Houpající se na střechách staré Prahy, děti si usmyslely, že budou dočista samostatné a tím si vysnily dluhy a prázdné kapsy, bez vlastního bytu.
Když se naše děti vzaly, rozplynuli jsme se s manželem i s tchánovci v jednom velkorysém gestu spojili jsme koruny našetřené desetiletími, každý tisícovku pod polštářem, a dali jsme je stranou, aby mohli mít aspoň malý byt někde ve Vršovicích. Chtěli jsme jim ho pořídit hned, symbolicky předat klíče u kafíčka s rakvičkou. Jenže oni, jako by byli z porcelánu z Karlových Varů, rozhodli, že všechno zvládnou sami. Prý jsou svébytní, silní, dospělí.
Za měsíc jsme se dozvěděli, že apartmán mají, ale ne skromný 1+kk, nýbrž rovnou třípokoják prý pro budoucnost. Peníze už dům neskýtal šli do banky pro úvěr. Neptali se, spočítali si splátky: To si můžeme dovolit, mami, tati!
Pak se sny rozbujely chtěli i auto. Panelák na Proseku je prý dál od práce, tramvaje křiví čas. Zbrusu nové auto šlo na leasing, navzdory našemu návrhu na ojetý škodovku, co přežila i povodeň roku 02. Byli neoblomní, nezávislí, vševědoucí.
Za chvíli plánovali dítě ať klidně spatří svět jinde, třeba v Drážďanech, a občanství na křídlech. Zase další půjčka, tentokrát na porod s výhledem na Labe a soukromého pana doktora, co nosí bílý plášť i ve snu.
Dcera porodila děvčátko, které dostalo peřinku z nejměkčího lnu. Malování dětského pokoje? Zase půjčka, tentokrát na tapety s krtkem a na nový koberec. Jsme přece zodpovědní!
A tu se svět převrátil zeť přišel o práci, dcera na mateřské, bankomat mlčel. Výplaty mizivé, dluhy zůstaly. Přišli: Prodáme vaši chatu na Vysočině, copak to jde? Nechtěli jsme, ale co zbývalo? A stejně to nestačilo.
Za chvíli museli prodat i byt, auto odjelo neznámo kam. Našli útočiště u příbuzných na venkově, v Poličce, kde sova houká ve tmu. Teď si stýskají, že jim nezbylo nic vlastní, snad kromě stínu za zády. Dluhy se tahnou jako mlha na Orlických horách, potrvají ještě pár let. Zbyly jen bolavé srdce a oči plné slz, vše houpavé jako sen, kde nic není tak, jak se zdálo.
