Restaurace, kam mě Jaromír pozval na druhou schůzku, působila až surrealisticky luxusně: v rohu šuměly neprůhledné závěsy, ticho proplétaly kroky číšníků, kteří se plížili mezi stoly jako poloviční přízraky. Jaromír tu působil jako doma s drahým oblekem, nápadnými manžetovými knoflíčky, a tou povýšenou, lehce ironickou úsměvnou grimasou, co patří jen lidem, kteří se v životě cítí středem všech možných vesmírů.
Objednej si cokoliv, co tě napadne, prohodil ledabyle a ani nepohlédl do jídelníčku. Já nesnáším, když se žena v něčem omezuje.
Ta věta měla znít jako pohádka o velkorysém rytíři, ale místo toho mi do hlavy vstoupil jakýsi stín pochybností. Možná kvůli jeho pátravému, hodnotícímu pohledu nebo kvůli tomu, s jakou chutí hovořil o svých bývalých, které prý v něm viděly jen peněženku.
Vybrala jsem si grilovanou kachnu se salátem a sklenku moravského ryzlinku. Jaromír šel do velkých objemů: svíčková, tatarák, láhev drahého červeného vína. Rozvážně hovořil o podnikání, stěžoval si na povrchnost dnešní společnosti, mudroval o hodnotách a duševní blízkosti. Navenek jsem poslouchala, přitakávala, ale v nitru jsem měla zvláštní pocit jako by mě někdo pozval ne na rande, ale na maturitu, kde může přijít záludná otázka kdykoliv.
Divadlo jednoho herce
Jakmile číšník položil na stůl tmavou koženou složku s účtem, Jaromír se nezastavil ve svých úvahách. Zároveň nenápadně sáhl do vnitřní kapsy saka, pak do druhé, poklepal si kalhoty. Jeho tvář se proměnila sebejistotu vystřídala ostentativní bezradnost.
Hmm…, protáhl, upřeně hleděl do mých očí. Asi jsem nechal peněženku v kanceláři. Nebo možná v autě. Taková nešikovnost!
Rozpažil ruce, imitoval bezmoc, ale nebylo v něm ani stopa strachu či trapnosti. Nepokusil se poprosit číšníka o chvilku, ani nesáhl po telefonu, aby vyřešil platbu převodem nebo mobilem. Jen mě pozoroval.
Taková zvláštní situace, povzdechl a pohodlně se opřel. Můžu poprosit? Zaplatíš teď, já ti to potom pošlu. Nebo tě příště pozvu, i s úroky.
V ten moment bylo jasné: nejde o náhodu a rozhodně ne o zapomnětlivost. Přede mnou seděl muž, který si předem naplánoval test, o němž předtím složitě polemizoval.
S podobnými historkami jsem se setkala na internetových diskuzích, v laciných večerních seriálech, ale nenapadlo mě, že se něco takového stane mě navíc ze strany dospělého, úspěšného muže.
Jeho logika byla až směšně průhledná: pokud žena ochotně zaplatí za oba, automaticky je dobrá, použitelná, ochotná nést zodpovědnost za druhé. Pokud odmítne, je merkantilní a loví peníze. A v tu chvíli seděl naproti mně už ne podnikatel, ale nespokojený manipulátor, který se rozhodl hrát na kontrolora.
Byl přesvědčený, že výhra je jeho. Podle jeho představ mě možnost vztahu s luxusním ženichem měla donutit tiše vytáhnout kartu z peněženky.
Chladná úvaha
Pomalu, klidně jsem otevřela kabelku. Jaromír se zjevně uvolnil myslel si, že jeho plán vyšel.
Samozřejmě, není problém, řekla jsem tiše a zavolala číšníka.
Nechte, prosím, rozdělit účet, podotkla jsem jasně. Zaplatím jen za svou část. A pan gentleman uhradí svíčkovou, víno, dezert a tatarák.
Jeho úsměv povadl.
Jak to myslíš? zasyčel, nakloněný ke mně. Nemám přece peněženku.
Rozumím, pokývla jsem a přiložila mobil ke čtečce. Ale jsme teprve na začátku. Zaplatit za sebe je normální. Vlastní večeře dospělého muže, který mě pozval do luxusní restaurace a objednal nejdražší položky, za tu se omlouvám to není moje povinnost. A myslím, že jako dospělý člověk si najdeš řešení.
Číšník zamrzl, bezradně střídal pohled mezi námi dvěma. Jaromír začal rudnout, jeho pozlátko odpadávalo vrstvičku po vrstvičce a odhalovalo obyčejnou hrubost.
Fakt to myslíš vážně? zasyčel. Kvůli nějakým penězům? Říkal jsem, že ti všechno vrátím! Jen jsem tě chtěl otestovat!
Test jsi dokončil, odpověděla jsem a pomalu vstala od stolu. Já jsem člověk, který nedovolí, aby s ním někdo manipuloval.
Už jsem mířila ke dveřím, ale pocítila potřebu přidat poslední detail. Zůstal za stolem s neuhrazeným účtem, zlostí a rozpacemi, bez peněženky.
Vrátila jsem se, vytáhla z kabelky pár pomačkaných korun, spoustu drobných ty, co obyčejně leží na dně.
A mimochodem, dodala jsem. Pokud máš peněženku v jiném autě, tak na taxík asi taky nemáš?
Položila jsem peníze vedle jeho sklenky luxusního vína.
Tady máš na tramvaj. Nemusíš se bát, domů dojedeš. Ber to jako můj skromný příspěvek na tvé ‘studium ženské duše’.
Několik hostů u sousedních stolů se ohlédlo. Jaromír vypadal, jako by právě dostal facku.
Vyšla jsem ven.
Ten večer mě stál jen salát a sklenku ryzlinku malá cena za možnost včas prohlédnout člověka a ušetřit si roky života. Snad z toho Jaromír něco pochopil, ale typy jako on se obvykle nemění.
A jak byste se zachovali vy? Zachraňovali byste zapomnětlivého gentlemana, nebo zvolili pevnou a upřímnou cestu?
