Když Martin přišel za Doubravkou, ta jako by pod jeho pohledem hloupla a rozplývala se štěstím. Šmejdila po bytě, rychle se začala upravovat, schovávala pod polštáře rozházené šaty, co si zkoušela před jeho návštěvou, a vyndavala natáčky z vlasů. Pak pádila do koupelny, tam si rozčesala vlasy, namalovala rty. A pak, celá ve své neodolatelné parádě, vyšla za ním.
A kdo by se divil, že byla tak šťastná? No posuďte sami.
Doubravka byla svobodná matka, která vlastně nikdy pořádně vdaná nebyla. Chvíli, možná měsíc nebo dva, byla zasnoubená se svým Jeníčkem, ale ten se pak vrátil zpět na svou rodnou Moravu, odkud přesně byl, to nikdy nevěděla. Pracoval tu v Praze někde na tržnici, ale co tam dělal, netušila. A tak zmizel, světýlko Doubravčina života, a nechal ji lehounce těhotnou, jen malinko Tehdy netušila ještě nic, bylo to čerstvě, tak dva týdny. Když se Jeník už nevrátil a měsíc byl pryč, Doubravce to začalo docházet Jak by to řekla slušně zůstala sama.
A v pravý čas porodila, jako by ho ze sebe vylila, chlapečka. Krásného! Po kom asi. Doubravka sama byla krásná, jak z jiného světa, a Jeník byl jak vymalovaný princ.
S dítětem měla štěstí byl klidné povahy, spal pořád, a když nespal, pil mateřské mléko s takovou vážností, až ji to dojímalo. Doubravka měla mléka dost a dost, mohla by nakrmit nejen svého Filipa, ale klidně dalšího drobka k tomu.
Filípek téměř nikdy nebyl nemocný těmi typickými dětskými nemocemi.
A proč Filip? Jmenovala ho podle českého herce Filipa Blažka, protože když byla těhotná, náhodou zachytila ve staré televizi film Kolja. Tam byl takový malý kluk, Filip. Jiné jméno pro svého syna Doubravka ani nehledala. Do rodného listu zapsali: Filip Jeník Novák a znělo jí to doslova jako hudba.
Filípek byl slunečný kluk. Když maminka potřebovala vařit nebo uklízet, rozprostřela deku na podlahu, obložila ji židlemi a učinila tak podomácku klec. Doprostřed posadila Filípka, dala mu svou starou kabelku, natáčky a pár hadříků na hraní. Dítě si hrálo tiše, bez křiku a stížností. I když jednou přišla Doubravka z kuchyně a našla synka s hlavičkou mezi židlemi, evidentně tam lezl a nemohl ven, kroutil se potichu a snažil se silnými pažemi ty židle roztlačit.
Jak rostl, problémy s ním nepřibývaly. Maminka ho nechávala hrát si na dvorku a říkala jen: Každých deset minut zakřič na okno, že jsi tady! Byt byla v přízemí, takže slyšela hned. Hodinky neměl, a tak na okno volal snad každé tři minuty, dokud Doubravka nevyhlédla a neodpověděla: Dobře, zlatíčko! Ale zůstal stát pod oknem dál. Co je, proč nejdeš hrát? ptala se ho. Kluk odpověděl: Ty ses na mě ještě neusmála a tak se matka srdečně usmála, opravdově, a Filip zase utíkal zpět ke kamarádům.
Jednoho dne zakřičel znovu svoje mámatujsem, Doubravka vykoukla, a vidí, jak syn objímá malé koťátko.
Mami, dala mi ho paní ze sousedství. Jmenuje se Fridolín, říká, že budeš mít radost a že ho máme opatrovat.
Malý byl ve svém přiznání naprosto upřímný, tak Doubravka udělala jediné usmála se. A řekla:
Fridolín asi má hlad. Tak pojďte oba domů, naleju mu mléko.
A Filip s koťátkem letěli do vchodu. Šťastný Filip. Fridolín ještě tak úplně šťastný nebyl.
Tak si spolu žili tři Doubravka, Filip a Fridolín. Až do doby, kdy Doubravka poznala Martina.
Byl její vrstevník, nikdy nebyl ženatý. Solidní chlapík, pořádný a důkladný, ani starý, ani mladý, dělal v nábytkářské fabrice a bral slušné peníze. Každou sobotu začal za Doubravkou chodit na noc. Moc nemluvil, jedl hodně, pil málo. Doubravka mu vždy připravila do mrazáku vychlazenou Becherovku a podala skleničku na krátké stopce ty měl Martin zvlášť rád.
Všechno bylo jako obvykle. Martin přišel, v předsíni plácnul Filípka po rameni, sedl si v pokoji na pohovku, zatímco Doubravka dokončovala svůj přípravný rituál. Pak si sedli všichni tři, vlastně čtyři, protože Fridolín ležel Filipovi na klíně, pustili si televizi a šli jíst.
Po obědě si dle tradice všichni šli na chvíli lehnout s tím, že večer půjdou na procházku do parku.
Když Doubravka zavřela dveře Filipova pokoje a uvelebila se k Martinovi, položila si hlavu k jeho ramenu, on poprvé nakousl téma svatby:
Myslím, že bychom zatím mohli bydlet u tebe. Pak si pořídíme něco většího, nebo pronajmeme můj byt Budeme mít peníze navíc… Ale hele, Doubravko, jednu věc ti musím říct… Kočky já nemám rád. Budeme muset vašeho Fridolína dát pryč…
Fridolína, opravila tiše Doubravka, najednou celá ve střehu.
Jo, Fridolína. zamručel Martin, chvíli ještě mlčel, pak jako věc jasnou a pevně rozhodnutou dodal:
A Filípka pošleme k mojí mamce na vesnici. Čerstvý vzduch, škola tam je. My jsme přece mladí, uděláme si dětí hromadu.
Hlava Doubravky, opřená o jeho rámě, jako by zkameněla. V tichu tam několik minut leželi. Pak Doubravka vstala stydlivě, jako by ji nikdy neviděl nahou, zamotala se do županu, vzala z křesla jeho kalhoty, podala mu je a pronesla:
Tak… Tu máš, svoje špinavé gatě… Oblíkni si je a běž…
Kam jako?
Na vesnici, za maminkou. Na čerstvý vzduch… Nám třem čerstvého vzduchu v našem parku stačí.
