Můj tatínek si vždycky pral ponožky sám. Bral je jako něco osobního a cítil by se trapně, kdyby je nechal na starost mamince. Dával velký pozor, aby jeho ponožky a spodní prádlo byly vždy čisté a upravené.
V mé rodině to ale fungovalo jinak manžel si ponožky prát nechtěl. Myslel si, že je zbytečné prát je v ruce, když je může kdokoliv hodit do pračky a pak pověsit na sušák.
Tak jsme spolu žili. Jednou se ale stalo, že jsem přehlédla, že manželovi došly čisté ponožky. A byla to najednou moje vina!
Ponožky už dlouho nikdo nezašíval dnes je jednodušší koupit nové. Když vidím ve špinavém prádle ponožky s dírami, rovnou je vyhodím. Zdá se, že těch úplně v pořádku už moc nemá.
Kdyby byly ponožky v koši na prádlo, vyperu je. Nemůžu ale běhat po bytě a hledat je všude možně. Špinavé oblečení patří do koše na prádlo! odvětila jsem na jeho stížnost.
Je to tvoje povinnost, abych měl čisté a vyžehlené oblečení, odpověděl mi.
Najednou to vypadalo, že jeho ponožky jsou jenom moje starost. Nikdo mi ale dřív neřekl, že povinnosti máme dělit takhle pečlivě.
Možná že v různých rodinách platí různá pravidla, ale je důležité o povinnostech otevřeně mluvit a navzájem si rozumět. Jenom tak totiž můžeme žít spolu v klidu a bez zbytečných nedorozumění.
