Když přišla Petra vyzvednout svého syna ze školky, rozběhl se k ní a horlivě jí zašeptal do ucha:
Maminko, maminko, pojďme si vzít Tomáškovu babičku k sobě!
Cože? Jakou babičku? O čem to mluvíš? nepochopila Petra svého syna. Obleč se, tatínek nás čeká v autě.
Támhletu babičku! ukazoval prstem malý Honzík na starší paní, která pomalu odváděla chlapce ke dveřím. Tomáškovu! Vždyť to říkám!
Neříkej hlouposti. To je cizí babička.
No a co? zabručel Honzík. Popros ji, ať je i moje babička. Prosím.
Máš přece svoje babičky. Sice dvě, ale stačí to, ne? Tak už nekoumej, obleč si kalhoty.
Ale mami Honzík se zatvářil nešťastně a začal si oblékát teplé kalhoty. Moje babičky nejsou opravdové babičky. Ale Tomášek má tu pravou. Skutečnou.
Proč myslíš, že naše babičky nejsou skutečné? nejistě se usmála Petra. Jsou přece pravé! Vždyť nás s tátou porodily, ne Tomáška.
No a co? Syn se smutně podíval na maminku. Jenže babičkami stejně nejsou.
Jak nejsou? Co to povídáš?! Ty jsi náš syn, takže naše maminky jsou automaticky tvoje babičky!
Já nechci, aby byly nějak automaticky! Já chci, aby byly doopravdické, nedal se Honza.
A co to znamená, doopravdická? Jak by měly vypadat?
Jako Tomáškova babička.
A čím se liší Tomáškova babička od těch tvých? Tohle opravdu nechápu, Honzíku.
Tomáškova babička dovolí, aby jí Tomášek říkal nahlas babičko, vysvětloval syn. A moje jedna babička chce, abych jí říkal jen Věra, a druhá mi vždycky nadává, když jí na hřišti zavolám babi, babi!
Jak ti nadává?
Říká: jaká já babička? Jsem přece ještě mladá, nešiř to po sídlišti!
To ti říká moje mamka?
Jo. A taky říkala, že mě na ni přehazuješ. Ale Tomáškova babička tvrdí, že Tomášek je to nejlepší, co kdy v životě měla. I já bych chtěl být pro někoho tím nejlepším.
Že by to moje maminka řekla? Petra se zatvářila smutně a tiše řekla: Prosím tě, oblékej se rychle, tati už bude nervózní. A babička Věra tě taky napomíná, že jí říkáš babičko?
Ta mě nenapomíná, zakroutil zamračeně Honza hlavou. Prostě mě neosloví. Ani se neotočí. Ale když na ni zavolám Věro, pochválí mě. A mami, proč moje babičky neumí vařit pořádné jídlo?
Prosím? udiveně se zadívala Petra na syna. Proč to říkáš? Že by tě snad babičky nechávaly hladovět?
Ano, odpověděl ostře Honzík. Hladovím.
Jak to můžeš říkat? Klidně lhát?! Vždyť ti dávají to nejlepší! Viděla jsem, co všechno u nich jíš!
No zamračil se syn. Salám, knedlíky z obchodu, bramborový salát To přece není nejlepší jídlo.
A co by sis představoval?
Palačinky.
Palačinky? opakovala matka.
Nebo lívance. Tomáškova babička mu dneska slíbila, že doma upeče čerstvé lívanečky. Se zakysanou smetanou a domácí marmeládou. Prý si s Tomáškem loni v létě marmeládu spolu vařili A Tomášek je pak celý šťastný. Ale s mými babičkami jsme nikdy marmeládu nevařili.
Jejda, Honzíku Maminka se na něj zadívala soucitně. A chceš dnes večer pít čaj s marmeládou? Zajedeme do obchodu a koupíme
Nechci Z obchodu to není ono
A jak to víš?
Prosil jsem babičky už dřív Ony to koupily
A o lívance jsi je prosil?
Jo Honzík smutně zapínal bundu. Říkají, že na to nemají čas. Radši mě vezmou do cukrárny. Jenže tam jsou studené, a marmeláda moc sladká. Ale Tomáškova babička prý říká, že ještě horké lívance přímo z pánve jsou nejlepší jídlo na světě.
To ano zasněně odpověděla Petra, vzala syna za ruku a zamířila k autu, kde je čekal tatínek. Nejlepší jídlo. Pamatuji si, že mě taky moje babička krmila lívanci
Cestou na parkoviště Petra vytočila číslo kamarádky.
Sabi, jsi doma? ptala se tiše.
Jo, co je?
Prosím tě, můžeš mi s něčím pomoct? Ale nesměj se.
Co se děje?
Chlubila ses, že umíš lívance jako od babičky. Prej syn je miluje.
No a?
Dej mi prosím tě recept
Když se kamarádka hlasitě zasmála, Petra zanaříkala: Já jsem říkala, abys se nesmála! Já to fakt potřebuju.
Radši přijeď a naučím tě to. To je nejlepší.
Teď to ale nejde, zarazila se Petra. Právě vyzvedávám Honzu ze školky. Muž nás čeká.
Tak přijďte všichni. Kluci si aspoň pohrají. Počkám na vás! a kamarádka zavěsila.
Druhý den si Petra vzala v práci volno, přijela k mamince a začala ji učit lívance. Maminka se chvíli ošívala a brblala o tom, jak teď důchodkyně žijí moderně, ale Petra ji přerušila:
Mami, jestli vás s Honzou otravujeme, už sem nikdy nepřijdeme. Víš, jak poznáš pravou babičku od nepravé? A proč jsi se mnou nikdy nevařila marmeládu? Vždyť už máš vnoučka!
Maminka chtěla něco ostře odpovědět, ale když viděla odhodlaný pohled své dcery, radši se zmlkla. Pro jistotu.
A tak někdy prostá vůně lívanců může přinést rodinu blíž, než jsme si mysleli. Skutečnou babičkou není ten, kdo má titul, ale ten, kdo otevře srdce a věnuje čas, lasku a trochu toho domácího cukru.
