Když jsem se vrátila, dveře byly otevřené. První myšlenka – někdo se vloupal do domu. „Určitě si mysleli, že tu mám nějaké peníze nebo cennosti,“ napadlo mě. Jmenuji se Larisa Dvořáková, je mi šedesát dva let a už pět let žiji sama. Manžel tu už není, dospělé děti mají vlastní rodiny a bydlí odděleně. Dokud nejsou mrazy, trávím čas na malé chalupě za Prahou, na zimu se vracím do městského bytu se dvěma pokoji. Jakmile se venku oteplí, stěhuji se zpět na chalupu. Mám ráda venkovský život – dodává mi sílu a ráda se starám o svou zahrádku. Blízko je les, kde v létě rostou houby a borůvky. Jednou jsem musela z vesnice na týden odjet. Když jsem se vrátila, dveře byly otevřené. Myslela jsem, že tu někdo hledal peníze nebo šperky. Nebyly žádné známky po vloupání a vše bylo na svém místě, jen na stole stál talíř a já si byla jistá, že jsem před odjezdem nádobí ne­ nechala. Došlo mi, že tu někdo byl, zatímco jsem chyběla, což mě rozčílilo. V pokoji na gauči spal kluk. Najednou jsem všechno pochopila! Kluk se probudil, podíval se na mě a místo útěku tiše řekl: „Promiňte, že jsem vám sem vlezl.“ Byl slušný a ostýchavý, bylo mi ho líto. „Jak dlouho tady přespáváš?“ zeptala jsem se. „Dva dny.“ „Nejsi hladový? Co jsi jedl?“ „Měl jsem pár buchtiček. Zbylo mi trošku, dáte si?“ nabídl mi igelitku se starými pečivem. „Jak se jmenuješ?“ „Jsem Honzík.“ „Já jsem Larisa Dvořáková. Proč jsi tu sám? Kde máš rodiče?“ „Maminka mě nechává často samotného. Když se vrací, bývá naštvaná a vylévá si zlost na mě. Říká, že jsem problém a bezemne by byla šťastná. Před dvěma dny zase křičela, utekl jsem pryč.“ „Třeba už tě hledá?“ „Určitě ne. Už jsem několikrát utekl na týdny, ani si toho nevšimla. S ní je jí líp beze mě. Ani když se vracím, nevypadá, že by mě chtěla vidět.“ Ukázalo se, že kluk žil s matkou, která místo starání se o něj vyhledávala známosti po známých. Honzík se musel starat sám o sebe. Bylo mi ho líto, ale nemohla jsem mu moc pomoct. Jsem už v důchodu, žádný úřad by mi nedovolil stát se jeho poručníkem, do dětského domova rozhodně nechtěl. Nakrmila jsem ho a nechala u sebe přespat ještě jednu noc – tady je to bezpečnější než u takové mámy. V noci jsem nemohla spát a přemýšlela co dál. Vzpomněla jsem si na kamarádku, která pracuje na OSPODu. Hned ráno jsem jí volala. Paní Jana Součková mi slíbila pomoc, ale musela jsem trochu počkat. Za tři týdny jsem Honzíka mohla adoptovat. Kluk byl šťastný a vděčný. Jeho matka bez problému podepsala vzdání se rodičovských práv jakmile zjistila, že někdo chce být Honzíkův opatrovník. Od té doby žijeme spolu. Honzík každému říká, že jsem jeho babička. Já jsem vděčná, že mi osud nadělil vnuka. Honzík je moc chytrý a šikovný kluk. Na podzim nastoupil do první třídy a paní učitelka si ho chválí. Rychle se naučil číst, počítá příklady hravě.

Když jsem se vrátil domů, dveře byly pootevřené. První, co mě napadlo, bylo, že se sem někdo vloupal. Nejspíš čekali, že tu najdou nějaké peníze nebo šperky, pomyslel jsem si.

Jmenuji se Bohumil Novák a už mi je šedesát dva let. Pět let už žiji sám. Manželka mi před časem zemřela a dospělé děti mají vlastní život a rodiny, bydlí jinde. Dokud nezačne mrznout, bydlím v malém domku na okraji malé vesnice nedaleko Plzně, na zimu se stěhuju zpátky do Plzně do svého dvoupokojového bytu. Jen co se počasí trochu zlepší, vracím se zase na venkov.

Venkovský život mi upřímně vyhovuje. Načerpám tu sílu, užívám si klid, rád se starám o jabloňový sad. Kousek od domu je les, kde v létě rostou houby a borůvky.

Jednou jsem však musel nečekaně na týden odjet do Prahy kvůli zařizování. Když jsem se po týdnu vrátil, byly domovní dveře pootevřené. První myšlenka byla, že se mi někdo dostal do domu. Třeba doufali, že mám doma nějaké koruny schované, přemítal jsem. Ale nebyl tady žádný nepořádek, nikde známky násilí a všechno bylo přesně tak, jak jsem to nechal. Jen na stole stál talíř, a přísahám, že já nikdy nenechávám špinavé nádobí, když odcházím.

Došlo mi, že tu někdo musel být během mé nepřítomnosti. Ta představa mě docela rozzlobila. Vešel jsem do obýváku a tam na gauči tvrdě spal malý kluk.

Všechno mi bylo najednou jasné.

Chlapec se po chvíli probudil a díval se na mě rozespale, ani na vteřinu nevypadal vystrašeně, dokonce se posadil a řekl:

Omlouvám se, pane, že jsem vám takhle vlezl do domu.

Všiml jsem si, jak je ten kluk slušný a uctivý, až mi ho bylo líto.

Jak dlouho tu bydlíš? zeptal jsem se.

Dva dny.

Nemáš hlad? Co jsi jedl?

Měl jsem buchty. Ještě trochu zbylo, dáte si?

Podal mi igelitový sáček s okoralými zbytky buchet.

Jak se jmenuješ?

Vendulka.

Já jsem Bohumil. Proč jsi tady sám? Ztratil ses? Kde máš rodiče?

Maminka mě nechává doma často samotného. Když přijde, je většinou naštvaná a vybíjí si všechno na mě. Říká, že jsem pro ni jen starost a problém a kdyby nebylo mě, mohla by být šťastná. Před dvěma dny zase na mě křičela. Už jsem to nevydržel a utekl z bytu.

Myslíš, že tě už hledá?

Určitě ne. Už jsem několikrát z domova utekl a občas jsem byl pryč i týden a ona si toho ani nevšimla. Bez mě ji je líp. A zpátky jsem se také nikdy nevracel nějak vítán.

Z vyprávění jsem se dozvěděl, že děvče žilo jen s matkou, která raději trávila čas s různými chlapy, místo toho, aby se starala o své dítě. Přespávala po kamarádkách a dcerka byla často odkázána sama na sebe.

Dítě mi bylo upřímně líto. Ale já důchodce nemůžu být oficiálním opatrovníkem a do dětského domova jít Vendulka nechtěla ani za nic. Nakrmil jsem ji pořádnou večeří a povolil, aby u mě ještě jednu noc zůstala rozhodně jsem měl lepší pocit, když byla pod mou střechou než u své mámy.

V noci jsem skoro nespal a pořád přemýšlel, co teď. Vzpomněl jsem si ale, že mám starou známou Zdeňku Kalousovou, která dělá na odboru péče o děti. Ráno jsem jí hned zavolal, zda by mi mohla poradit.

Zdeňka byla ochotná pomoct, bylo však potřeba počkat. Za tři týdny se vše vyřešilo a já mohl Vendulku oficiálně osvojit. Dítě bylo šťastné k nepoznání a matka neměla žádné námitky, když slyšela, že se o ni někdo skutečně chce postarat.

Teď žijeme spolu já a Vendulka. Všem vypráví, že jsem její dědeček a já mám radost, že mi osud daroval vnučku.

Vendulka je šikovná a bystrá. Letos na podzim šla poprvé do školy. Její paní učitelka si ji moc chválí. Naučila se rychle číst i počítat jednoduché příklady.

Touto zkušeností jsem si uvědomil, že štěstí někdy přijde nenápadně a v jiné podobě, než čekáme. A že i na stará kolena se může objevit někdo, kdo nám dá nový smysl života.