Když jsem byla dítě, snila jsem o tom, jaké to bude, až vyrostu že si budu moct dělat, co chci: jíst čokoládu k snídani, chodit spát až ve tři ráno, courat po městě beze strachu, že mě někdo bude volat domů. Teď se směju své malé, naivní Martě. Skutečnost se do mě zakousla v ten den, kdy jsem žila v malém bytě v Praze sama. Všude prach, dřez plný hrnků, nájem a elektřina drahá jak pražská káva. Všechno z jedné výplaty, která nestačí ani na pořádnou štrúdl s tvarohem. Měla jsem představu, že svoboda znamená vybrat si, jestli k večeři chci bramborové knedlíky nebo jen chleba s máslem. Netušila jsem, že to znamená počítat, jestli mi zbyde na rýži i šampón ve stejné výplatě.
Jednou jsem si uvědomila, že už týdny jsem nesnídala v klidu. Jen jsem vyskočila, rychlá sprcha, ustlat postel, a už peláším na tramvaj. Po cestě myšlenky buší: nezapomněla jsem odpovědět na pracovní e-mail? Musím zaplatit internet dřív než v pátek. Karta mi pípá poslední stokorunu. Dospělá svoboda je ve skutečnosti jen nekonečný seznam povinností, ne splněný sen.
Večer se na mě únava snáší jako těžká deka. Otevřu lednici, doufám, že najdu něco, co se samo hřeje. Ale samozřejmě, čeká mě mytí, krájení, vaření, a pak znovu mytí. Někdy se nacpu rohlíkem se sýrem, jen abych nemusela znovu mýt pánev. A stejně neodpočívám, hlavou mi pořád proudí: voda je tentokrát nějak drahá, musím zkontrolovat ten kapající kohoutek, oblečení v pračce už nějak smrdí, protože jsem ho zapomněla pověsit.
Kamarádi mi pořád píší: Pojď na pivo. Ale když se konečně domlouváme, každý má jiný problém: někdo zůstává přesčas v kanceláři, někdo hlídá nemocnou babičku, další nemá ani korunu, jiný je prostě grogy. Když jsme byli na gymplu, vídali jsme se každý den; dnes se měsíc nevidíme. A když se konečně sejdeme, povídáme si o únavě, účtech, o bolestech zad. Jsme mladí, ale zníme jak důchodci v čekárně u praktického lékaře.
Nejtěžší ze všeho bylo zjistit, že opravdový odpočinek neexistuje. I víkendy jsou jen další hromada úkolů: prát, luxovat, plánovat příští týden, tahat tašky z Alberta, opravovat ulomený knoflík. Jednu sobotu jsem sama sebe načapala, jak brečím při vytírání chodby: Vždyť ani při odpočinku neodpočívám! Jako malá jsem tohle nazývala svobodou, a přitom jsem teď začala dělat všechno to, co kdysi za mě dělali rodiče a nikdo už nepomůže.
I práce není vůbec to, co jsem čekala. Myslela jsem, že práce člověka naplní. Netušila jsem, že je to i úsměv přes zuby, když bych radši něco křikla, snášené poznámky od šéfa, honba za cíli, které se pořád posouvají, a sledování, jak většina výplaty mizí na položkách, které nikdy ani neuvidím. Jednoho dne jsem počítala, jestli si můžu dovolit oběd, nebo si mám radši šetřit na lítačku. To vám jako dítě opravdu nikdo neřekne. Nikdo vás nepřipraví na to, že dospělost je nekonečné počítání a přepočítávání.
Myslela jsem, že vyrůst znamená svobodu. Ale ve skutečnosti je to zvláštní tanec mezi únavou, odpovědností a kratičkými okamžiky klidu, které jsou křehké jak perník ze starého domu u Karlova mostu.
