Vycházejíc z nemocnice se Tereza srazila ve dveřích s mužem.
Omlouvám se, řekl, když na ní spočinul pohledem.
V zápětí však jeho pohled sklouzl do přezíravé lhostejnosti, otočil se a vypadalo to, že na Terezu hned zapomněl.
Kolikrát už takové pohledy zažila. Na štíhlé, dlouhonohé dívky se muži dívali zcela jinak. V očích jim při pohledu na krásku zářilo nadšení i touha. Tereza z takové nespravedlnosti trpěla. Mohla za to, jaká se narodila?
Když byla malá, lidé často chválili její baculaté tvářičky a kulaté nožičky. Ve škole při řazení do řady na tělocviku stála skoro vždy první mezi dívkami. Spolužáci ji posměšně volali Tlustá, Prase Pepina nebo Dýně. To ještě šlo. Byly i horší přezdívky, na které raději nemyslela. Děti dokázaly být kruté a učitelé, kteří šikanování sledovali, většinou nijak nezakročili.
Zkoušela různé diety, ale vždy měla hlad a nakonec vše vzdala. Shozená kila se rychle vracela. Ve tváři byla hezká, ale kila navíc vždy vše pokazila.
Tereza snila o povolání učitelky, ale nakonec se ho vzdala bála se, že děti by si ji stejně dobíraly. Odešla studovat na zdravotnickou školu. Lidé, kterým je zle, nehledí na to, jak sestřička vypadá, hlavně že umí pomoci.
Ve třídě byli jen děvčata a ta měla svoje starosti – lásky a svatby. Tereza zůstávala vždy sama. Na hodinách ji holky prosily, ať si sedne do první lavice, samy se skrývaly za její široká záda, aby je nevyvolal učitel.
S bolestí hleděla na krásné šaty ve výlohách. Nikdy žádné takové nosit nebude. Oblečení vybírala tak, aby zamaskovala postavu: volné svetry, široké sukně. Byla ale šikovná ošetřovala citlivě a bezbolestně píchala injekce. Starší pacienti ji milovali.
Jednou šla s holkami na kluziště. Skupinka puberťáků si ji dobírala. Kalte, na jatka spěchá!, smáli se kluci a Tereze z toho bylo až do pláče.
Maminka se ji snažila seznámit se syny známých. Párkrát na schůzku šla, ale jeden kluk při pohledu na ni teatrálně otočil hlavu a dělal, že na nikoho nečeká. Další se ji snažil hned osahávat. Tereza ho odstrčila a on s výkřikem upadl do louže: Co se štítíš? Měla bys děkovat, kdo by tě chtěl? V slzách utekla. Od té doby dál na schůzky nechodila.
Na profilu na sociální síti si dala místo fotky Fionu ze Shreka. Když se jí kluk ptal, jak vypadá ve skutečnosti, odpověděla: Přesně tak, jen nejsem zelená. On to vzal jako vtip: Jistě, chceš odradit dotěrné nápadníky. Nabídl setkání, ale Tereza už neodepsala.
Jednou v nemocniční chodbě do ní narazil asi šestiletý klouček.
Kampak běžíš? Tady leží nemocní, nemůžeš dělat hluk, řekla, chytila ho za ruku.
Chtěl jsem jezdit po linoleu, přiznal se upřímně.
S kým jsi přišel?
S tátou, k babičce. Kde je tu záchod? optal se.
Pojď, ukážu ti, a dovedla ho na konec chodby. Zvládneš to sám?
Klouček jí věnoval shovívavý pohled. Tomu malému muži to nevyčítala. Brzy slyšela za dveřmi spláchnutí a kluk byl zase u ní.
Pojď, ukaž mi, kde leží tvoje babička, vybídla ho.
Chlapec váhal, pak ukázal na čtvrtou dveře.
Jsi si jistý? Víš číslo? Nebo neumíš čísla? podezřívala Tereza, protože to byla pánská pokoj.
Já vím, nejsem malý. Umím i písmena. Je to hned támhle, ukázal na pětku.
Ty rošťáku, dělala naoko přísnou.
Jak se jmenuješ?
Matyáš, odpověděl, když se otevřely dveře a objevil se vysoký sympatický muž.
Matyáši, co ti to tak trvalo? zpozoroval i Terezu pohledem přelétl její postavu a okamžitě ztratil zájem. Zlobil? zeptal se lhostejně.
Takové pohledy už Tereza dobře znala.
Nezlobte ho. Nic neprovedl, řekla a odešla dál chodbou.
Pojď se rozloučit s babičkou, musíme jít, zaslechla za sebou.
Druhý den se Matyáš s tátou opět zastavili za babičkou. Muž kolem Terezy prošel bez jediného pohledu. Vyplázla mu za zády jazyk. V tu chvíli se Matyáš otočil, rozesmál se a ukázal jí palec nahoru. Tereza se taky usmála a zamávala.
Po odpoledním klidu vešla do pátého pokoje.
Dnes vám to sluší, paní Anna. Stavovali se za vámi? zeptala se Tereza.
Viděla jste je? Úžasný vnuk, že? Moc bych chtěla žít, abych viděla, jak vyroste.
Na smrt máte ještě brzy, budete ještě chovat pravnoučata, odpověděla optimisticky Tereza.
Snad. Srdce mám kvůli němu těžké. Je bez maminky povzdechla si Anna.
Jeho maminka?
Ne, neumřela. Utekla a synka nechala nám.
Řekla jste své…? podivila se Tereza.
Matyáš není můj pokrevní vnuk. Ale máme ho rádi jako vlastního. Můj syn si vzal krásnou ženu, až po svatbě přiznala, že má syna. Lze začínat manželství lží? Můj muž to těžce nesl, málem dostal infarkt. Teď jsem nemocná já.
Před dvěma lety Matyášova maminka dostala nabídku do zahraničí už jako modelka, dítě se jí nehodilo. Syn má slabost pro krásné ženy, vždy to končí stejně. Matyáš nové partnerky nepřijímá.
Ten den Tereza nemohla na rozhovor s Annou zapomenout. Večer šla k Anně s injekcí, a ta jí ukázala obrázek.
Byl na něm klouček, držel za ruce tátu a maminku. Bylo jasné, že jde o Matyáše a jeho rodiče.
Matyáš hledá mámu. Myslím, že nakreslil vás, řekla Anna.
Ne, to je určitě jeho skutečná maminka, nesouhlasila Tereza.
Tu už si nepamatuje. Byla hubená. Ale tady je maminka větší, větší než tatínek. To jste vy. Jen se podívejte, Anna potlačila slzy.
Tereza si hned všimla, že maminka je skutečně statnější. I dítě vidí, jak jsem velká. Krásný muž jako Matyášův otec by si mě nikdy nevšiml.
Od té doby prohodily s Annou pár vět pokaždé, když šla Tereza dělat injekci. Když příště přišel Matyáš s otcem, hned se k Tereze rozběhl.
Dobrý den. Máte šikovné ruce? ptal se.
Nevím, znejistěla Tereza.
Babička říkala, že je v dobrých rukou. A brzy ji pustí z nemocnice, že? Za týden mám narozeniny.
Babičku nejspíš opravdu brzo pustí. Kolik ti bude?
Šest! hrdě vypjal hrudník. Zvu vás na oslavu!
Děkuji, přijdu, ale musí to dovolit tatínek.
To hned zjistím, a běžel zpět.
Nevšimla si, jak pak odešli. Druhý den už na ni Matyáš s tatínkem čekali.
Tati, slíbil jsi to, zatahal Matyáš tátu, když Tereza přišla.
Vím, podíval se na Terezu. Zveme vás na oslavu Matyášových šestých narozenin. Tady je adresa, číslo. Ve 13 hodin v sobotu pokud nemáte jiné plány.
Máte údaje v naší kartotéce, začervenala se Tereza. A nemám žádné jiné plány.
To mě nenapadlo. Matyáš by byl moc smutný, kdybyste nepřišla, a maminka taky. Sama jste říkala, že se má šetřit.
Za týden, zkusím shodit aspoň pár kilo, napadlo Terezu.
Doma vše vyprávěla mamince.
Rozhodně jdi. Děti poznají víc než dospělí. Třeba to s jeho otcem vyjde, a přestaň se podceňovat. Kdo hledá mámu, hledá někoho jako ty.
On o mě ani nezavadí pohledem, povzdychla si Tereza.
Nehledej výmluvy. Možná mu jde víc o štěstí dítěte než o vzhled. Jinak by dávno žil s nějakou modelkou.
V sobotu ráno si Tereza upravila vlasy, oblékla šaty, trochu si namalovala řasy. V zrcadle sama na sebe nespokojeně zamžourala. Ať se snažím jakkoliv, stejně jsem pořád stejná.
Dárek měla už dlouho koupený. Musím jít, Matyáš mě čeká, povzdechla si.
Sotva zazvonila, otevřely se dveře. Srdce jí bušilo tak silně, že to málem slyšela venku.
Jsi tady! Matyáš ji nadšeně vítal a objal, co paže stačily.
Pohladila ho po hlavičce a předala dárek. Oči mu zářily radostí.
V obýváku byl slavnostně prostřený stůl. Seděl u něj Ivan, vedle něj krásná blondýnka s modelkovskými rysy. Na druhé straně starší pán, zřejmě Matyášův děda.
Blondýnka si Terezu podezřívavě přeměřila od hlavy k patě.
Poznejte Terezu, mého anděla strážného. Toto je pan Jaroslav, můj manžel. Syna znáte. A tohle to je Ivanova známá, Markéta, představila bez pohledu k blondýnce Anna.
Ta pozvedla obočí, Anna jí během servírování omylem zavadila rukávem o sklenku a víno skončilo na Markétiných nohou. Ta vyskočila a strhla židlí pozornost všech. Rozruch byl velký, blondýnka uražená odešla. Všichni jí jen popřáli hezký den a nikdo ji nezadržoval. Tereza chtěla také odejít.
Nezlobte se, začal Ivan.
Vždyť se mi nestalo nic, proč bych se zlobila? Spíš bych už taky měla jít.
Maminka ještě udělala svůj pověstný závin, zůstaňte. Potom vás zavezu domů.
V autě bylo chvíli ticho.
Nemusel jste mě doprovázet, prolomila mlčení Tereza.
Maminka by mi to neodpustila. Víte, že se teď často potkáváme? Vsadil bych se, že by si přála, abychom se vzali.
Já vás nemiluji. A vy mě také ne. Nemějte strach, už vás nebudu vyhledávat.
Auto zastavilo. Tereza chtěla otevřít dveře.
Otevřete to hned, řekla ostře.
Vtom se k ní Ivan sklonil a políbil ji. Tereza ho odstrčila.
Copak? Krásných blondýnek už bylo dost, teď to chcete zkusit jinak? hlas jí třásl vztekem. Nebo bych si snad měla vážit vaší pozornosti?
Ani netušila, jak moc byla v tom okamžiku krásná.
Promiňte. Nevím, co mě to popadlo. Neměl jsem v úmyslu vás zranit. Zdálo se mi
Nikdy mě žádný muž nepolíbil, jen ti, co mě chtěli ošálit a ponížit. Většinou mě jen litovali nebo rovnou odmítli, rozhořčeně řekla a vystoupila ven.
Na konci srpna přišlo prudké ochlazení a déšť. Listí padalo ze stromů. Byly to tři týdny od Matyášových narozenin a Tereza Ivana neviděla.
Když přišla domů, maminka jí v předsíni řekla: Byl tady za tebou slušný mladý muž, vypadal trochu ustaraně, prosil, ať mu zavoláš.
Tereza neváhala a vytočila číslo.
Byl jsem u vás. Matyáš teď stonal. Nemohla byste se zastavit, má předepsané injekce?
Hned přijdu! běžela si sbalit věci a cestou koupila v lékárně potřebné pomůcky.
Matyáš byl rád, že ji vidí. Měl trochu upocenou hlavu, teplota už klesala. Tereza si umyla ruce, chystala injekci antibiotika i vitamíny.
Pamatuješ, že mám šikovné ruce? To se neboj! povzbuzovala ho, když viděla jeho strach.
Klouček zavřel oči, pak řekl, že to skoro nebolelo.
Ivan se na Terezu díval s zvláštní pozorností, jakou ještě nikdy nezažila. Zčervenala a připadala si v tu chvíli hezčí než kdy jindy. Srdce ji bilo radostí.
Ivan ji znovu vezl domů.
Nepůjdeme někdy na kávu? Nepohovořili jsme si.
Děláte to kvůli synovi? Nedělejte to, zbytečně bych doufala nemůžete mě milovat. Jsem tlustá.
Vůbec ne! Jste milá, laskavá a upřímná. Děti se nemýlí a Matyáš vás má rád. A já taky. Věřím, že bychom mohli být dobrá rodina.
A co kdyby se vrátila Matyášova máma?
Vrátila? Poslala souhlas s rozvodem i s Matyášovým osvojením. Vdala se znovu v zahraničí, syna nechce. Je už jen náš. Tak co, půjdete se mnou na rande?
Ano, odpověděla prostě Tereza.
Pro každého je na světě někde ten pravý člověk, někdo, s kým je sice někdy těžko, ale bez něj ještě mnohem hůř. Na vzhledu nezáleží. Jen musíme dávat pozor, abychom si všimli, když je blízká duše nablízku, protože jinak ji snadno přehlédneme.
A co láska? Snad je to právě ona, která dokáže v dívce s nadváhou vidět tu nejjemnější a nejvěrnější duši. Stačí mít otevřené srdce a oči. Pravé štěstí je nakonec vždy někde blízko jen někdy v jiném obalu, než jsme čekali.
