Když se klíč otočil v zámku, jeho srdce málem vyskočilo z hrudi a duše mu vyběhla v ústrety Všechno bylo jako podivná mlha, jakási děsivá pohádka, kde se věci dějí podle pravidel, co se cestou zapomněla.
Jak můžeš pořád dělat takové chyby?! To jsou snad naschvál nějaké hlouposti? No podívej! Co je to? Alena Eduardovna bodla kroutivě svým rudým nehtem do měsíčního výkazu tak nešťastně, až málem zlomila gelovou krásu. Běž! Předělej to! A vůbec jestli na to nemáš, odejdi!
Její šéfová působila jako uhlazená, moderní žena, ale když se rozzlobila, měnila se ve zlého démona z krajů temné Prahy.
Ludmila mlčky vyšla z kanclu, venku už viselo podivné šero odtékajícího odpoledne, seděla jí za krkem jako těžký svetr. Do konce směny zbývala necelá hodina. Musí to stihnout. Bylo už stejně jasné, že prémie se letos neodkutálí na její účet.
Zdálo se jí, že poslední týdny jsou jako kluzký led na nábřeží Vltavy pořád někde padala. Nedávno jí volala máma, a to byl zase ten známý šílený snový dialog: matka se z ničeho pustila do zbytečné hádky, obvinila ji ve všem, položila telefon s teatrálním vzdechem. Ludmila to nikdy neuměla oplakat a smířit se s tím, vpíjelo se to do ní jako studený čaj. Teď už se mámě bála i zavolat.
Před pár dny ztratila bankovní kartu, musela ji zablokovat a čekat na novu, jako by čekala na rybníku až přestane pršet.
Včera jediná živá duše jejího bytu Žofka, tříbarevná roční kočka vyskočila na balkon za sýkorkou a zhoupla se dolů, z třetího patra do záhonu tulipánů. Ludmila viděla, jak kočka vstala, otřepala se, ale když slezla dolů, Žofka byla pryč. Uplynul celý den, a ona ke svému jménu nepřihopsala, nikde se neobjevila.
Nějak napůl se zabaleným smutkem odevzdala prokletý výkaz a šourala se domů. Ani do samoobsluhy už nechtěla.
Doma se skácela na gauč a rozplakala se asi jako když praskne dýmka vázající vzduch. Slzy během půlhodiny uschly, avšak tíha na duši zůstala do hlavě se začaly plazit černé myšlenky, jako by byly z gumy a neuměly se narovnat. Pro koho vlastně žít? Nepotřebuju mámě, nemám rodinu, i ta kočka je pryč. Rozhodnutí, které jí v hlavě vyklíčilo, se zdálo nepochopitelně uklidňující.
Ať si pak lámou prsty a dusí se!, napadlo ji hnusně. Jenže bude pozdě.
Trochu se jí ulevilo, že už zítra nebude muset do práce, že nebude muset volat mámě a prosit za něco, co nikdy nespáchala. Najednou přišla zvláštní vlnivá euforie a když zbýval poslední krok, zazvonil telefon. Na displeji blikalo neznámé číslo. Chtěla to nechat být, ale zamžourala: co když je to poslední lidský hlas jejího života?
Haló Ticho. Prosím vás, proč voláte, když mlčíte? zlobila se napůl.
Dobrý den ozval se mužský hlas, hluboký a zvlněný jako Vltava večer. Neskládejte to, prosím
Kdo jste? Co chcete? Ludmila v posmutnělém snu pospíchala a někdo jí vyrušil od čeho to vlastně?
Chtěl jsem jen slyšet lidský hlas Už týden jsem nepromluvil s nikým. Napadlo mě když mi nikdo neodpoví, bude konec zakašlal a těžce vzdychl.
Jak to myslíte? Nemáte s kým mluvit? Vždyť stačí vyjít do Stromovky, projít se, všechno je tak snadné! Ludmila se vyškrábala na široký parapet jako ve starém paneláku.
Nemůžu. Už týden jsem nevylezl páté patro. Před týdnem odešla žena hlas zhasl.
To bych taky zdrhla! Jsi vůbec chlap?! nechápala Ludmila.
Jsem na vozíku. Zhruba rok. Schody bych nesjel. V domě není výtah. Hlas byl teď pevnější.
Nemáš nohy? zašeptala Ludmila až dětsky zděšeně. Hned jí došlo, že tahle otázka už nelze stáhnout zpět.
Ale no tak. Úraz páteře. Nemůžu chodit. Střípek úsměvu zalétl do jeho hlasu.
Povídali si ještě půl hodiny. Ludmila si zapsala adresu a za hodinu stála před dveřmi, obtěžkána dvěma obrovskými taškami, které jí připadaly stejně absurdní jako celá tahle situace.
Otevřel mladý, pohledný muž na vozíku. Jsem Ludmila, pověděla, a teprve v tu chvíli jí došlo, že nezná jeho jméno.
Jsem Vojtěch, rozjasnil se, jako by ji čekal celý život.
Bydleli kousek od sebe, v sousedních čtvrtích letenských ulic. Ludmila k němu chodila denně, brzy zjistila, že proti jeho smutku jsou její potíže právě směšné a ty, co ji táhly ke dnu, byly najednou drobnosti. Její povaha se měnila; víc se starala o druhé, získávala rozhodnost, vytrvalost, paličatost.
A jako by někdo mávl kouzelným proutkem, Žofka se vrátila. Prostě seděla na rohožce před bytem a čekala na Ludmilu, až se vrátí z práce.
Šéfka ráno zase zkoušela ze sebe vychrlit hromy a blesky, ale Ludmila ji už neposlouchala:
Paní Aleno, na jakém základě na mě křičíte a srážíte mě? V takovém napětí pracovat nemůžu. Za chvíli se mi rozjede migréna a půjdu na nemocenskou. Kdo mě nahradí? Holky z týmu se rozchechtaly. Šéfová se otočila a zmizela ze scény.
Neuběhly ani dva dny a volala máma, rozervaná delším mlčením:
No to je dost, že voláš! Copak tě nezajímá, jak žiju? Jaká jsi jen dcera! Bez kouska vděčnosti, Ludmilo, já s tebou mluvím? přešla až do křiku.
Ahoj maminko. V tomhle tónu s tebou už mluvit odmítám. Ludmila odpovídala klidně a hladce.
Jak se opovažuješ!? Položím to! hystericky vyhrožovala matka.
Klidně polož pronesla dcera až s nezúčastněnou netečností.
Dva dny nato volala zas. Ne, neomluvila se to už nebylo v jejím stylu. Ale hovor byl klidný, slušný, už bez křiku a výčitky.
Za měsíc se Ludmila přestěhovala k Vojtěchovi a svůj byt začala pronajímat. Jejich přátelství zhoustlo do jemnosti, blízkosti a vděku. Možná tak vypadá začátek lásky.
Z peněz za pronájem objednala maséra, domluvila pro Vojtěcha bazén na víkendy.
A světe div se, začal cítit špičky prstů na nohou citlivost se k němu vracela jako jaro do Šumavy.
Pak onemocněla její máma. Ludmila si vzala v práci dva dny volna a jela za ní.
Vojtěch čekal jako věrný pes u okna. Celý dny ležel na pohovce a snažil se rozpoznat tlukot hodin od vlastního srdce.
Byl únor. Ten den se nad městem rozzuřila závěj; venku to řezalo, víry sněhu tančily ve vzduchu. Věděl, kdy přijede autobus, promyslel cestu, kolik to celé zabere. Ale čas utíkal a Ludmila nikde. Vojtěch se posadil do vozíku a přistavil se k oknu. Venku nebylo vidět nic, jen bílou tmu a snovou neprůhlednost. Její telefon už dávno nereagoval. Minula hodina, pak dvě, tři
Když uslyšel klíč v zámku, jeho srdce zatančilo v hrudi, a jeho duše vyšla v bílém příšeří naproti její.
Vojto, autobus zapadl v závěji, čekali jsme na cestáře Mobil byl vybitý a hned se vybil volala ze světa šály a sněhuláčího kabátu. Vojto! vpadla do obýváku a zarazila se.
Stál pár kroků od svého vozíku a usmíval se.
