David poprvé spatřil Annu na večírku, který pořádali společní přátelé v centru Prahy. Už v té chvíli pocítil k ní hlubokou přitažlivost, srdce mu bušilo vzrušením a nadějí. Jejich vztah nabral rychlý spád, ale Davidův otec si dělal starosti. Varoval syna, že Anna možná nebude upřímná a místo opravdových citů ji zajímá jen finanční zisk. David, lehce popuzený, odmítl tuto myšlenku s tím, že Anně ještě ani neřekl o rodinném bohatství. Otec mu však doporučil, aby si tajemství nevyzradil a vyčkal, než pozná pravé Anneiny city.
David nad tím dlouze přemýšlel a rozhodl se, že na otcovu radu přistoupí; nebylo co ztratit, ale získat mohl jistotu, že láska jeho ženy je skutečná. S Annou se dohodli na skromné svatbě, po které se přesunuli do jednoho z obyčejných bytů, které rodina Davida vlastnila. Vybral záměrně ten nejprostší, tvářil se, že je to byt zděděný po babičce. Dalších šest měsíců prožívali běžné dny David chodil na práci s průměrným platem v českých korunách, Anna se snažila hospodařit tak, aby vždy vyšli.
Po půl roce se David rozhodl, že už je čas pravdu odhalit, a že nejen sobě, ale i Anně umožní žít otevřeně a bez přetvářky. Koupil květiny, odpoledne se vydal domů s jediným cílem vyznat Anně pravdu. Když však vstoupil do bytu, viděl Annu, jak si balí kufry. “Davide,” pronesla chladně, “moji známí mi řekli o tvém bohatství, a proto jsem s tebou byla. Ale teď vidím, že jsi jen obyčejný chudák. Nehodlám takhle žít, opouštím tě kvůli bohatšímu muži.” David zůstal stát s květinami v ruce, zaskočený tím, jak se situace vyvinula.
Nakonec, s ledovým klidem, Annu oslovil: “Tví přátelé měli pravdu. Chtěl jsem tě jen vyzkoušet, a ty jsi potvrdila, že ti jde pouze o peníze. Táta měl pravdu.” Anna se ještě pokoušela prosit o odpuštění, ale David zůstal pevný ve svém rozhodnutí žádný návrat, žádné další šance. Na prahu stála sama, David se díval do prázdna, zatímco se jí v očích leskly slzy zklamání a vzteku. Jelikož v Praze rychle začínalo stmívat, bylo slyšet jen tichý šelest květů padajících na parkety.
