A vůbec, že není ošklivá! Je krásná! Pepo, řekni jim to!
Anička tiskla k sobě zuboženou, vyhublou kočku, a brečela tak, až si sousedé na dvoře zacpávali uši.
Hlasitá a rozhodná jako všechny děti z početné rodiny Novákových, Anička dokázala vždy prosadit svou, když ne přesvědčivostí, tak alespoň hlasitostí. Ve svých pěti letech neměla mezi dětmi v okolí konkurenci v tom, jak dokáže zakřičet, až se třásla okna.
Lidé už s Aničkou a jejími četnými sourozenci dávno počítali. Nikdo se nad jejich skopičinami nepozastavoval všichni věděli, že jejich máma, paní Martina Nováková, to nemá vůbec jednoduché, když musí zvládat takovou bandu. Pracovala v takém tempu, že jiná by už dávno pověsila vše na hřebík a složila se někde u plotu.
Ten plot, krásný kovaný plot oddělující starý činžovní dům na okraji Plzně od ulice, byla chlouba celé bytovky. Martina, spolu se sousedy, každý rok na jaře natírali plot novou barvou, a tak si mohla dovolit pověsit na něj i sama sebe, kdyby chtěla odpočívat.
Tohle privilegium si ale stále odpouštěla, povzdechla si:
Všichni jsme koně! Silní, chytrý tažní koně. Ale co naděláš? Nikdo tvou káru nepotáhne za tebe. Všechno to musíš sama! Já jsem nesmrtelný poník. Pobíhám dokola a ani nevím kam. Proč, to už jsem pochopila. Ale kam… Nějaký kůň tě pošťouchne, a ty zase následuješ toho před sebou a jen doufáš, že večer už bude klid. Všichni v postelích, umytí, najezení a spokojení. A v dřezu prázdno žádné špinavé nádobí, někdo ho už umyl. Divné, ale právě ta prázdnota je štěstí…
Martina byla od přírody filozofka a stále docela hezká žena. Ale kdo by se zahleděl na ženu se šesti dětmi a žádnou pomocí? Svému osobnímu životu už dávno zamávala na rozloučenou. I bez romantiky bylo práce až nad hlavu.
Být matkou šesti dětí, to není žádná sranda!
Nikdo ji ale neodsuzoval, všichni znali příběh její rodiny.
Anička i další tři děti nebyly Martininy vlastní.
Nevzala si je z dětského domova ze srdce touhy zachránit je a dát jim lepší život. Možná by toho schopná byla, ale v té době a sama určitě ne. Měla jiné představy o životě a být svobodná matka tolika dětí byla představa, která by jí nikdy ani ve snu nenapadla.
Ale život má vždy připravené jiné plány. Zkouší naši víru, charakter a srdce, a na názory se moc neptá.
Tak pojď, zkus to! Co jsi vlastně za člověka?
Martině nezbývalo, než přemýšlet a rozhodnout se. Už od začátku ale bylo jasné, jak se rozhodne.
Všechny děti, které Martině připadly, byly její dědictví.
A jaké dědictví buď přijmeš, nebo odmítneš. Martina věděla, že v jejím případě odmítnutí není možné. Ji přece také nikdo neopustil. Proč by opouštěla děti, kterým osud tolik ublížil když to byli vlastně její blízcí?
To přesvědčení mělo své kořeny: ať už byly jakkoli pádné, stačilo, že byly.
Martina byla dítě devadesátých let.
Její matka byla krásná žena, o kterou se v menším městě na Plzeňsku zajímali všichni. Jak by ne svatba hned po osmnáctých narozeninách, k tomu šaty jak z pohádky, a k tomu manžel, co měl zvláštní kšefty, o kterých se raději nemluvilo.
Martina si své rodiče vůbec nepamatovala.
Chodila s babičkou na plzeňský hřbitov pokládat kytky na jejich hrob. Tam stával pomník s fotkami a malá Martina po nich jezdila prstem a potají jim vyprávěla své radosti: jak ji paní učitelka pochválila za obrázek nebo jak jí babička upletla krásnou červenobílou šálu.
Co s nimi bylo, zjistila, když jí bylo šestnáct.
Tvůj táta byl dareba, děvče moje. Skončil příliš brzy a odvlekl si mou dceru s sebou. Říká se, že o mrtvých jen dobře, ale já mu neodpustím. Jak jsem prosila, ať s ním nikam nechodí Nepomohlo. Milovala ho, a on ji taky. Prý ji při přepadení vlastním tělem chránil. Možná ji opravdu miloval Ale co už, tebe aspoň stihli milovat.
Tehdy Martina pochopila i návštěvy podivných lidí v jejich bytě mlčky seděli v kuchyni, poslouchali babiččiny historky a nechávali tučné obálky, které babička střádala pro vnučku. Když Martina dostudovala, koupila jí babička za ty peníze byt v centru Plzně.
Tady to máš, děvče, tvé dědictví. Od mámy. Ale i od táty
Martina do toho bytu jít nechtěla, zůstala s babičkou.
Proč, Martinko? Krásný byt, v centru! Do gymnázia pár minut pěšky. Do práce taky. Co se zlobíš?
Nechci být bez tebe! Buď půjdeš se mnou, nebo zůstaneme tady!
Babička nechtěla opustit svou starou garsonku, kde vše připomínalo její dceru. Ustoupila až, když se objevila sestřenice Eva.
Martina, půjč nám byt. Prosím! Mám děti, byt stojí prázdný. Budeme ti platit, pomůže vám to. A prosím, pomoz mi s přihlášením dětí do školky, bez bydliště to nejde.
Eva byla velmi podnikavá žena a babička Martiny věděla, že je z těch, co si získají sympatie kohokoli.
Neposlouchej ji, Marti! I když je to má neteř, je to pěkná liška! Nechci, ať u tebe bydlí!
Babi, ale ona má děti
Tak ať si je uživí sama! Já teď musím myslet na tebe!
Martina babičku respektovala, ale malé děti Evině nedokázala vyhnat. Kluci se k ní tulili, hledali lásku a pokaždé s jejím odchodem byli smutní.
No tak, žádná nuda! Martí z vás není chůva!
Martina děti hladila a přemýšlela, že je asi nespravedlivé mít velký prázdný byt, když jiní jsou na podnájmu. Eva jí stále opakovala, že přece patří k rodině, a rodina se přece neponechává v nesnázích.
Tato myšlenka Martinu provázela od dětství. Babička vždycky říkala, že kdyby její zeť žil “po lidsku”, žila by i jeho žena.
Martinu to hluboce zasáhlo chtěla, aby ji babička pochválila:
To je správné, Marti! Udělala jsi to správně, poctivě. Můžu být na tebe pyšná. Rosteš z tebe člověk!
To byla ta nejvyšší pochvala. Proto chtěla Marti pomoci i Evě, ale babička ji překvapila:
To už ale není ono, Marti, vůbec ne!
Proč? Je spravedlivé, že Eva s dětmi žije v podnájmu a můj byt je prázdný?
Ano, je! Protože ona je Eva! A hlavně, nezapomnělas na pohádku o lišce a ledové chaloupce? Já na ni nikdy nezapomněla!
Babičko
Mlč a neodmlouvej! Eva v tvém bytě bydlet nebude! Tečka! My tam půjdeme my.
Ale tys tam nechtěla!
Teď budu muset. Máš pravdu, rodinu se má pomáhat, ale není moudré vše rovnou rozdat. Eva si poradí sama. Musí jen čas a trocha pomoci. Jistě, povol jí bydlet, a nikdy se už nezbavíš špatného pocitu. A ona toho využije, až se zabydlí. Postarej se o to, ať zůstaneš teta, která děti miluje. To se počítá.
Jak ukázal čas, babička měla pravdu.
Eva si nakonec sama našla řešení a babička s Martinou se přestěhovaly do centra. Čas ovšem běží rychle. Martina snila, že si babička konečně odpočine, ale osud zamýšlel něco jiného.
Babička chodila často do polikliniky za rohem.
Jako do práce! žertovala a třídila recepty.
Zdraví jí už tolik nesloužilo, Martina dělala, co mohla, ale babi ji odbyla:
Co bych s tebou chodila? To je kousek! Dělej si své, já si poradím.
Martina si pak dlouho vyčítala, že se nepřesadila.
Zima. To je prostě osud. Sníh, led, jeden nešťastný krok a …
Babička uklouzla u polikliniky, udeřila se do hlavy a ztratila vědomí. Lidé pospíchali kolem, nevšímali si drobné stařenky, co seděla na kraji chodníku.
Až taxikář, co tam náhodou projížděl, zavolal sanitku a Martinu našel v babiččině tašce vzkaz s adresou a telefonem. Ale už bylo pozdě…
Babička zemřela po dni v nemocnici. Martina s Evou nespaly, držely se v nemocnici v objetí. Eva Martinu utěšovala, ale věděly obě, že zázrak už nebude.
Jak já bez ní budu, Evi?
Nejsi bez ní. Nezblázni se. Musíš doufat! Eva se snažila dodat sílu, ale cítila taky marnost.
Doktoři krčili rameny a Eva rychle pochopila, že naděje není.
Martí, to by se jí nelíbilo!
Co?
Tohle tvé fňukání. Byla silná a chtěla tě takovou. Tak buď!
O den později Martina věděla, že se její život zase změnil. Teď už bude muset být ta silná, rozhodnout a zajistit všechno sama.
A událostí se valilo hodně.
Objevil se Pavel, s nímž Martina prožila skoro pět let a rozešli se tiše, bez ostrých slov, zůstaly jí dvě děti. Pavel byl vždy rovný chlap, když našel jinou, hned jí to řekl a slíbil, že dětem pomůže.
Jsme přátelé, Marti? balil si věci, oči sklopené.
Jistě… Pavle, ty to slyšíš sám?
Nezlob se, ale je to tak… Dětem se budu věnovat.
Co říct víc, ani nevěděla. Pomohla mu zabalit kufry a zavřela za ním dveře.
Pak navštívila děti, zavolala Evě:
Přijeď…
Eva, která stále bydlela v babiččině bytě, už chtěla něco zamručet, ale když slyšela bolest v Martinině hlase, rychle vyrazila.
Za chvíli v objetí hladila Martinu a tiše nadávala na Pavlovy příbuzné.
Neřvi už, kašli na něj! Takový by stejně odešel. Ať jde do háje! Děti máš, a že slíbil pomáhat, to je hlavní. Znám horší. Můj taky platí minimum, ale že by zavolal dětem? Ani náhodou.
Evo, co mám dělat?
Hlavně se nehádáš! Čas se s tím popere, uvidíš!
Teď řekneš, že čas léčí…
Neříkám. Neléčí. To si vymýšlí. Ale přijde něco nového, jiného, co tu bolest převálcuje. Nemizí. Jen ji překryje. A děkuji tvé babičce, že mi dala aspoň trochu moudrosti.
Evě se potvrdila její slova. Čas běžel a Martina se postupně smířila se vším. Nebyl čas truchlit.
Pavel jezdil za dětmi, byl s nimi o víkendech, dárky, výlety, snažil se jim dát to, co mohli.
A když jí řekl, že čeká s novou partnerkou dítě, už to nevzala tak těžce.
To je dobře…
Díky, Marti!
Za co?
Že jsi taková, jaká jsi. Ty jsi výjimečná žena!
To vím dávno! usmála se Martina.
A pak dorazila další zpráva.
Evo! Jak jsi mohla?!
Víš jak to funguje! Chceš popis v detailu? Eva vtipkovala, ale oči měla zarudlé.
Ale kdo je otec?
To neřeš. Jak jsem řekla, zmizel. Hlavně, že jsem ho nestihla postrašit, že čekám dvojčata! Co teď? Já nejsem žádný mladý métres, mám už dva… Kam s dvojčaty půjdeme?
Eva se rozplakala. Martina se zadívala na děti, které vyjedly bonboniéru.
No tak, děcka! Spravedlivě! Tetičko Martino, vyber si taky! Pomáhá!
Martina se zadívala do očí pohodového synka a v tu chvíli učinila rozhodnutí, které by mnozí pokládali za pošetilost.
Ty ses zbláznila! Eva držela v ruce darovací smlouvu a kroutila hlavou. To nemůžu přijmout…
Můžeš. A musíš. Takhle je to správně. I babička by to chápala. Tvým dětem dej domov. Kdyby nebylo tebe, nebyly by tady…
Babiččin byt přešel na Evu a celá ta jejich potrhlá rodina čekala dvojčata.
Anička a Maruška přišly na svět na minutu přesně. Titěrné, ale hlasité dívky.
Hlučné holky, no to jsme potřebovali! Jak je pojmenujete?
Po babičce Anička, po tetě Maruška.
Dobré duše musíte být, když po nich dáváte jména…
Úžasné! Bez nich by děti nebyly…
Eva z porodnice vezla domů starší děti i Martinu.
Tak! Nás je zase o něco víc! řekla Martina tiše, hledíc na miminka.
Snad budou šťastné… Eva tiskla k sobě své děti a tajila, co jí leželo v hlavě.
Kdyby byla včas něco řekla Martině a šla dřív k lékaři… mohlo být všechno jinak.
Ale matky myslí na děti víc než na sebe.
Evě začalo být zle týden po porodu. Poprosila syna, ať pohlídá mimina, a zavolala rychlou.
Evě už ale nepomohli.
Srdce, které nikdy nezradilo, selhalo.
A Martina musela opět rozhodnout. Ale jak mohla jinak?
Jste jediná příbuzná, jistě. Ale tohle je velká odpovědnost… Čtyři děti! A vy máte vlastní dvě! To je těžké…
Martina neodporovala.
Co by mohla říct? Nikdy ji těžší rozhodnutí nepotkalo. Ale dát děti do dětského domova bylo nemyslitelné. Za každé rozhodnutí je třeba být si zodpovědný tak ji učila babička.
Takže rozhodování nebylo třeba. Děti musí zůstat pohromadě!
Pavel pomohl zařídil právníka, papíry k adopci, pohlídal děti.
Tvoje žena ti to dovolí?
Dovolí. Je to máma. A ví, že ty už mě nikdy zpátky nevezmeš…
To je pravda…
Tak proč by žárlila? Hele, Marti… Jsi si jistá?
Nejsem. Bojím se, šílím strachy. Ale jinak to neumím. To jsou všechno moje děti! Jak bych měla rozdělit rodinu?
Čeho se bojíš?
Že to nezvládnu… Jsem na všechno sama…
Ne tak docela. Pomůžu ti, pokud dovolíš. Mám ti co vracet. Neplač, zvládneme to. Já lepší ženu nepoznal! Ani člověka. Ty víš, že to dáš, Marti.
Kéž by Bůh slyšel tvá slova!
Myslím, že slyší! Tvá babička tam je, všechno mu vysvětlí!
To je pravda! poprvé od Eviny smrti se Martina usmála.
A dál byl život… těžký.
Držela se, ale v noci si dovolila plakat. Jako dítě bouchala do polštáře, aby ji děti neslyšely.
Babi, co mám dělat? Poradíš mi? Slyšíš mě?
A divná věc najednou se jí v hlavě vynořily babiččiny rady. Někdy jen nejasné náznaky, ale uklidnily ji a našla cestu dál. I když někdy nebyla správná, děti rostly a Martina pro ně byla tím, ke komu běžely s každým trápením.
A dnes, když Anička tiskla svou zachráněnou kočku a sousedka ji kárala:
Martina tě i s kočkou vyhodí! No, podívej, Aničko, je špinavá a má asi svrab! Nech ji!
Ne! Anička bezradně hleděla na bratra a ke vchodu.
Toho dne chtěla Martina vzít děti do zoologické zahrady. Vstala brzy, připravila snídani, vypravila děti, nasadila akci ale chvíli se zdržela a poslala mladší pod dohledem Pepy ven.
Na houpačky s nimi, Pepo! Stačí mi dvě minuty! Kde je krabice se starými botami?
U Klárky, uklízela! My jsme venku! Pepa odešel s holkami. A, mami, nalič si i druhé oko, vypadá to vtipně!
Martina lítala po bytě. Našla boty, nalíčila se víc než obvykle, něco, co si o víkendech neodpouštěla. Ještě pohled do zrcadla a rozhodla se, že i s houfem dětí má právo vypadat dobře a užít si den.
Pochopila, co říkala babička. Lze den trávit za nervózní výtky, nebo si koupit cukrovou vatu a dětem zmrzlinu, a prohlásit:
Jdu za slonem, kdo se přidá?
Vzpomněla si, jak chodila jako malá do zoo s babičkou. Jak pila domácí šťávu, jedla chléb a držela babičku za ruku, přála si, ať den nikdy neskončí.
Teď už vaří kompot sama a prckům udělala hromadu sendvičů. Její děti to jednou udělají stejně.
Ještě pohled do zrcadla a vyrazila.
Sousedka se culila:
Jen jdi, Martino! Tam tě čeká překvapení!
Anička se k ní rozběhla s kočkou v náruči.
Mami! Podívej, není krásná?
Co na to mohla Martina?
Vyhodila kočku za kůži, prohlédla ji a povzdechla:
Do zoo dnes nejdeme. Máme doma tygra. Pepo, kde je nejbližší veterina? Jdeme!
A byl to dobrý den. Zoo to sice nebyla, ale bylo co dělat.
A ta vyzáblá poloslepá kočka, kterou Anička odvedla domů před očima celého dvora, se za pár měsíců proměnila ve zdravou, krásnou, milou kočku, co vnesla do bytu další kapku radosti rovnou celý oceán štěstí.
A nikoho to nepřekvapilo. Ani Martinu, ani děti. Vždyť už dávno poznali, že kde je láska, tam jí nikdy není dost.
