Dnes jsem se vracela z potravin v našem malém obchodě na rohu. Když jsem došla ke vchodu, na lavičce seděl muž, kterého jsem nikdy předtím neviděla. Držel v rukou starou hnědou obálku. Jakmile jsem se přiblížila, podíval se přímo na mě.
Jste Lucie Nováková?
Zastavila jsem se. Taška s rohlíky a brambory mě bouchla do kolena.
Ano… proč?
Pomalu se postavil. Byl asi padesátiletý, šedé vlasy, unavené oči.
Hledám vás už dva dny.
V srdci mi píchlo.
Proč?
Podal mi obálku.
To patří vám.
Obálka byla těžká. Opatrně jsem ji otevřela. Uvnitř byla stará fotografie. Na ní jsem byla já. Mnohem mladší. Stála jsem na autobusové zastávce, v ruce knihu, batoh na ramenou. Ten den si pamatuji. Bylo to skoro před dvaceti lety.
Odkud to máte? zeptala jsem se.
Muž se smutně pousmál.
Od mého bratra.
Cítila jsem v žaludku ten nepříjemný pocit.
Já nemám bratra.
Ne… ne vy. Můj bratr vás vyfotil.
Ukázal na fotografii.
Posadila jsem se vedle něj na lavičku, protože mi najednou bylo mdlo.
Proč?
Protože do vás byl tehdy zamilovaný.
Přišlo ticho. Z ulice jsem slyšela šum aut a v dálce štěkání psa.
Nikdy jsem ho neviděla, řekla jsem tiše.
Viděla jste ho.
Kdy?
Muž si sedl vedle mě.
Každé ráno stál na té stejné zastávce.
Zkoušela jsem si vybavit ty dny. Studené ráno. Lidé s kelímky kávy. Autobusy.
Byl tam muž v tmavé bundě s fotoaparátem? zeptal se.
Najednou jsem si vzpomněla. Muž, který stával vždy trochu stranou. Někdy četl noviny. Někdy prostě jen pozoroval lidi.
Ano… zašeptala jsem.
Muž přikývl.
To byl on.
Znovu jsem se podívala na fotku.
Proč mi to dáváte teď?
Na chvilku se odmlčel.
Můj bratr minulý týden zemřel.
Svírala jsem fotku v rukou.
A tohle po sobě zanechal?
Ano.
Vytáhl z obálky ještě malou složenou poznámku. Rozbalila jsem ji. Písmo bylo pečlivé.
Pokud ji jednou najdeš, řekni jí, že byla nejkrásnější věcí, kterou jsem každé ráno viděl.
Začaly mi téct slzy.
Kolikrát projdeme kolem lidí, kteří ovlivní náš život aniž bychom si toho všimli, aniž bychom si je zapamatovali.
Podívala jsem se na muže vedle sebe.
Proč se mnou nikdy nemluvil?
Odpověděl se smutným úsměvem.
Myslel si, že jste moc šťastná na to, aby vás rušil.
Opět nastalo ticho. Držím tu fotografii a snažím se vzpomenout na jeho tvář. Ale nejde to.
A někdy je zvláštní pocit zjistit, že jste byl někdo jiného vzpomínkou aniž byste o tom tušil.
Řekněte mi upřímně… Kdybyste se dozvěděli, že na vás někdo roky myslel a nikdy vám nic neřekl, chtěli byste to vědět dřív?
