Když mi bylo třiadvacet, pracovala jsem jako servírka v populární restauraci v centru Prahy. Bylo to místo, kde se pořád tlačily fronty, menu levné, hudba hlasitá a přes obědy nebylo k hnutí. Neměla jsem smlouvu, žádné pojištění, vůbec nic. Vypláceli mě denně. Když jsem chyběla, nedostala jsem nic. Když jsem onemocněla, nikdo se nezajímal. Přesto jsem byla každé ráno první na place a odcházela poslední. Uměla jsem objednávky nazpaměť, snášela jsem hrubé hosty, drhla stoly hladová a vyčerpaná, protože jsem ty peníze potřebovala.
Ten den, kdy jsem zjistila, že jsem těhotná, mě ovládl strach. Nebála jsem se dítěte, ale práce. Rozhodla jsem se, že nebudu lhát. Sebrala jsem odvahu, vešla do kanceláře vedoucí, zavřela dveře a řekla: Jsem těhotná, ale chci dál pracovat. Ani nepozdravila. Chladně se na mě podívala a odpověděla: Tady není mateřská školka. Těhotné jsou pomalé, často marodí, chtějí výjimky. Já potřebuju pracovníky, co makají.
Snažila jsem se jí vysvětlit, že mi je dobře, že se přizpůsobím směnám, že tu práci potřebuju. Přerušila mě rázně: Udělej mi laskavost, dnes víš, kde je prestížka. Dnes odevzdáš uniformu. Dokončila jsem směnu v slzách na záchodě. Vycházela jsem zadním vchodem s uniformou v ruce a igelitkou, kde jsem měla pár svých věcí. Nikdo se nerozloučil, nikdo se neptal. Doma jsem seděla na posteli a poprvé v životě mě převálcoval opravdový strach jak uživím dítě?
Další měsíce byly nejtěžší v mém životě. Uklízela jsem cizí byty, prodávala želé, koláčky a housky po ulicích. Byla jsem sama. Byly noci, kdy jsem spala vsedě, mimino v náručí, protože jsem neměla postýlku. Právě tehdy jsem začala vážněji vařit. Sousedka si objednala oběd pro manžela, pak další pro maličkou firmu. Začala jsem s pěti obědy denně, pak deseti, pak dvaceti.
Časem jsem si pronajala malé místo: jedna trouba, dvě židle, starší lednička. Pojmenovala jsem ho po sobě Jitřinka. Prodávala jsem snídaně, obědová menu, housky, zákusky. Otevírala jsem v šest ráno, zavírala v sedm večer. Práce nikdy nekončila. Syn vyrostl u kuchyně, když mě pozoroval při práci. Ve třech už podával hrníčky, pomáhal počítat koruny. Později jsem najala jednu pomocnici. Pak druhou.
Dnes mám malý podnik rychlého občerstvení a catering firemní snídaně, obědy na zakázku, jednoduché pohoštění na narozeniny a schůzky. Nejsem bohatá, ale žiju klidně. Platím nájem, školu synovi, účty, a dokázala jsem si pořídit vlastní vybavení.
Po pěti letech vešla jednou žena a zeptala se na majitelku. Zvedla jsem hlavu a poznala ji. Bývalá šéfová. Ta, co mě vyhodila těhotnou. Byla jsem jiná hubenější, prostě oblečená. Podívala se na mě překvapeně a zeptala se: Ty jsi majitelka? Odpověděla jsem: Ano.
Nervózně si sedla. Řekla mi, že její restaurace zavřela před více než rokem. Že její podnikání zbankrotovalo. Že vystřídala několik prací, ale nic stabilního. Podívala se mi do očí a řekla: Potřebuju práci. Je to těžké. Vím, že jsme se nerozešly dobře, ale přišla jsem poprosit o šanci.
Zmlkla jsem na pár sekund a pak se zeptala: Pamatuješ den, kdy jsi mě vyhodila protože jsem čekala dítě? Sklopila oči. Řekla ano. Přiznala, že tenkrát myslela jen na podnik, ne na lidi. Řekla jsem jí, že v ten den mě nechala bez ničeho jen se strachem, s břichem a bez vysvětlení. Nikdy mi nedala šanci.
Prosila o odpuštění. Neplakala, ale hlas se jí třásl. Povzdechla si, že jí život dal tvrdou lekci a najednou spoustu věcí chápe. Hluboce jsem se nadechla a řekla jí, že nenesu nenávist, ale dnes svůj podnik vedu jinak. Zaměstnanci mají jasné směny, respekt a důstojnost. Vím, co je pracovat hladová.
Nakonec jsem jí nabídla zkušební směnu ale podle mých podmínek: přesnost, respekt, žádné ponižování. Přijala. Odešla s očima plnými slz.
Zůstala jsem za pultem, dívala se do své kuchyně, na stoly, na hrnce a na cestu, kterou jsem musela ujít.
Nepocítila jsem mstivost. Jen jsem si uvědomila, že nejsem člověk, který léčí svoje bolavé srdce tím, že zraňuje jiné.
