Když se v zámku otočil klíč, srdce mu málem vyskočilo z hrudi a duše spěchala za ní… .🤔 – Kolikrát ještě budeš dělat chyby?! Máš tam takové hloupé přešlapy! No podívej! Co to má být?! – Alice Eduardovna zabodla svůj dlouhý nalakovaný nehet do měsíčního výkazu tak, až málem zlomila perfektní gelové nehty. – Běž! Předělej to! A vůbec – nestíháš? Dej výpověď! – Šéfová byla sice upravená, atraktivní žena, ale když se rozčílila, připomínala démonku. Líza beze slova opustila kancelář. Do konce pracovní doby zbývalo sotva hodinu. Musí to stihnout. I když prémie už jí byly dávno odebrány. Byl to jeden velký temný pás smůly. Ještě i s překážkami. Před týdnem volala mámě. Ta neměla, jako často, náladu. Bez příčiny se strhla hádka, obvinila dceru ze všech hříchů světa a v afektu položila telefon. Na to si Eliška nikdy nezvykla. Hodně to prožívala. Teď už se mámě bála i zavolat. Před dvěma dny ztratila platební kartu. Musela ji zablokovat a objednat novou. A včera – jediná živá duše, Fanynka, tříbarevná roční kočka, vylezla na balkon za ptáčkem a spadla z třetího patra. Eliška viděla, jak se kočka okamžitě zvedla z rozšlapaného záhonu, otřepala se a odběhla. Ale když seběhla dolů, Fany už nikde nenašla. Uběhl téměř den a na Ájino volání ani známka. Nakonec ten prokletý výkaz odevzdala a odešla domů. Ani do obchodu neměla chuť zajít. Doma padla na gauč a rozplakala se. Hořce. Slzy sice po půlhodině uschly, ale na duši líp nebylo. Plazily se, jako hadi, černé, zlé myšlenky. Pro koho žít? Matce je jedno, že žiješ, rodinu nemáš. Kočka taky zmizela. A když se najednou rozhodla, ulevilo se jí. „Ať si pak lámou hlavu sami a sypou si popel na hlavu!“ – pomyslela si zle. – „Ale to už bude pozdě.“ Ulevilo se jí, že zítra nebude muset do práce. Nebude volat mámě a prosit o odpuštění za to, co stejně nikdy neudělala. Přepadla ji nezastavitelná veselost. A právě ve chvíli, kdy zbýval jen jeden malý krůček ke všemu – zazvonil telefon. Na displeji bylo cizí číslo. Málem ho nezvedla, ale napadlo ji: Co když je to poslední lidský hlas, který v životě uslyší? – Haló… – na druhé straně bylo ticho. – Proč voláte a mlčíte? – začínalo ji to rozčilovat. – Dobrý večer… – ozval se hluboký mužský hlas. – Prosím vás, nezavěšujte. – Kdo jste? Co chcete? – Eliška přece spěchala a někdo ji ruší… od životně důležitého rozhodnutí. – Chtěl jsem jen slyšet lidský hlas… . Už týden jsem s nikým nemluvil. Myslel jsem, že když mi nikdo neodpoví, tak je to konec… – vzdychl roztřeseně. – Jak to? Nemůžete mluvit s lidmi? Vyšel byste do parku na procházku. Je to tak jednoduché! – Eliška vyšplhala na široký parapet a sedla si tam. – Nemůžu. Bydlím v pátém patře. Před týdnem mě opustila žena… – jeho hlas zeslábl. – To chápu! Já bych taky utekla! Chlape, nebuď srab! – dívka nechápala klukovy problémy. – Jsem na vozíku. Je to necelý rok. Bojím se, že pět pater dolů ani nahoru nezvládnu. V domě nemáme výtah. – řekl už s větší jistotou. – Ty nemáš nohy?! – vyhrkla s hrůzou Eliška. Pak jí došlo, co plácla, ale bylo pozdě. Vracet už nešlo. – Ale kdeže. Mám poškozenou páteř. Nemůžu chodit. – zdálo se jí, že se zlehka pousmál. Mluvili spolu ještě půl hodiny. Eliška si zapsala jeho adresu. A za hodinu už stála před dveřmi s dvěma velkými taškami. Otevřel jí mladý, sympatický muž na invalidním vozíku. – Jsem Eliška! – až teď jí došlo, že ani neví, jak se jmenuje on. – Jsem Arnošt! – a rozzářil se tak, jako by ji čekal celý život. Zjistili, že bydlí vlastně docela blízko. Eliška za ním začala chodit každý den. Rychle pochopila, že její starosti jsou proti těm jeho jen maličkosti. Prkotiny, kvůli kterým ji nebavilo žít. Její povaha se začala měnit. Začala o něj pečovat a stávala se silnější, rozhodnější, tvrdohlavější. Jako mávnutím kouzelného proutku se objevila Fanynka. Seděla jednoduše na rohožce u dveří a čekala, až Eliška přijde z práce. Šéfová, jak bylo jejím zvykem, se na ni ráno opět obořila. Ale Eliška už její tirádu neposlouchala: – Paní Alice Eduardovna, jakým právem na mě křičíte a ponižujete mě? Nedokážu pracovat v tak napjaté atmosféře. Přijde mi migréna a jdu na neschopenku. Kde mi pak rychle seženete náhradu? – holky v kanceláři se rozesmály a šéfová beze slova odešla. Zavolala máma, nevydržela to mlčení: – Ahoj, dceruško. Proč nevoláš, proč mlčíš? Je ti jedno, jak se má tvoje máma? Jaká jsi ty nevděčnice! Eliško, mluvím s tebou?! – přešla do křiku. – Ahoj mami. Tímhle tónem s tebou už mluvit nechci. – řekla Eliška klidně a vyrovnaně. – Jak se opovažuješ!? Já to položím! – matka už byla hysterická. – Polož… – odpověděla klidně dcera. Za dva dny zavolala máma znovu. Ne, neomluvila se – to nebylo v její povaze. Ale mluvila slušně, držela se v mezích. Za měsíc se Eliška nastěhovala k Arnoštovi. Svojí garsonku začala pronajímat. Z přátelství mezi nimi bylo postupně něco víc: něha, důvěra, vděčnost. Asi tak začíná láska. Eliška za peníze z nájmu najala maséra, Arnošta objednala v sobotu do bazénu. A – ó, radosti! – citlivost se mu začala pomalu vracet. Už dokázal pohnout prsty u nohou. Onemocněla Eliščina máma. Dívka si v práci vyprosila dva dny volna a jela ji navštívit. Arnošt čekal a nesmírně se mu stýskalo. Jako věrný pes celý den bezmyšlenkovitě ležel na gauči a čekal. Únor. Ten den zuřila venku vánice. Arnošt znal čas příjezdu autobusu, spočítal si minuty na cestu domů, na výstup do bytu. Vypršel čas, Lízka nikde. Arnošt usedl do vozíku a přemístil se k oknu. Ale nebylo vidět na krok. Sněhová bouře stála zeď. Její telefon byl dávno mimo signál. Uplynula hodina, dvě, tři… Když v zámku cvaknul klíč, srdce mu málem vyskočilo z hrudi a duše běžela naproti té jeho. – Arnoštku, autobus vjel do závěje, čekali jsme na silničáře… . Mobil jsem si nestihla dobít, vybila se hned baterka. – volala z předsíně, když se svlékala – Arnoštku! – vtrhla do pokoje a zkameněla. On stál dva kroky od vozíku – a usmíval se.