Denní kukačka překukala
To si ze mě dělá srandu?! rozčílila se Lucie. Jirko, pojď sem! Hned!
Manžel, který si právě v předsíni zul tenisky, nakoukl do dveří do koupelny a při tom si rozepínal límec košile.
Lucko, co zase je? Právě jsem přišel z práce, hlava mi třeští
Co je?! Lucie ukázala na okraj vany. Podívej se pořádně. Kde mám svůj šampon? A kde je ta drahá maska na vlasy, co jsem si včera koupila?
Jirka zamhouřil oči a zkoumal řadu lahviček.
Na okraji se vyjímal obrovský flakon dehtového šamponu, nějaký litrový Lopuchový a těžká skleněná dóza s krémem podezřele hnědé barvy.
No To máma donesla své věci. Asi jí to tak vyhovuje, když to má po ruce zabručel a raději se manželce nedíval do očí.
Vyhovuje? Jirko, ona tady nebydlí! A teď se podívej pod vanu.
Lucie si dřepla a vytáhla zpod vany plastový lavor. V něm byly naházené její drahé francouzské přípravky, její houba a žiletka.
To jako co má být? Všechno moje naházela do toho špinavého lavoru a své krámy pěkně vystavila!
Rozhodla za mě, že moje věci patří vedle hadru na podlahu, ale její Lopuch se bude vyjímat na čestném místě!
Jirka si úlevně povzdechl.
Lucko, neřeš to. Mamce je teď hrozně, víš to sama. Přehodím věci zpátky, půjdeme večeřet, ano? Mimochodem, máma dělala segedín.
Její segedín jíst nebudu, odsekla Lucie. A proč tu pořád sedí? Proč si tu dělá, co chce? Jirko, to je můj byt, ne její!
Připadám si tu jako nájemník, kterému laskavě dovolili chodit na záchod!
Lucie odstrčila Jirku a vyběhla z koupelny. Jirka tiše nohou zastrčil lavor s jejími věcmi zase pod vanu.
Bytová otázka, která zničila životy tisícům rodin, se Lucie a Jirky vlastně ani netýkala.
Jirka měl po dědovi prostorný byt na Jižním Městě.
Lucie zdědila po babičce útulnou garsonku v Dejvicích.
Po svatbě se rozhodli usadit u Jirky měla lepší rekonstrukci, klimatizaci, Luciinu garsonku pronajali mladé dvojici.
Jirkova rodiče byli z opačné strany Prahy, vztahy byly na úrovni opatrné, skoro mírné sympatie.
Marie Novotná a její muž, introvertní a vždy tichý Zdeněk, bydleli na Barrandově.
Jednou týdně povinný čaj, obvyklé otázky na zdraví a práci, formální úsměvy.
Liduško, ty jsi tak zhubla, říkala Marie, servírujíc další kousek bábovky. Jirko, vždyť tu ženu vyhladovíš!
Mami, chodíme do fitka, mávl rukou Jirka.
A tím to končilo. Žádné neohlášené návštěvy, žádné rady do domácnosti.
Lucie se kamarádkám chlubila Mám báječnou tchyni, ráda mě vidí, do života se neplete, Jirku nedusí.
Všechno se změnilo jednoho šedivého úterý, kdy Zdeněk, po třiatřiceti letech manželství, sbalil kufr, nechal na stole lístek: Odjíždím do Chorvatska k moři, nehledat!, zablokoval kontakty a byl pryč.
Ukázalo se, že druhá míza se jmenuje Blanka, o generaci mladší recepční z lázní v Luhačovicích, kde pár jezdil poslední tři léta.
Pro šedesátiletou Marii nastal konec světa.
Nejdřív slzy, noční volání, donekonečna rozbory situace:
Jak mohl? Proč to udělal?! Liduško, co teď budu dělat?
Lucie upřímně soucítila. Sama jí nosila čaj, vozila prášky na uklidnění, trpělivě naslouchala dokola stejnému příběhu, kývala hlavou při nadávkách na rozsévače slz a trápení.
Ale časem jí to začalo lézt na nervy.
Jirko, dneska mi volala pětkrát řekla při snídani. Prej jestli bych přijela vyměnit žárovku v předsíni.
Chápu to, ale kde to skončí?
Jirka se zatvářil provinile:
Je jí samotné smutno, Lucko, rozumíš přece, že žila celý život vedle chlapa, a táta ji teď opustil
Nezlob se na ni, prosím
Žárovku si může vyměnit sama, anebo ať si zavolá opraváře. Potřebuje prostě, abys tam jezdil ty. Nebo já. To mi nechybí!
Pak přišly noční přespaní Jirka se stěhoval k mamince.
Lucko, mamka se bojí sama usínat, omlouval se Jirka, balíc si tašku. Říká, že ten ticho v bytě jí leze na mozek. Přespím u ní pár dní, jo?
Pár dní? zamračila se Lucie. Jirko, jsme sotva rok manželé a ty už zdrháš! Nechci půlku týdne spát sama.
Fakt jen dočasně. Až to překoná, všechno bude jako dřív.
Dočasně trvalo měsíc.
Marie Novotná chtěla, aby za ní syn čtyři noci týdně trávil doma.
Simulovala vysoký krevní tlak, panické ataky, schválně ucpala odpad.
Lucie sledovala, jak se manžel vyčerpává mezi dvěma byty, a udělala chybu, které pak dlouho litovala.
***
Rozhodla se s tchyní promluvit narovinu.
Poslyšte, paní Novotná, řekla při dalším nedělním obědě. Jestli vás dusí samota mezi čtyřmi stěnami, proč byste přes den nechodila k nám?
Jirka je v práci, já často dělám z domova. Můžete tu být, projít se po parku, posedět s námi. Večer vás Jirka odveze zpět.
Marie se tehdy podívala dost zvláštně.
Ale to je nápad, Luluško Ty jsi ale hlavička. Proč bych kukučela sama doma?
Lucie čekala dvě návštěvy týdně, doufala, že tchyně dorazí kolem poledne a odejde, než se Jirka vrátí
Jenže Marie měla úplně jinou představu přišla přesně v sedm ráno.
Kdo to zvoní?! zabručel Jirka, když zaspal.
Šel otevřít sám.
Já jsem to! ozval se čilý hlas Marie z domovního telefonu. Nesu vám čerstvý tvaroh!
Lucie si přetáhla peřinu přes hlavu.
To snad ne zasyčela. Jirko, sedm ráno! Kde k čertu bere čerstvý tvaroh?!
Máma vstává brzy, Jirka navlékal kalhoty. Spi, já otevřu.
Od toho dne se byt proměnil v peklo. Marie Novotná nejenže chodila, ona tu trávila celých osm hodin.
Lucie se snažila pracovat na notebooku, ale u ucha pořád slyšela:
Liduško, nevidím, že bys utřela prach na televizi. Našla jsem hadřík, hned se na to vrhnu.
Paní Novotná, já mám za chvíli videohovor!
Ale kdepak videohovor, stejně tu klikáš nesmysly.
A navíc, zlatíčko, ty košile pro Jirku žehlíš úplně špatně. Mají mít puky ostré jak břitva.
Pojď, ukážu ti, když tu stejně na něco čekáš.
Kritika na každém kroku.
Jak krájí zeleninu: Jirka má rád nudličky, tohle máš jako ze školní jídelny.
Jak stlává postel: Přehoz má viset až na zem, toto je děsně krátké.
Jak to voní v koupelně: Aroma má být příjemné, ne jako ve sklepě.
Lucko, neber to špatně, nahlížela do hrnce Marie. Ale to jsi přesolila.
Jirka je odmala na dietní. Má slabý žaludek, to nevíš?
Ubiješ ho tou svou kuchyní. Pusť mě k tomu, zpravím tě.
Má to rád, včera si přidal dvakrát! procedila Lucie, zatínajíc pěsti.
To už je z úcty. Nechce tě ranit, tak to jí, chudinka.
Po obědě byla Lucie na pokraji nervového zhroucení.
Utíkala do kavárny, seděla tam celé hodiny, jen aby nemusela ten hlas poslouchat.
A když přišla, rozčilila se ještě víc.
Nejprve se v kuchyni objevila oblíbená hrnek tchyně obrovský s nápisem Nejlepší mámě světa.
Pak do předsíně pověsila plášť, za týden měla v šatníku vlastní polici s oblečením a dva župany.
Na co potřebujete župany? divila se Lucie, když našla froté obludu mezi svými hedvábnými negližemi.
Ale prosím tě. Jsem tu celý den, potřebuji se převléknout do domácího. Jsme jedna rodina, co je?
Jirka odpovídal na každou stížnost stejně:
Lucko, buď nad věcí. Má těžké období, chce se cítit potřebná. Je ti líto jedné poličky?
O poličku nejde! Tvoje matka mě vytlačuje z mého bytu!
Nepřeháněj. Vaří, uklízí, sama si říkala, že nerada žehlíš.
To radši budu mačkaná, než abych chodila v tom jejím! křičela Lucie.
Ale muž jakoby ji neslyšel.
***
Lahvičky v koupelně byly poslední kapka.
Jirko, pojď na večeři, volala Marie z kuchyně. Segedín chladne!
Lucko, a ty pojď taky, dala jsem ti méně papriky, vím, že ostré nemáš ráda.
Lucie se přiřítila do kuchyně, kde tchyně rozestavovala talíře.
Paní Novotná, zeptala se co nejklidněji proč jste dala moje věci pod vanu?
Tchyně ani nezaváhala. Položila vidličku a mile se usmála.
Ale Lucinko, tvoje lahvičky byly skoro prázdné, jen zabíraly místo.
A ten zápach, z toho mě bolela hlava.
Dala jsem tam své, osvědčené. Tvoje jsem uklidila, abych udělala pořádek.
Snad ti to nevadí? Stejně bylo potřeba to tam vyčistit.
Vadí mi to, přistoupila Lucie ke stolu. Je to moje koupelna. Moje věci. A můj byt!
Ale kdepak, holka zlatá, usedla dramaticky Marie, byt je přece Jirkův.
Ty jsi samozřejmě doma, ale přece jen… Matce manžela se má projevovat úcta.
Jirka, stojící ve dveřích, zbledl.
Mami, to není fér Lucie má taky byt, žijeme tady
No jo, ten její starý kamrlík po babičce, mávla rukou Marie. Jirko, jez. Vidíš, manželka je pořád podrážděná, asi má hlad.
Lucie se na Jirku podívala. Čekala.
Čekala, že řekne: Mami, dost. Už jsi vážně za čárou. Sbal si věci a běž domů.
Jirka chvíli stál, očima těkal mezi matkou a ženou, a pak… prostě si sedl ke stolu.
Lucko, pojď si sednout. Popovídáme si v klidu. Mami, taky jsi to přehnala, neměla jsi nic přesouvat
No vidíš! jásavě zvolala Marie. Syn mě chápe.
A ty, Liduško, jsi hrozně urážlivá. Nemůžeš na všem trvat. V rodině je všechno společné.
Lucii definitivně praskly nervy.
Všechno společné?! Dobře.
Otočila se a odešla z kuchyně.
Jirka něco volal, ale už neposlouchala. Věci sbalila během dvaceti minut, nacpala je do kufrů.
Koupelnové lahvičky nechala koupí si nové.
Odcházela za monotónního skuhrání dvou hlasů: manžel žadonil, tchyně ji mezi stesky decentně urážela.
***
Lucie se k Jirkovi vracet nehodlá rozvod podala hned po svém útěku.
(Skupina ještě manžel) jí každý den volá a snaží se ji přemluvit, tchyně si už stěhuje věci do synova bytu.
Lucie je přesvědčená, že přesně o to šlo.
