Jan Novotný se probudil…
Vlastně to nebylo špatné ráno, tak jak rána můžou být, když vám je sto osmnáct. V takovém věku je už samotné probuzení malý zázrak.
Prvním ranním rituálem byla kontrola stavu těla: otevřel levé oko v pořádku, pravé bylo trochu zamlžené. Vypláchnul, nakapal kapky a hned bylo zase všechno jasné. Prohnul, co ještě pruží, co nepůjde namazal. Vyzkoušel přední i zadní chod, krk otočil, diagnózu udělal. Když zjistil, že se všechno točí a křupe jak má, dvakrát podupnul, tlesknul třikrát do dlaní a vydal se vstříc novému dni.
V osm hodin podle plánu zazvonil telefon z České správy sociálního zabezpečení.
Liduško, přeji krásný den, zachrčel do telefonu slavnostní oslavenec.
Také přeji, pane Novotný, ozvalo se smutně z druhé strany, jak se vám daří?
Nestěžuju si, usmíval se dědeček do sluchátka.
To je škoda, pane Novotný, kvůli vám jsem letos už popáté dostala důtku! Dnes je to třicet let, co jste přestal pobírat doplňkové spoření a přešel na státní důchod.
No, nedá se nic dělat. Letos prý bude zase zvyšování?
Ano, zvýšení vzdychla Liduška, hlas měla teskný jako z pohádky. A nepracujete ještě někde načerno? zkusila štěstí.
Kdepak, korun mám dost, smál se Jan.
Škoda… Tak tedy už větu nedopověděla a položila telefon.
V devět hodin usedal Jan ke snídani se svým prapravnukem. Ten sice u něj nebydlel, ale vždy si odemkl svým klíčem. První věc, co udělal, bylo měření chvilku měřil kuchyň, za chvilku koupelnu. Sedl si, propočítával materiály, ceny, čmáral skříňky.
Dnes přišel bez metru.
Vem si ho na příborníku, navrhl Jan, je ještě po tvém pradědovi, zasmál se s melancholickým úsměvem a zalil čaj.
Pravnouk jen rezignovaně povzdechl a pustil se do proslulé prapradědečkovy míchanice.
V deset hodin vyšel stařec na cigaretu před dům.
No nazdar, Honzo, zase hulíš! Víš, že kouření způsobuje…, začal soused, ale když uviděl stále vitálního starce, který začal kouřit v době, kdy jiní dávno umírají na to, co způsobuje, zarazil se.
My dneska jedem do Prahy.
A co tam?
Projedem se metrem, projdeme si Staromák, podíváme se na orloj, dokud ještě tiká.
Na co ten orloj, pořád to stejné, podotkl Jan.
A ty už jsi ho viděl?
Jasně, přijel nám jednou do vsi.
Opravdu? Ve vitríně?
Ale kdeže, ve vlaku.
Kolik že ti je let, Honzo?
Osmnáct mi bylo, žvýkal stařec cigaretový filtr.
Ale jdi.
No jo, zůstal jsem na druhý semestr.
Tak k dospělosti gratuluju.
Děkuji, odpověděl Jan a vrátil se do bytu.
V jedenáct telefonoval ředitel O2 a slzavě prosil, aby si Jan změnil tarif. Ten jeho už platil snad jen kvůli němu a vzhledem ke kurzům se vlastně O2 dostávalo do minusu, Janovi dokonce pár korun dopláceli.
V pět dorazil Jan do supermarketu. K narozeninám měl nárok na slevu v procentech stejné, kolik bylo jeho let. Koupil dort, kilo banánů a širokoúhlou televizi. Za drobné objednal taxi i stěhováky.
V sedm večer volali z márnice aby si konečně vyzvedl svůj pojistný list a bačkory.
V osm večer přišli hosté; Jan rozprostil slavnostní ubrus, zapnul nový televizor, rozlil víno. Přípitky byly spíše rozpačité, protože si nikdo nebyl jistý, co mu ještě přát. Tak prostě vstávali v tichosti jeden po druhém.
Ve deset hodin přišla hlídka městské policie, aby se zklidnil večírek, protože za zdí bydlí starší lidé. Dveře jim otevřel sám oslavenec, čímž u strážníků vzbudil jistou existenciální rozvahu.
Spát šel Jan Novotný až téměř o půlnoci, když už většina hostů byla na cestě domů nebo v nemocnici. Usměvav, pohlédl do tmy, sundal z prstu a zastrčil pod polštář kouzelný zlatý prsten, který mu po léta prodlužoval život. Bylo na něm droboučkými písmeny vyryto, podle přání jeho ženy, když ji odváděl čas: Žij i za nás oba.
A tak Jan žil dál opravdu za oba.
