Dnes jsem si znovu prošla celý svůj život, a nemůžu si pomoct všechno se mi zdá jako jedno velké překvapení. Když mi bylo osmnáct, čekala jsem dítě. Rodiče se mnou nesouhlasili, tvrdili, že jsem na to příliš mladá. Manžel zrovna nastoupil na vojnu. Babičky z obou stran mi řekly jasně a bez zaváhání:
Dítě je tvoje starost. Já se o tvého potomka starat teď nechci, řekla mi má máma.
Soňa, moje tchyně, se mnou dokonce nechtěla ani mluvit. Nakonec jsem se odstěhovala ke své tetě Ludmile, tátově sestře.
Ludmila měla v té době 38 let, nebyla vdaná a neměla děti celý svůj život zasvětila práci. Otce a matku nikdy neodsuzovala:
Chápu je. Nebylo to snadné, když ses narodila. Museli hodně pracovat, často jste skoro neměli co jíst. Táta pracoval v noci jako dělník ve vagonárně, jen aby přinesl pár korun domů.
Ale teď mají slušné zázemí. Táta bere dobrý plat, mají dvoupokojový byt, máma pracuje taky. A přitom já mám brzy přivést dítě na svět.
Opravdu jim na tom nebude záležet? ptala jsem se Ludmily.
Chtějí si konečně užít života pro sebe. Nesuď je, určitě jednou změní názor.
Podporu jsem od nich neviděla. Sbavila jsem si věci do igelitky a šla bydlet k tetě.
Manžel se vrátil z vojny a náš syn byl už rok a půl starý. Za tu dobu Soňa ani jednou nepřišla se na vnuka podívat. Moji rodiče navštívili jen dvakrát.
Manžel začal pracovat jako automechanik, snažil se přitom dokončit školu, ale nešlo to. Stále jsme bydleli u Ludmily. Když syn začal chodit do školky a já našla práci, Ludmila se musela odstěhovat do jiného města. Přesunuli jsme se tedy do pronajatého bytu.
Po čase zemřela babička mého manžela. Tchyně Soňa prodala její byt, udělala si sama rekonstrukci, koupila vše, co se jí líbilo. Manžel ji přesvědčoval, aby byt neprodávala, nabízel jí každý měsíc splátky, že ho jednou odkoupíme zpět, ale ona odmítla.
Proč bych měla obětovat svůj život a zájmy? Renovaci jsem chtěla už dlouho. Chcete ji udělat za mě? odsekla Soňa.
Pět let poté přišla na svět naše dcera jsme jí dali české jméno Doubravka, protože jsme chtěli, aby se opravdu cítila doma. Uvědomili jsme si, že potřebujeme vlastní byt. Manžel začal pracovat v zahraničí. Ale našetřit na byt nebylo vůbec jednoduché. Zůstala jsem s dětmi stále jen v pronájmu.
Máma mezitím žila sama ve třípokojovém bytě, táta se s ní rozvedl před dvěma lety, ale pro mě a moje děti tam místo nebylo. Ani ke tchyni jsme jít nemohli stále opravovala byt a pomoc nechtěla.
Díky práci manžela v cizině jsme po několika letech dokázali koupit vlastní byt. Bez jakékoli pomoci od rodičů.
Teď už je náš syn Václav v osmé třídě a dcera Doubravka chodí do druhé. Peníze mají pro mě úplně jiný význam doslova jsme šetřili každou korunu. Dnes už takové problémy nemáme. Každý z nás má své auto, každé léto jezdíme k moři.
Nejvíc vděční jsme Ludmile teta nás vždy podržela. Kdykoli zavolá a požádá o něco, pomůžeme.
Rodiče teď zažívají těžké časy. Máma nedávno přišla o práci, volala a prosila o pomoc, ale odmítla jsem. Tchyně Soňa je na tom podobně šla do důchodu, nechtěla žít skromně. Všechny peníze, co měla z prodeje bytu, utratila. Manžel jí také pomoc odmítl doporučil jí, ať prodá svůj zrekonstruovaný velký byt a koupí si menší.
Nikomu nic nedlužíme. S vlastními dětmi jednáme úplně jinak, než naši rodiče s námi. Vždy jim pomůžeme, v jakékoli situaci. Věřím, že až budeme staří, oni zase pomůžou nám.
