Od samého začátku jsem měl pocit, že bratr mé manželky, Tomáš, není zrovna člověk, se kterým bych si rozuměl. Postupem času se moje intuice potvrdila a je pro mě těžké vysvětlit manželce, že její bratr už není dítě a měl by převzít zodpovědnost za své činy. Tomáš už má 26 let a je na čase, aby dospěl a stal se samostatným.
Jejich rodinu zasáhla tragédie, když moje manželka přišla o otce, bylo jí tehdy 14 a Tomášovi teprve 11. O tři roky později tragicky zemřela jejich maminka při letecké havárii, což mělo za následek, že moje manželka musela začít pečovat o mladšího bratra. Opustila školu, aby mohla být hlavním živitelem rodiny, což byla na její tehdejší věk opravdu mimořádná zodpovědnost. Přesto se zdá, že Tomáš si vypěstoval dojem, že se může vždycky spolehnout na sestru a ostatní, aby za něj vyřešili všechny problémy, aniž by sám musel hnout prstem.
Když jsem Tomáše poznal poprvé, nemohl jsem přehlédnout jeho nevděčné a povýšené chování. Připadal mi často až drzý a vůbec si nevážil pomoci, kterou mu rodina poskytuje. Jeho neustálé přítomnosti v našem životě a nedostatek motivace hledat si skutečnou práci mě s časem jen víc a víc frustrovaly. Přestože má už 26 let, Tomáš neprojevuje žádnou snahu najít si stálé zaměstnání a jeho neustálé střídání brigád situaci jen zhoršuje.
Moje žena Tomáše stále omlouvá a ujišťuje mě, že práci hledá a brzy se věci zlepší. Jenže sám vidím, že upřímná snaha mu chybí. Tahle situace pohlcuje naši rodinu manželčina pozornost je rozptýlená mezi Tomáše a našeho vlastního syna, kterého musíme živit a vychovávat.
Nechci svou manželku kvůli této věci opouštět, ale neustálé napětí z Tomášova chování a jeho nezodpovědnosti má na nás všechny opravdu špatný vliv. Doufám, že si manželka časem uvědomí, jak moc nás tahle situace ovlivňuje, a pokusí se ji nějak vyřešit, abychom mohli společně najít lepší budoucnost. V životě jsem pochopil, že i když je rodina důležitá, nesmí to znamenat nechat se od ní zbytečně vysávat nebo brzdit v našem vlastním štěstí.
