Když jsem otevřela šatní skříň v hotelovém pokoji, v kufru mého manžela jsem objevila šaty, které jsem nikdy předtím neviděla. Byly z hedvábí, tmavě modré, pečlivě složené mezi jeho košilemi. Hned vedle ležela malá kartička z butiku.
Nejsem od přírody zvědavá, ale tyhle šaty určitě nebyly moje.
Hotel byl nádherný, typický pražský luxus. Přijeli jsme sem na firemní akci jeho společnosti, na výroční galavečer. Zrcadla na chodbách se třpytila, koberce byly měkké, a z restaurace v přízemí voněla drahá jídla a sekt.
Podívala jsem se na šaty ještě jednou.
Byly menší velikosti, než kterou nosím.
V tu chvíli vešel Pavel do pokoje.
Ještě se chystáš? zeptal se, když si rozvazoval kravatu.
Šaty jsem držela v rukou.
Na chvíli ztuhl. Stačila vteřina, ale já ji postřehla.
Čí jsou tyhle šaty? zeptala jsem se klidně.
Přistoupil pomalu blíž.
To není to, co si myslíš.
Tahle věta vždy znamená přesně to, co si člověk myslí.
Koupil jsi šaty pro někoho, řekla jsem. Ale pro mě rozhodně nejsou.
Pavel si povzdechl.
Iveto, teď není čas na scény. Za chvíli musíme dolů.
To je zvláštní, odpověděla jsem potichu. Takže problém není šaty, ale to, že bych mohla dělat scény.
Podíval se ke dveřím, jako by doufal v únik.
To je dárek.
Pro koho?
Neodpověděl hned. A tím mi odpověděl.
V pokoji zavládlo ticho. Jedině klimatizace slabě ševelila.
Jak dlouho? zeptala jsem se.
Iveto
Jak dlouho už se to děje?
Na tom nezáleží.
Podívala jsem se znovu na šaty. Hedvábí bylo ledové a jemné.
Takže je bude mít dnes večer na sobě?
Mlčel.
Na tu samou akci, kde budu celý večer sedět vedle tebe?
Pavel sevřel rty.
Nemělo to takhle dopadnout.
Ale dopadlo.
Vložila jsem šaty zpět do kufru. Pomalu jsem zavřela zip.
Kdo to je?
Kolegině.
Samozřejmě.
Vzala jsem si kabelku z postele a začala se obouvat.
Kam jdeš? zeptal se.
Na večírek.
Zůstal stát překvapeně.
Myslíš to vážně?
Jistě.
Otevřela jsem dveře od pokoje.
Zajímá mě, která žena si ty šaty oblékne.
O deset minut později jsme vstoupili do velkého sálu hotelu. Křišťálové lustry, hudba, hosté v společenském oblečení.
U jednoho stolu seděla mladá žena s dlouhými blond vlasy.
Měla na sobě tmavě modré šaty.
Přesně ty.
Pohlédla na nás a lehce se na Pavla usmála.
V tu chvíli mi bylo všechno jasné.
Nebyl to žádný tajný vztah schovaný ve stínu. Všichni kolem o tom nejspíš dávno věděli.
Přišla jsem k jejich stolu.
Ta žena působila velmi jistě.
Dobrý večer, řekla.
Podívala jsem se na její šaty.
Opravdu ti sluší.
Usmála se ještě víc.
Děkuji.
Pavel stál vedle mě jako člověk, který čeká na bouři. Sundala jsem si snubní prsten a položila ho na stůl vedle jeho sklenky.
Dárky vždycky odhalí pravdu, řekla jsem tiše. Jen někdy skončí u špatného adresáta.
Pak jsem se otočila a zamířila ke vchodu ze sálu.
Jak jsem odcházela, slyšela jsem za sebou šepoty a pohyb židlí. Ale zvláštní bylo, že jsem se poprvé po dlouhé době necítila ponížená.
Místo toho jsem se cítila svobodně.
Řekněte upřímně bolí víc zjistit nevěru potají, nebo před očima všech?
