Deník, 18. března
Když jsem odešla do důchodu, zůstala jsem sama v prostorném dvoupokojovém bytě uprostřed Žižkova. Jak jsem si všímala, spousta seniorů v našem domě žije ve zbytečně velkých bytech, které už nepotřebují. Když byly děti malé, rodina pohromadě, byl takový prostor nezbytný. Jenže když každý najde svůj vlastní směr a doma zůstane jen člověk, přebytečné místo působí prázdnotou a smutkem. Není to nejšťastnější řešení i po stránce provozu: člověk by měl byt opravit, vyměnit nábytek, vymalovat, ale fyzické síly i finance už chybí.
Náklady na energie a poplatky mi téměř polykaly polovinu důchodu a přitom jsem polovinu bytu vůbec nevyužívala. Úklid byl čím dál náročnější umývání tří oken, celé podlahy a soustavné utírání prachu mě unavovalo.
Dlouho jsem přemýšlela o stěhování, ale neustále jsem rozhodnutí odkládala. Na ten byt i okolí jsem si za ty roky zvykla a opouštět místo, kde jsem prožila velkou část života a na každém rohu mám vzpomínky, nebylo lehké. Všichni moji přátelé bydlí tady, a když si člověk představí, že by měl najednou odejít Jenže nakonec rozhodlo vědomí, že obří byt už neutáhnu ani finančně, ani fyzicky stáří se člověku do síly nevleje.
Naštěstí mi pomohla rodina. Dcera Jana s manželem Petrem mi řekli jasně, že je třeba změna, pomohli mi najít nový byt, zařídit rekonstrukci a samotné stěhování. Sama bych to určitě nezvládla. Nový byt na Vinohradech je jen o jednu místnost, ale nelituji svého rozhodnutí ani na chvíli.
Pro osamělého důchodce je malý byt nejlepší možná volba. Výrazně ušetřím na poplatcích, úklid zvládnu za hodinu a udržování pořádku také nezabere více než pár minut denně.
Nemám pocit, že bych byla stísněná vejde se sem vše potřebné, z nábytku jen sedačka, stěna, malý stolek. Velký rohový šatník po předchozích majitelích mi nahradil sklep i špajz. Některé věci jsem přesunula na balkon, s láskou si upravuji koutek na květiny. Všechno ostatní staré talíře, předměty na půdu a další poklady, co jsem v původním bytě léta schovávala, jsem bez lítosti rozdala nebo vyhodila. V novém bytě by mi jen překážely. Ani mi po nich není smutno; vlastně jsem cítila úlevu.
Někteří lidé si myslí, že garsonka nestojí za to, protože je tam málo místa. To je pravda, pokud se vám často stává, že u vás někdo chce přespat. Já takové návštěvy nemám a ani nechci mít. Postupem let jsem si zvykla na svůj režim, svou tichou domácnost a představa, že bych měla v noci sdílet místnost s někým dalším, mě neláká. Ani dcera s vnoučaty, když za mnou zajdou, nezůstávají přes noc po pár hodinách se každý vrací do svého. Kamarádky rády přijdou na kávu, ale na přespání nemyslí; já to také nepovažuji za nutné a upřímně nepraktické.
Každý si představuje své stáří jinak. Někdo zůstane v bytě, na který je zvyklý, i když je zbytečně velký, jiný bez obav vymění velký byt za menší. Já osobně už nemám potřebu prostoru jako dřív, ostatně byt 3+1 zvládne člověk v dobré kondici a s lepší penzí, než je ta moje.
Když se někdo v mém věku rozmýšlí, jestli zůstat, nebo se přestěhovat, měl by koukat nejen na metry čtvereční, ale i na další věci:
je důležité, aby byla blízko lékárna, obchod i ordinace lékaře; aby děti a rodina nebydlely přes půl města kdyby bylo potřeba, můžeme se navštívit bez složitého cestování; ideální je poblíž park nebo náměstí s trhem, abych mohla chodit na procházky mezi lidi.
Jsem spokojená, že jsem si usnadnila život. A to je v mém věku asi nejdůležitější.
