků zpět, ale když ucítilo teplo dědových rukou, pomalu přišlo blíž. Srst mělo zvlhlou od rosy, nožky se mu třásly jako zvonečky.
Tak pojď, kamaráde řekl děda Jaroslav a sklonil se k němu najdeme ti domov.
Pomáhali jsme mu naložit telátko na vlečku. Po cestě domů si telátko lehlo, klidné, jakoby pochopilo, že teď už není opuštěné. Ve vesnici se kolem něj seběhl snad celý barák. Někdo donesl starou, teplou deku, další přinesl kýbl mléka.
Děda Jaroslav se usmál a povídá:
Dáme mu jméno Zora. Každé ráno nás přivítá v novém dni.
Tak telátko našlo teplo a péči lidí, a my, utahaní traktoristé, jsme pocítili zvláštní radost: i malý zázrak může potkat člověka tam, kde by to vůbec nečekal. Zora vyrostla v silnou, spokojenou kravičku, a děda Jaroslav často říkal:
Někdy k tobě pomoc přijde sama, když to nejméně čekáš
A pole navždy zůstalo místem, kde jedno maličké srdce našlo doma.
