Jirko, tyhle kočky tu žily ještě dávno před tím, než jsme se poznali. Proč bych je najednou měla někam dát? řekla jsem ledovým tónem. To, co navrhuješ, se u nás říká zrada
Bydlím v malém městečku na jihu Čech, kde jsou léta zalitá zelení a keře i záhony voní od jara až do podzimu. V tomhle místě je snadné zamyslet se nad tím, co je štěstí a co má v životě vůbec smysl.
Maminka mi zemřela, když jsem byla ještě malá Lucie. Vychovala mě teta, teta Marie. Život ji nikdy moc nešetřil byla tichá, skromná, od mládí kulhala a nikdy nenašla svého člověka. Místo toho mi ale dala veškerou lásku, kterou v sobě nosila. Pro mě byla prostě moje máma Maruška.
Mámo Maruško, ahoj! Jsem doma! znělo často předsíní, když jsem přišla ze školy, z procházky, později z gymplu.
Lucinko, zlatíčko moje! Jak ses dneska měla?
Naučila mě číst už jako malou každý večer jsme se uvelebily s knížkou, často o zvířatech, ptácích a ještěrkách. Tyhle večery se staly naší malou rodinnou tradicí.
Když mi bylo zhruba dvanáct, přinesla jsem domů uplakané kotě.
Mámo Maruško, prosím, pojďme si ho nechat. Jsem mu na světě jediná, kdo ho má rád, říkala jsem se slzami v očích.
Pojď, Lucinko, pojďme si ho nechat, přitáhla si mě teta do náruče.
Tak u nás doma zůstala Moulinka. O pár let později přinesla domů další chlupaté klubíčko teta sama.
Představ si, někdo nám u práce nechal bedýnku s koťaty. To jen tak někdo dokáže… Tak jsme si to s holkama rozdělily, vyprávěla mi unavená, když večer přišla.
Mámo Maruško, máme teď dvě kočky! To je ještě lepší!
Byla jsem v sedmém nebi a Moulinka přijala malou Kuličku hned očichala ji a pak ji vzala za kůži přímo na gauč, kde ji začala láskyplně mýt, jako by to byla její dcera.
Jak roky plynuly, starala jsem se o tetu čím dál víc: mytí podlah, nákup, vaření. Věděla jsem přesně, které léky potřebuje, znala lékaře jménem a nikdy ji samotnou neposílala do Motolské polikliniky. Bylo nám spolu dobře četly jsme spolu, povídaly o filmech, prázdninách, divadle, zkrátka o všem možném.
A pak přišel Jirka. Poznali jsme se na výstavě akvarelů a já před tetou nic netajila. Teta si ho ze začátku moc neoblíbila měla pocit, že s ním něco není v pořádku, ale pak sama sebe přesvědčila, že to je možná jen žárlivost maminky nad dcerou.
Nepřála mi nic než štěstí, tak mě pustila do dospělého světa: s Jirkou jsme si pronajali byt a začali spolu bydlet.
Táhlo mě to k ní pořád dvakrát týdně jsem jezdila, v úterý a v sobotu. Soboty byly i s Jirkou, ale ten vždy našel výmluvu, proč nejde.
Lucko, ale v tom bytě máte ty kočky Chápej, ten pach, chlupy, misky Jak jsi tam mohla žít?
Jirka se šklebil, ošíval se, já se smála, abych situaci odlehčila.
Jsi srandista, Jirko! Kolik radosti od nich je!
Jo, radosti A jaké?
Jirko, to je legrační! Když si hrají, je to jak dětský divadlo. Když leží, předejší, honí myš nebo stuhu, a když mi spí na hrudi, je to lepší než všechny deky.
Ne, Lucko, já je nemám rád. Nezlob se, zamračil se. To jsou vaše ženské věci úklid, drby Já zůstanu radši doma. Jen mi pak něco dobrého uvař, ať se na tebe můžu těšit
Jednoho dne začalo být mámě Marušce hůř. Skoro každý den jsem jezdila po práci za ní. Nabídla jsem Jirkovi, ať se stěhujeme do jejího bytu, ale ten to rezolutně odmítl. Já se začala trhat mezi dvěma světy i lidmi.
Starostí doma přibývalo denně praní, vytírat podlahu s rejžákem a Sava, do toho zápach stáří a nemocí, který prostupoval bytem. Bylo mi úzko, ale konec se nedal odvrátit.
Odešla za rozbřesku. Tu noc jsem byla s ní, šeptaly jsme si, pak jsem jí začala předčítat. Nechala jsem rozsvícenou lampičku a usnula.
Probralo mě cvrlikání ptáků za oknem. Rychle jsem si opláchla obličej a běžela do pokoje:
Mámo Maruško… maminko…
V ruce mi zůstal mobil. Jirko, maminka je pryč, řekla jsem a cítila, jak se mi láme hlas.
Po pohřbu mi zůstala v duši díra. Navždy odešel jediný blízký člověk. Ten den, kdy jsem tetičku našla, ležel vedle postele dopis závěť a osobní vzkaz.
Moje drahá Lucinko,
vím, že to bolí. Už tě nemá kdo pohladit a políbit na čelo. Tvoje první maminka odešla brzy. Táta v tvém dětství nebyl. Jen já.
Moje holčičko, vždycky tě budu milovat, na to nezapomeň. Ať už máš radost, nebo je ti smutno, budu na blízku.
Byt je teď tvůj. Odjakživa byl. Není sice nový a mladé dívce by slušel jiný, ale je to domov.
Lucinko, mám na tebe jen jedno přání postarej se o Méďu a Kuličku. Teď mají jen tebe.
A buď šťastná! Miluji tě. Tvoje máma Maruška.
Slzy mi máčely dopis. Objímala jsem obě kočky, šeptala jim něžná slova. Byly mi stejně drahé jako máma Maruška.
Rozhodla jsem se přestěhovat k ní. Bylo třeba všechno uklidit, vymalovat, vzít to úplně od začátku. A kočky potřebovaly lásku.
Jirka tam se mnou jít nechtěl.
Lucko, radši teď budeme každý zvlášť, ok? Nemůžu ty tvoje kočky, a navíc ten babičkovský pach, mračil se.
Bylo to bolestivé, ale bolest ze ztráty překrývala vše ostatní.
Časem se to začalo hojit. Hrála jsem si s kočkami, četla knihy, převlékla záclony, vyprala koberečky. S Jirkou jsme se vídali čím dál míň. Šlo to samo dýchalo se mi lépe.
Jednou někdo zazvonil u dveří.
Jirko? Ahoj, pojď dál, usmála jsem se.
Lucko, chyběla jsi mi! Máš to tu krásné! A už tu vůbec necítím kočky, to jsi je konečně dala pryč?
Okamžitě jsem ztuhla. Jak to myslíš dala pryč?
No babiččiny kočky… Bylo tu strašně znát chlupy, misky Jsou snad ještě tady? prohlížel si obývák.
Moulinka si hrála s ocáskem, Kulička si myla packu.
Jirko, tyhle kočky tady byly dávno před tebou. Proč bych se jich měla zbavit? odpověděla jsem chladně.
Lucko, neblázni, tenhle byt je skvělý. Stačí modernizovat, koupit novou sedačku, vyměnit kuchyň, a ty kočky dát pryč.
Přistoupil ke mně blíž, upřeně se mi díval do očí. Vydržela jsem to.
To, co žádáš, je podle mě zrada.
To není zrada, Lucko, ale zdravý rozum. Neříkám, abys je dala na ulici. Najdeme jim útulek, dám klidně tisíc korun na jejich pobyt, hlavně ať tu nejsou!
Tisíc korun, jo? Ty mě vůbec nechápeš. Já je nemůžu dát pryč, patří ke mně, jsou moje rodina.
Lucko, přemýšlej! Musíš se dívat do budoucnosti. Kariéra, svatba, děti. Hodiny tikají Buď rodina se mnou, nebo já odejdu.
Mluvil měkce, s jistotou, podivně ochranitelsky, jako by věřil, že rozhodnutí je předem dané. Ale já mlčela. Najednou jsem cítila nejen únavu, ale prázdno a odstup. Žádné těšení se na další kapitolu s ním jen únava a ticho. On skutečně nechápal, že kočky nejsou jen obyčejné zvíře. Jsou mostem k mámě Marušce, ke mně samotné, k dětství.
A najednou mi bylo jasné: v takovém vztahu, kde jsou samá ultimáta, už dál nechci být. Láska tohle nevydrží.
Jak mít děti s někým, kdo tě nutí vyhodit kus rodiny, kterou jsi budovala s mámou?
Jirko, víš co? Odejdi. Nevím, co bude dál… Pořád jsem se pořádně nevzpamatovala ze smrti mámy Marušky a ty po mně hned chceš, abych se rozhodla. Prosím, odejdi.
Dobře, já jdu. Ale rozmysli si to! Běhat za tebou nebudu, nejsi žádná výhra! ucedil, zabouchl dveře a rozdrnčel tím vitráž v kredenci. Obě kočky se na gauči lekly a mně v hrudi bolestivě cuklo.
Bylo to těžké, ale najednou přišlo zvláštní uvolnění. Sedla jsem si mezi Méďu a Kuličku, přitulila si je do náruče:
Moje holky, moje milované. Vás nikdy nikomu nedám! Jste moje rodina, rozumíte? Mámo Maruško, slyšíš mě? Vám nikdy nikdo neublíží!
O pár dní později jsem po práci zahlédla Jirku před domem. Upřeně koukal na okna kočičího bytu, jako by čekal, že se tam něco změní.
Jak mě zahlédl, chtěl přijít. Ale já jen zvedla ruku v odmítavém gestu a klidně prošla kolem:
Ne, Jirko, ne. Zůstávám tady s kočkami, řekla jsem tiše a zmizela ve vchodu.
Dveře za mnou cvakly. Tím všechno skončilo.
Méďa a Kulička si užily tolik let, kolik jim bylo přáno. Každé předení, každý ťapavý krok mi připomínal mámu Marušku, moje krásné dětství i mládí v naší malé české domácnosti.
Rodina totiž nejsou jen lidi, s nimiž mě váže krev. Rodinu tvoří všichni, kteří mají místo v mém srdci. Ti, kdo jsou mi blízko, komu chci být oporou. Láska se nedá vynutit, koupit ani směnit.
Tam, kde se nemlží důvěra, je skutečný domov. Kde se dobré srdce nedělí, tam je vždycky teplo. A když vám na klíně tiše přede huňatá kulička lásky, víte, že nikdy nejste sama.
