Když jsem se vrátila, našla jsem dveře dokořán. První myšlenka někdo mi vlezl do domu. Asi čekali, že tu schovávám nějaké peníze nebo šperky, proběhlo mi hlavou.
Jmenuji se Vlasta Novotná a je mi šedesát dva let. Už pět let žiju sama. Manžel mi zemřel a dospělé děti mají své vlastní rodiny a bydlí ve svém. Dokud nezačnou opravdové mrazy, žiju v malém domku za Prahou, jakmile přijde zima, stěhuji se zpět do města, kde mám dvoupokojový byt. Ale hned, jak se venku oteplí, utíkám na chalupu.
Mám ráda venkovský život. Dodává mi sílu, čerstvý vzduch mi dělá dobře, ráda se starám o svou zahradu. Kousek od domu mám i les, kde v létě rostou houby a borůvky.
Nedávno jsem však musela na celý týden odjet do města vyřídit nějaké záležitosti. Když jsem se vrátila, dveře byly otevřené. První myšlenka je někdo doma? Snad někdo doufal, že tu najde koruny nebo nějaké cennosti, říkala jsem si. Ale žádné známky násilí a všechno bylo na svém místě. Jen na stole stála talíř přitom nikdy nenechávám nádobí na stole, když odjíždím, tím spíš teď, když jsem věděla, že budu pryč dlouho.
Došlo mi, že tu někdo musel být, když jsem byla pryč. Ta myšlenka mě docela rozčílila. Vstoupila jsem do obýváku a tam ležel na gauči malý chlapec, tvrdě spal. Najednou bylo jasno!
Chlapec se probudil a ospale se na mě podíval. Ani se nepokoušel utéct, posadil se a řekl:
Omlouvám se, že jsem takhle bez dovolení…
Všimla jsem si, že je slušně vychovaný a nesmělý. Bylo mi ho hned líto.
Jak dlouho jsi tady? zeptala jsem se.
Dva dny.
Nemáš hlad? Co jsi jedl?
Měl jsem nějaké rohlíky. Trochu mi ještě zbylo, chcete?
Podal mi igelitový sáček s okoralým pečivem.
Jak se vlastně jmenuješ?
Lubošek.
Já jsem Vlasta Novotná! Proč jsi tu sám? Ztratil ses? Kde máš rodiče?
Maminka mě nechávala často samotného. Když přišla, byla na mě vždycky protivná, křičela na mě. Říkala, že jí jenom přidělávám problémy, že by byla šťastnější, kdybych nikdy nebyl. Před dvěma dny na mě zase řvala, tak jsem se sebral a utekl.
Možná tě už hledá?
Určitě ne. Neutekl jsem poprvé. Někdy jsem zmizel na týden a ani si nevšimla, že nejsem doma. Bez mě je jí líp. Když se vrátím, není nadšená, spíš naopak.
Zjistila jsem, že Luboš žije s matkou, která víc než o syna pečuje o své známosti. Často přespávala u kamarádů a Luboš se mezitím musel postarat sám o sebe.
Je mi ho líto, ale moc mu pomoct nemůžu. Jsem v důchodu, sociálka mi nedovolí stát se jeho pěstounem, a do dětského domova rozhodně jít nechce. Nakrmila jsem ho a nechala ještě jednu noc u mě. Tady je bezpečněji než s jeho matkou.
Celou noc jsem nemohla spát, přemýšlela jsem, co s ním bude. Pak mě napadla kamarádka z města, Jana Pechová, která pracuje na sociálce. Hned ráno jsem jí zavolala pro radu.
Jana mi slíbila pomoc, ale bylo třeba chvíli počkat. Za tři týdny se povedlo Luboška adoptovat. Chlapec byl nesmírně šťastný a vděčný. Jeho matka souhlasila okamžitě, když zjistila, že někdo má zájem se o něj postarat.
Teď žijeme spolu. Lubošek každému říká, že jsem jeho babička. A já jsem opravdu šťastná, že mi život přivedl do cesty vnuka.
Lubošek je moc šikovný a chytrý. Letos na podzim šel do první třídy. Je pěkné slyšet pochvalu od jeho učitelky. Už teď krásně čte a s počty si poradí levou zadní.
