Kdo ví, kam nás dovede ta řeka osudu
Celý poslední měsíc se Ondřej tvářil jaksi zamyšleně, byl málo výřečný, Zdeňka, jeho žena, si ho prohlížela a přemýšlela:
Je nemocný? Určitě je nemocný. Vždyť mu brzy bude pětačtyřicet a plánujeme velkou oslavu v kavárně. Říkala jsem si, že ho vezmu za ruku a dotáhnu k doktorovi, mám tam známýho. Nechám mu udělat testy, no a co všechno dalšího
Zdeňka si na svého Ondřeje a jeho podivné nálady stěžovala nejlepší kamarádce Aleně a ta přišla s teorií:
Když se můj Vašík zamiloval a zamotal se s jinou, taky chodil jak tělo bez duše.
Ale prosimtě, Alčo, to přece nejde srovnávat tvýho Vaška s mým Ondrou, mávla rukou Zdeňka.
A proč ne? V čem je Ondřej lepší než můj Vašík?
Právě v tom! V ničem. Tvůj Vašík je fešák, děvkař a vtipálek a můj Ondra? Ten dvě kloudné věty nedá dohromady. Kdybych mu sama nenabídla svatbu, asi by byl pořád svobodný. A kdybych se k němu sama nenastěhovala, ještě teď by pral ponožky u maminky.
Loni Alena načapala Vaška s cizí ženskou. Zdena ji utěšovala po svém.
Vykašli se na něj, starej se o sebe, přestaň brečet, a toho zrádce vyhoď.
Alena si vzala její rady doslova. Vaška vyhodila, vlítla do barů a kaváren, flirtovala kam přišla, ostříhala se na ježka prý nový image a Zdeňka na to koukala s velkejma očima. Takhle to nemyslela. Spíš kurz tance, něco se naučit, jít do sebe, sportovat, jógu, nebo aspoň ty kurzy pečení.
Ale stejně Alena Vaška časem odpustila. Zdenka to nepobrala.
Já bych svýmu Ondrovi nikdy neodpustila říkala si.
Jsou s Ondřejem svoji už skoro dvacet šest let. Znají se skrz naskrz, dva syny spolu vychovali a klidné stáří už čeká za rohem. I když ještě nestárnou, chystá už Ondrovi kulatiny. S příbuznými už to má probrané manželovi to oznámí později.
Vzali se s Ondřejem ještě před koncem vejšky. Seznámili se na vodáckém výletu. Každý studoval jinde, ale náhodou bydleli ve stejném městě. Na vodě si Zdeňka všimla tichého Ondřeje, chvíli se styděla, ale nakonec to byla ona, kdo navázal kontakt ještě mu i záplatu na košili udělala, když ji roztrhnul o větev.
Ondřej za ni tahal batoh a časem se z kamarádů stali milenci. Všechno šlo pomalu zaháčkoval ji, až si ho musela sama přitáhnout. První mu řekla, že ho má ráda, a on jí potom nesměle pověděl:
Zdeni, asi jsem se taky zamiloval.
Aha, tak bychom asi měli bydlet spolu, přestěhuju se k tobě a podáme žádost na matriku, on neřekl ani popel.
Přivezla si věci do bytu, kde Ondřej žil s babičkou Anežkou. Nejvíc radosti měl Ondřejův táta, protože babička byla jeho matka. Ondřejova máma ale s tchyní nikdy nevycházela, starat se o ni nechtěla, a tak se vnouček Ondřej nastěhoval k babičce, když onemocněla. Teď se o ní starala Zdeňka.
Ondříčku, říkala babička Anežka, ta tvoje Zdenička, to je zlatíčko. Hospodyně, všechno jí hoří pod rukama, takovou ženu potřebuješ. Jak se vezmete, tenhle byt bude váš. A Zdenu si važ!
Brzy byla svatba. Babička Anežka zemřela, narodili se synové, jeden za druhým. Teď už je tomu staršímu třiadvacet a mladšímu dvacet jedna. Život Zdeňky a Ondřeje šel jako na drátkách, na dovolenou jezdili skoro každý rok, děti brali s sebou. Ale poslední dobou byl Ondřej jak vyměněný. A jednou jí povídá:
Dá se říct, že život je za námi a my že jsme vlastně nikdy nic pořádného neprožili, Zdeni.
Co to zas povídáš, Ondřeji? Vždyť jsme nevynechali jedinou dovolenou, byli jsme na Lipně, u moře, po Beskydech jsme se toulali, dvakrát i do Chorvatska. Děti vychované, za chvíli půjdou vnoučata.
Ale já to nemyslel takhle, mávnul rukou a odmlčel se. Ani jsem tomu nevěnovala pozornost. Měla jsem jiné starosti.
Co kdybysme na tvůj narozeniny pozvali Jirku s Marcelkou? Vždyť jste dlouholetí kámoši, i když bydlí až v Brně.
Na jaké narozeniny? divil se Ondřej.
No na ty tvoje, za pár týdnů ti je pětačtyřicet, uděláme pořádnou oslavu v kavárně!
Fakt? A to jsi mi neřekla, že už máš v hlavě celý plán, zase na mě divně kouknul.
A teď už třetí hodinu vysedávám sama na sedačce, čučím do podlahy a už ani brečet nemůžu.
Nikdy by mě nenapadlo, že mě něco takovýho potká, svěřovala jsem se sobě.
Ondřej dnes přišel z práce nějak brzy, ani jsem ho nečekala. Poslední rok a půl dělal pořád přesčasy, zvyklá jsem byla, že chodí pozdě.
Ahoj, povídá a sedne si do kuchyně v kožené bundě, ani ji nesundal.
Nazdar, co blbneš? Sundej si ten kabát, umyj ruce, bude večeře, prohodila jsem automaticky.
Ale Ondřej mlčel, hlavu dal mezi ramena.
Zdeni, odcházím. Promiň, řekl tiše.
Cože odcházíš? Kam bys šel, proboha. No tak sundej si už ten kabát, nejsi v pořádku, já už to delší dobu pozoruju, zajdem k doktorovi
Ondřej se mi podíval přímo do očí.
Já jsem úplně zdráv, o doktory nejde Víš, já jsem se zamiloval. Už druhý rok se scházím s kolegyní z oddělení.
Mladá holka, ne? řekla jsem chladným tónem.
Není mladší. Ani kráska. Jen prostě žena. Opravdová žena
A já jsem co, Ondřeji? ptala jsem se překvapeně.
Ty? zavrtěl hlavou, jako by se chtěl něčeho zbavit Ty jsi moje paní domácí. Já jsem jak tvůj pes na vodítku. Nemůžu bez tebe udělat ani krok. Řídíš mě, jak se ti zlíbí, rozhoduješ místo mě co budu nosit, kam pojedeme na dovolenou, co budu jíst a pít, i to, jak a kde budu slavit narozeniny. Ani na fotbal mě nepustíš, podle tebe je to ztráta času, a já přitom fotbal miluju.
Ale Ondřeji, já to dělám pro tebe, myslím to dobře! chtěla jsem se bránit. Přerušil mě.
Všechny peníze ti dám, ty šéfuješ všemu. Na cigára a kafe mi dáš přesně, víc nemám. Nikdy jsem nebyl po práci s kolegy na pivě, protože prostě na to nemám. Zdeni, vůbec tě nenapadlo, že tohle je pro chlapa ponižující? řekl klidně, jak měl ve zvyku.
Dřepla jsem si před něj a upřela mu pohled do očí.
Ondřeji, vždyť vždycky to takhle bylo, proč teď ta revoluce? Dobře, budu ti dávat peníze na páteční posezení s chlapy, půjdeme spolu na fotbal, na nákupy si vybereš, co budeš chtít.
Ondřej se na mě zase zvláštně podíval.
Zdeni, ty to prostě nechápeš, zvýšil hlas a já se lekla. Já chci žít a dýchat, rozhodovat o sobě sám, jíst co mám chuť, bejt někdy i bez tebe, mít svůj kousek prostoru a času. Ty mi do hlavy pořád něco vkládáš, já se nikdy nebráníl. Ale jednou je toho dost. Zdeni, já jsem jak nesvéprávnej a ty jak moje opatrovnice, se vším hradíš ty.
máma, která dovede být ženou
Proboha Ondro, a ona není taková? řekla jsem hořce.
Není. Je normální ženská, viděla jsem, jak mu najednou svítí oči, když o ní mluví, ona mi dovolí, abych se o ni staral, abych byl pořádný chlap, chápeš to?
Takového Ondřeje jsem nikdy neviděla. Najednou omládl, rozsvítil se mu život. Došlo mi, že se fakt zamiloval. Jako kdysi na vodě.
Ale to by se nemělo stávat v našem věku, to je snad ostuda, co si to dovoluje? Pane Bože říkala jsem si, nahlas zaskuhrala: Kvůli krátkému pobláznění chceš zničit rodinu? Co řeknou ostatní? Zamysli se, Ondřeji! Všichni si o nás myslí, že jsme perfektní pár.
Jaký ostatní, Zdeni? Jaký perfektní pár?
Najednou mi došlo, že Ondřej spáchal v rodině puč. Převrat. A já s tím nemůžu vůbec nic dělat. Rozbrečela jsem se, a to se mi teda nestává.
Ty pláčeš? divil se Ondřej.
Objala jsem ho. Ale on byl nemilosrdný. Sundal mi ruce, zvedl se, sbalil pár věcí do kufru, a odešel. Zůstala jsem sama v tichu.
To by mě nenapadlo, že se mi život takhle zamotá a ze spokojeně vdané paní budu najednou ta opuštěná, a přede mnou stáří. Budu sama
Zavolala jsem Aleně. Ta přišla hned a uklidňovala mě.
Zdeni, prosím tě, neblázni. Vždyť co jsme, mladý holky! Vzpomeň si, co jsi mi povídala, ty tvoje kurzy a školy života Víš co? Stejně mi byly k ničemu. Vašík se vykoupal v slzách, uprosila jsem se, byla to jen aférka stejně mě miluje, kde by našel lepší? Třeba se Ondřej taky vrátí, i když v duchu tomu Alena sama nevěřila, Ondřej byl z úplně jiné povahy než její Vašek.
Ne, Alčo, Ondra se nevrátí On mi řekl tolik věcí. Ne, tomu nevěřím. Ondřej je prostě jiný.
Když kamarádka odešla, ještě dlouho jsem seděla a koukala do podlahy, nevěděla jsem, co se sebou. O koho teď pečovat, komu šéfovat, od koho čekat vděčnost? Budu si asi muset zvykat na samotu. Ale kdo ví, třeba se v mém životě stane ještě něco nečekaného. Kdo ví, kam mě řeka osudu zanese jestli mě zase nevyplaví u druhého břehuDruhý den ráno jsem vstala dřív než obvykle. Podívala jsem se do zrcadla na opuchlé oči a ucítila zvláštní klid, jaký přijde po bouřce. Udělala jsem si silnou kávu, pustila rádio a zacvičila si poprvé po letech jen pro sebe, ne kvůli nikomu jinému. Připadala jsem si nezvykle lehká, jako bych ze sebe shodila něco těžkého.
Dopoledne zazvonil zvonek. Venku stál pošťák s dopisem od staršího syna psal z hor, kde brigádničil. Mami, buď na sebe hodná. Všechno má jeden začátek a jeden konec, ale i z konce se někdy stane startovní čára. Usmála jsem se. Slova mého dítěte mi připadala moudřejší než cokoli, co jsem poslední dny slyšela.
V poledne jsem upekla bábovku, jen tak pro radost. Když jsem ji vyndala z trouby, byt provoněla sladká vůně. Sedla jsem si na balkon, upila kávu a poprvé za dlouhou dobu se rozhlédla kolem den byl nádherně jasný, v parku zpívali ptáci, ze školky dole se ozývaly dětské výkřiky.
Najednou mi hlavou probleskla vzpomínka jak jsme se s Ondřejem kdysi na té řece chechtali, mokří a šťastní, bez starostí a plánů. Tehdejší Zdenka nebyla žádná opatrovnice, jen holka s otevřeným srdcem, která se nebála začínat nové věci. Snad se jí ve mně ještě něco skrývá.
Bábovku jsem zabalila do ubrousku a vydala se za Alenou. Po cestě jsem se usmála na starého souseda a poprvé ucítila, že i bez Ondřeje se dá dýchat. Že život možná není tak dokonale uspořádaný, jak jsem si chtěla myslet. Ale je to můj život. A ta řeka osudu? Kdo ví, kam mě ještě dovede. Teď už jsem připravená vplout, kamkoli mě proud zanese.
