Puntík? Já ji pojmenoval Jeřabinka. Lítala tu celé ráno. Hned bylo jasné, že je ztracená. A pak se uvelebila u mých bot. Tak jsem ji strčil do auta, chuděru, aby mi tam nezmrzla, pousmál se muž…
Alžbětko, to máš ale smůlu! Kolikrát jsem ti říkala, že ten Milan prostě není pro tebe! káralu Alžbětu její maminka.
Žena stála se sklopenou hlavou. I když jí bylo teprve třicet sedm, připadala si jako malá školačka, která domů přinesla pětku z diktátu.
Alžbětu nesmírně bolelo u srdce kvůli sobě, svému zpackanému manželství i dcerce Markétce. Teď, před nejsvátečnějším časem v roce, byly najednou doma samy.
Odcházím od tebe, utrousil ledabyle Milan jednoho večera. Alžběta hned ani nepochopila, co ji manžel vlastně říká.
A kam bys šel? optala se mechanicky a postavila před něj talíř horkého guláše.
Bože, Bětko, ty vůbec nejsi z tohoto světa. Nic nebereš vážně! Jak jsem s tebou vydržel tolik let? obrátil oči v sloup Milan.
Než se na něco stihla zeptat, sám začal vysvětlovat:
Takhle už dál žít nemůžu! Ještě k tomu ta tvoje pořád štěkající čubička. A Markétka je věčně nemocná. Všechna romantika je pryč, Bětko. Podívej se na sebe. Kdo jsi se z tebe vůbec stal? uzavřel Milan svůj monolog.
Alžběta se pokusila zahlédnout své vystrašené odrazy v prosklené vitríně, ale slzy jí stékaly po tvářích dřív, než cokoli uviděla. Zůstala stát uprostřed kuchyně úplně sama.
Milan nesnášel ženské slzy. Smutně se podíval na guláš, zvedl se od stolu a šel si sbalit věci…
Fenka Puntík, která ucítila nepříznivou atmosféru, se začala Alžbětě motat pod nohy, posmrkávala a snažila se ji uklidnit.
Aspoň se konečně vyspím v klidu bez toho věčného štěkotu, utrousil Milan, vcházeje do dveří s taškou přes rameno.
Milane, a co Markétka? zašeptala Alžběta, když si představila, jak je jejich pětiletá dcera ztrhaná z nečekané změny, zatímco právě klidně spala ve svém pokojíku.
Něco vymysli! Jsi přece její máma, procedil muž mezi zuby a pod nářkem Puntíka navždy opustil byt…
Alžběta celou noc seděla v kuchyni a objímala malou fenku. Puntík ji olizovala teplým jazýčkem a snažila se paničku potěšit. Dobře vycítila, že se stalo něco hodně zlého.
Několik dní Alžběta nevěděla, jak to říct mámě. Ta jí občas volala a vyptávala se, jak se mají. Odpovídala stručně, že všechno je v pořádku, a rychle pokládala telefon.
Už máš něco s prací? Snad tě ten tvůj Milan nezahodí bez peněz, povídala jí matka, když přišla na návštěvu.
Náhle Alžběta všechno nevydržela a rozplakala se. Vysvětlila, že zaměstnavatelé ji na pohovory nezvou a Milan odešel už před pár dny.
Stará paní si povzdechla. S takovým zvratem vůbec nepočítala.
Bylo to jasné od začátku, lamentovala matka, pět let spolu žijete, dítě máte, a tvůj drahoušek se k žádné svatbě nikdy neměl.
Bylo jí samozřejmě líto nešťastné dcery i vnučky.
A co budeš dělat teď? vyhrkla.
Alžběta pokrčila rameny:
Nějak to zvládnu. Nastoupím do školky jako chůva k Markétce, řekla smířeně.
Na platě chůvy dlouho nevydržíte… A ještě k tomu ta tvoje čuba, uzavřela matka, která nikdy moc nemusela zvířata. Malého puntíkatého psa, kterého její dcera našla kdysi na ulici, nesnášela zcela.
Chtěla ještě něco dodat, ale zarazila se, když viděla, jak Alžběta zaťala zuby, jen aby se nerozplakala.
Tak nebreč, pomůžu vám. A s Markétkou občas pohlídám, řekla nakonec smířlivě…
Další týden uběhl jako voda.
Alžběta během těch dnů nastoupila do školky. Každé ráno chodila s Markétkou za ruku do práce. Holčička byla nadšená.
Maminko, co kdybychom vzali Puntíka s sebou? Babička furt brblá, že už ji nebaví s ní chodit ven…
Puntík by ti mohl pomáhat s mytím nádobí a během poledního spánku by nás hlídal, rozesmála se holčička.
Alžběta ji objala, smála se, ale oči se jí zase zatáhly smutkem, když se Markétka opakovaně ptala:
A kdy se vrátí tatínek? Stihne to, než přijde Silvestr?
Alžběta neměla sílu říct pravdu. Vymyslela si pohádku o důležité pracovní cestě. Volala Milanovi, přemlouvala ho, ať přijde alespoň na návštěvu. Ale on měl vždycky “spoustu práce”:
Bětko, nepleť se mi do života. Markétce řekni, že jsem agent na přísně tajné misi a přijedu až za dlouho. Jo, a fakt jsi doma neviděla ten můj kravatu? Bez něj nemám co slavit Silvestra, zakňoural, než zavěsil.
Alžběta dlouho přemýšlela, jak všechno zvládne. Jak vysvětlit Markétce, že tentokrát budou všechny svátky samy?
Stalo se to nečekaně. Babička vzala Markétku k lékaři. Holčička měla rýmu, ale už se lepšila. Zrovna o něčem diskutovaly, když najednou zpoza rohu vykročil Milan.
Tati! Tatínku! Ty ses vrátil? rozjásala se Markétka a rozběhla se k němu.
Milan se zarazil. Pak se pokusil usmát a tiše dcerce vysvětlil, že už s maminkou žít nebude. A rychle zmizel.
Možná se někdy zastavím, když budu mít čas, zahuhlal a odešel.
Markétka zůstala stát jako socha, potichu šeptala:
Už nás nechoď navštěvovat…
Večer měla zase horečku. Za dva dny přišla domů paní doktorka.
Markétka se odmítala s kýmkoli bavit a uzdravovat se také moc nechtěla.
Možná jde o reakci na stres, pokrčila rameny doktorka, když slyšela, co se doma stalo.
Alžběta si to vyčítala:
Kéž bych jí to vysvětlila hned. Je chytrá, určitě by pochopila, posteskla si matce. Ta jen kroutila hlavou…
Za další dva dny přišel další šok. Babička vzala Puntíka ven, ve spěchu bez vodítka. Pejsek se najednou rozběhl opačným směrem, když na něj zvýšila hlas.
Tak ty mě nebudeš poslouchat? Ať! Mrzneš, zmrzneš a pak si přijdeš, vyřešila to babička a odchvátala domů, aby podala vnučce lék.
Markétka, když se dozvěděla, že Puntík utekl, úplně odmítla jíst i pít. Marně Alžběta slibovala, že svého chlupatého parťáka určitě najde. Dcerka byla rozhodnutá:
Až bude doma Puntík, teprve budu jíst, otočila se ke zdi.
Tohle je tvoje vina, Bětko. Zkazila jsi ji. Máš ji rozmazlenou. Ale já tě varovala… začala maminka moralizovat.
Radši jsi měla dávat pozor na Puntíka než na moje výchovné chyby, rozčílila se najednou Alžběta, která byla jinak vždy tichá.
Já se přece snažím, uraženě zamumlala matka a odešla…
A tak zůstala Alžběta sama. Ještě dlouho večer chodila kolem domu a hledala chlupatého kamaráda.
Markétka konečně usnula, ale Alžběta pořád doufala, že Puntík se vrátí. Vymrzlá, vracela se do bytu a usnula až nad ránem.
Markétka se probudila brzy:
Maminko, zdálo se mi o Jeřabince! Zdobily jsme ji a Puntík se objevil! říkala natěšeně.
Alžběta se smutně pousmála. Na stole stála malá umělá borovice. Nový rok byl za dveřmi, a tak se, jak to šlo, připravily.
Markétka ale zesmutněla. Říkala, že stromek musí být velký a živý.
Jen když bude Jeřabinka opravdová, Puntík se vrátí, plakala.
Alžběta si povzdychla. Skutečný jehličnan v jejím rozpočtu nebyl. Zavolala matku, ale ta odmítla:
Nějaký pes je ti víc než vlastní matka! Zamysli se nad tím, odsekla dotčeně.
Alžběta pochopila, že od maminky už nečeká pomoc. Věděla, že víkend má před sebou.
Markétka na tom nebyla dobře a celý den nevstávala. K večeru, když bylo všechno připravené na Silvestra, Markétka začala plakat:
Ani stromek nemáme, maminko. A Puntík se asi nikdy nevrátí… ani tatínek…
Alžběta hladila dceru po hlavě a snažila se spolknout slzy. Poprosila laskavou paní od vedle, aby na Markétku dohlédla, a sama vyrazila ven…
Mrazivý vzduch bodal do tváře a vločky vířily v tanci kolem lamp. Lidé míjeli Alžbětu s úsměvem, ona však nikoho nevnímala. Hledala Puntíka.
Kam jsi mohla utéct, drobečku? šeptala si zoufale a bloumala dobře známými ulicemi.
Najednou se ocitla na malém trhu se stromky. Zimou omrzlý prodavač, zachumlaný do kožichu, přecházel kolem posledních borovic. Alžběta se zastavila.
Borovičku nechcete? Už mám jen dvě. Dám vám i slevu, spěšně nabízel muž, který už chtěl být u rodiny.
Možná ho doma právě čekala žena s teplou večeří a děti vyhlížely za záclonou napadlo Alžbětu.
V tu chvíli k muži přiběhl mladý zamilovaný pár a jednu borovici koupil.
Tak co, vezmete tu poslední? Pomůžu vám s odvozem, řekl prodavač.
Alžběta se mu ztrápeně podívala do očí. Peněženku nechala doma, a i kdyby ji měla, na krásný stromek by to nestačilo.
Cítila se trapně. Pak uviděla větve naházené vedle vozu.
Mohla bych si vzít ty větve? Jestli vám nejsou k ničemu… osmělila se.
Muž koukl na ni, pak na větve a pokynul:
Klidně, tady vám je naložím, řekl a vytáhl haldu větví z korby.
Alžběta mu děkovala a najednou, snad z ostychu, začala vysvětlovat:
Rozumíte, dcera zůstala doma nemocná, sní o stromku, pejsek nám utekl a tak nějak je všechno smutné, vůbec ne sváteční…
Muž ji vyslechl. I jeho nedávno opustila žena. Sám nevěděl, jak zvládnout prázdnou domácnost a ztracené iluze. Dneska ani jeho doma nikdo nečekal.
Najednou k nim přišel další zájemce:
Za kolik prodáváte ještě stromek? ptal se, když se podíval na poslední kus.
Už není, zkuste támhle souseda, možná ještě něco má, řekl prodavač.
Alžběta se na něj překvapeně podívala.
Pojďte, pomůžu vám domů s větvemi, řekl náhle vlídně.
A najednou už nepůsobil tak drsně jako na první pohled.
Ale já opravdu nemám koruny zahanbila se.
Vím, pokývl tichounce.
Pak se stalo něco, co se může přihodit snad jen ve svátečním čase.
Muž otevřel auto a Alžběta na sedadle uviděla spícího Puntíka. Byla zabalená v teplém svetru a chvíli trvalo, než jí došlo, co se děje.
Odkud ji máte? zavzlykala radostí.
Puntík? Já ji pojmenoval Jeřabinka. Lítala dnes ráno kolem. Bylo jasné, že je ztracená… A pak se zahřála u mých nohou. Tak jsem ji vzal do auta, abych ji zachránil, usmál se muž.
Jmenoval se Pavel. Mimochodem, Pavel měl rád zvířata a rozuměl dětem.
V bytě Alžběty a Markétky najednou bylo teplo a domácká pohoda. Možná za to mohl duch Vánoc, možná tomu tak chtěla sama osudová cesta.
Nikdo neví přesně proč, ale nová rodina byla šťastná. A Puntík? Tomu už někdy navždy říkali Jeřabinka.
A tak uprostřed obyčejné zimy pochopily, že i ty největší ztráty v sobě mohou skrývat začátek nového štěstí a že skutečné dary v životě dostáváme nečekaně, a často úplně zadarmo.
