Před šesti lety jsme si s manželem pořídili malou chalupu kousek od Českého Krumlova. Všechno jsme si opravili sami od střechy po okna, vlastníma rukama jsme upravili zahradu a snažili jsme se tam jezdit každé víkend, když to aspoň trochu šlo.
Na velké záhonky jsme si netroufli, vysadili jsme si jen pár řádků okurek, rajčat, bylinek, cibule, cuket a paprik. Tak akorát na to, co potřebujeme a zvládneme sníst.
Chalupu jsme koupili i s krásnými keři malin, černého a červeného rybízu a v rohu se tlačilo několik řad jahod. Úrodu jsem často brala do práce a rozdávala kolegům. Samozřejmě byli všichni rádi.
Letos k nám do kanceláře přešla nová kolegyně, jmenovala se Jitka. Působila mile a slušně. Právě v té době jsem přinesla čerstvé jahody a bez váhání jsem jí nabídla misku.
Jitka se rozplývala nad jejich chutí a ptala se, kde je máme. Vyprávěla jsem jí o naší chalupě, jak jsme ji opravovali a jak zahradničíme, a těšilo mě, že ji to zajímá.
O pár dní později si mě Jitka odchytla a bez ostychu mě požádala o klíče od chalupy. Prý by tam její dcera ráda odjela s dětmi na dva týdny na vzduch, protože je na mateřské a potřebuje si odpočinout od ruchu Prahy. Ujišťovala mě, že tam stejně teď týden nepojedeme.
Samozřejmě jsem to odmítla. Jitka se tvářila dotčeně, ale dál to neřešila.
Za dalších pár týdnů za mnou přišla další kolegyně, která pracuje ve stejném oddělení jako Jitka, a ptala se mě na cestu k naší chalupě. Nechápala jsem proč, a tak jsem se na to doptala.
Tehdy mi s klidem sdělila, že je Jitka pozvala i s dalšími kolegy na oslavu svých narozenin, která se má konat právě na naší chalupě. Každý prý pojede po vlastní ose.
Byla jsem naprosto v šoku.
Došla jsem za Jitkou a zeptala se jí na to.
Usmála se nevinně: Ale o co jde? Je to jen jeden den, nikdo tam nezůstane. Vadí ti oslavit moje narozeniny ve vaší chalupě? Vždyť ti to nebude vadit, viď?
Ano, vadí. Vadí mi to kvůli tomu, kolik práce a úsilí jsme do té chalupy dali, kolik péče potřebuje zahrada, trávník, květiny i celé místo.
Navíc mě ani nepozvala. Ani o povolení nepožádala.
Odmítla jsem ji a byla zase uražená. Ale co. Léta jsem všem nosila ze své úrody ovoce a nikdy nikoho nenapadlo být takhle neomalený.
Na konci jsem si uvědomila, že láska a péče, kterou něčemu věnujeme, si zaslouží respekt. Je třeba chránit vlastní prostor a nenechat si ho vzít jen proto, že si někdo myslí, že na to má právo. Opravdové přátelství a slušnost se pozná právě v takových chvílích.
