Jitčina pomsta
Milí čtenáři, můžete se přihlásit k odběru mého kanálu “Jasný den” na Messengeru MAX, tady je odkaz:
Podzimní deštík smutně pokapával, ale neodvážil se rozpršet naplno. Jitka zírala zamlženým, dešťovými kapkami posetým okýnkem minibusu mířícího směrem k jejímu rodnému městu. Už dávno však za svůj skutečný domov považovala ruch a světla Prahy, malou garsonku ve věžáku na Jižním Městě. Co je to dům? Tam čekali rodiče, tam prožila dětství, vystudovala gympl a pak odešla na vysokou, až si zvykla na městské prostředí a venkov pro ni zevšedněl.
Jitka byla ve svých sedmadvaceti na sebe hrdá. Byla to hlavně medicína, kterou vystudovala v Praze, pak se uchytila v prestižním kosmetickém salonu na Vinohradech. Stále na sobě pracovala: absolvovala kurzy, semináře, měla nabitý diář, jak to v téhle profesi bývá.
Nebýt zvláštních náznaků ve vztahu rodičů, nejela by sem ani teď. Volala mámě, táta nebýval doma; volala tátovi, máma prý šla někam pryč.
Mami, co se u vás děje? ptala se.
Odpovědi Olgy, její maminky, byly zvláštně neurčité: Všechno je v pohodě, jsme zdraví.
Z krajského města, kam doletěla letadlem, to bylo domů jen dvě hodiny autobusem. Na takové trasy byla Jitka zvyklá, cesta jí nepřišla dlouhá.
“Autobusák” zakotvil na hlavní stanici. Jitka se rozhlédla po známém místě, které si pamatovala z dětství: všechno bylo skoro stejné jen v sámošce naproti nádraží jiná cedule, stromy povyrostly. Tady už nepršelo, mezi mraky prosvítalo slunce. Příjezd oznámila mámě, ale čas přesného příjezdu neznala.
Znuděný taxikář na nádraží líně přikulhal k Jitce: Kam to bude?
Na Smetanova, padesát dvojka, odpověděla Jitka.
Statný dům rodičů se na ni díval otevřenými modrými okenicemi, v předzahrádce kvetla stále stejná třešeň, podél brány se k nebi pnuly tři břízy, co je otec vysadil, když Jitka složila maturitu.
Jituško! Olga byla u okna a při pohledu na taxi hned vystřelila ke dveřím. Jitko, miláčku, už jsi tady! Tři roky jsme se neviděly!
Mami já se taky těšila, ale proč hned pláčeš?
To je štěstím! Konečně tě vidím!
Jitka nechala kufr u dveří, zouté kotníčkové boty a bundu odložila na háček, svalila se unaveně na gauč, protáhla nohy a odpočívala. Olga si sedla vedle a objala ji. Seděly tak v tiché blízkosti, užívaly si jeden druhou.
Dlouho zadržovaná otázka nakonec padla: Mami, kde je vlastně táta? Není doma?
Nejdřív se najíš a všechno probereme.
Jitce padla do oka nová ubrus na stole a porcelánový servis s kvítky, který nepoznávala. Všechno působilo povědomě, ale zároveň cize její styl byl v Praze jiný, moderní.
Maminčiny karbanátky si Jitka pamatovala, bývaly vždy nadýchané a nejlepší na světě. Salát ze zeleniny vlastní zahrady, tvarohové taštičky a spousta dobrot, co ke stolu patřilo.
Mami, táta je na pracovní cestě? Co to mlčení?
Je na pracovní cestě, ano, Olga zvážněla, ale chtěli jsme si s tebou promluvit, oba. Po telefonu je to těžké, víš. Navíc ty jsi stále v jednom kole práce, semináře Odpusť, že jsme ti to neřekli dřív, nechtěli jsme tě trápit my s tátou jsme se rozešli.
Cože? Rozešli? Jitka odsouvala hrnek s vychladlým čajem a nakoukla do ložnice rodičů tátovy věci tam už nebyly.
Kde teď je?
Prosím, sedni si a vyslechni mě, prosila Olga. Občas se i po letech lidé rozejdou. My s Petrem jsme to tak cítili, bylo to bez výčitek, rozumíš.
Mámo, jak rozešli vždyť všechno běželo normálně zamračila se skoro dětsky.
Jako jedináček Jitka nikdy nestrádala. Rychle zjistila, že když si něco vydupe, dostane to. Chci, dupala nožkou u postýlky v puntíkatých šatech, a otec vždy vyhověl. Koloběžek a bicyklů vystřídala několik, třináctiletá chtěla drahý hi-fi věž, rodiče šetřili, nakonec otec vzal druhou práci, aby jí splnil sen. I na vysoké nebyla o hladu, oblékala se moderně otec dával skoro vše, pro sebe žili z maminčina platu. Rozuměla financím přiměřeně dobře, nezávislost po škole zas o to snáz začala zvládat.
Rozmazlená až tak nebyla, i když ji doma hýčkali. Studium zvládala výborně, na medicíně dřela, rodiče byli hrdí.
Takže jste se rozešli, a slovo mi neprozradili
Je to čerstvé, přiznala Olga, už dlouho to neklapalo. Ale tebe se to netýká, pořád jsi naše jediná milovaná dcera, a otec tě má rád stejně jako dřív.
Bydlí u babičky?
Kde jinde, přece ten dům nebude prázdný, je po jeho rodičích.
Musím s ním mluvit! rozhodla Jitka, zvedala se od stolu.
Ale počkej, říkám ti, je pryč jen dva dny, přijede zítra.
Mami, to je absurdní. Tolik let spolu a najednou rozchod? Má jinou ženskou?
Olga smutně vydechla: Ano, už není sám. Ještě není starý, co je na tom divného
A s kým? Kdo je to?
Neznáš ji, je odjinud ze sousední vesnice.
A bydlí teď v babiččině domě?
Ano, kam by jí táta přivedl
Jitka zavrtěla hlavou a rozhořčeně promluvila: A říkáš to tak, jako by ti někdo ukradl slepici, ne muže!
Jitko, prosím, neprožívej to tolik. U nás už to dlouho nemělo cenu, rozešli jsme se v klidu. Proč si v našem věku dělat zle?
Mámo, jsi slabá! Vsadím se, že ta ženská je o generaci mladší!
Ne o dvacet, jen o deset let
Jaký rozdíl. Kdo zradí jednou, ten to udělá znova.
Přeci není zrádce, Jitko. Celý život se bál o tebe, stýskalo se mu, když jsi nezavolala. Olga chytla dceru za ruku. Promiň, že jsem ti to neřekla dřív, je to hlavně má chyba. Táta chtěl, abychom ti to pověděli, ale já pořád hledala správnou chvíli.
Víš co, uhodila Jitka přísně, ty jsi měkká, já nebudu! Kdo zradil, nemá slitování. Tátu vidět nechci, s těmi, co zrazují, nekomunikuji.
Olga ji mlčky objala a usoudila, že Jitka hlavně potřebuje čas a vydejchá se.
Jitka šla odpočívat, pak si oblékla teplákovku, přes hlavu natáhla kapuci a vyšla ven. Po letech městského ruchu jí čistý vzduch téměř omámil. Vzpomínala na spolužáky, na rodnou řeku i dávné přátelství. Ve městě se Jitka změnila, hodnoty posunuly.
Mami, jdu se projít k řece.
Vypadá to na déšť.
Vrátím se brzy.
Babiččin domek, starý, ale pevný, byl za rohem. Bez problémů vkročila brankou, vystoupala na verandu. V předsíni u sporáku stála cizí žena kolem čtyřicítky a míchala něco v hrnci.
Tak vy jste ta nová paní domu po mojí babičce? zeptala se Jitka s nepřátelským pohledem.
Jste asi Jitka, že? zrozpačitěla žena. Petr mi ukazoval fotku. Pojďte dál.
Tolik cti netřeba Sem jsem přišla domů, tohle byla chalupa babičky.
Žena zvadla: Proč jste taková? Petr vás tolik čekal dáte si čaj?
Nepotřebuji nic, jen sbalte věci a odejděte. V tomhle domě nemáte co dělat.
Petr mě sem přivedl, bez něj neodejdu. Nic špatného jsem vám neudělala.
Zničila jste rodinu, rodiče spolu mohli být dál
Jitko, nevíte všechno, já vám rodinu rozhodně nerozbila…
Do pokoje nakoukl chlapec, asi dvanáctiletý, překvapeně se díval na mámu i Jitku.
Dimi, jdi si hrát! řekla žena, jdi klidně ven.
Kluk prošel kolem Jitky a díval se na ni upřenýma modrýma očima.
Nebudeš tu bydlet! sykla Jitka, jakmile kluk pryč, a šla domů.
Cestou jí podzimní sychr prázdnotu v duši jen zvýraznila. “Táta si přivede cizí ženu, žije v babiččině domě, cizí dítě… běželo Jitce hlavou.
Chtěla tátovi vmetat do tváře všechnu hořkost, kterou cítila, říct mu do očí, jak moc ji zklamal. Ze všeho nejvíc toužila, aby se cizí žena z domku odstěhovala, i když věděla, že nemá žádné právo.
Ve městě zhrubla, možná kvůli věčnému spěchu a stresu. Vypracovala se k tomu, že vstávala s rozbřeskem, bojovala za sebe i své místo mezi kolegy i klienty. Domov ležel kdesi vzdálený, kruh úkolů byl její současná realita.
Až teď na vesnici cítila, jak jí teplo domova, společné chvíle, tak moc chyběly. Pak vše okolo rozvodu působilo jako rána pod pás. A přestože byla nezávislá dospělá žena, byla najednou zase bezbrannou malou holkou. Jako zbraň vnímala jen pomstu a musela vidět tu, kvůli které táta není doma.
Kde jsi byla? starala se Olga, když Jitka přišla promrzlá.
Viděla jsem ji A má syna, teď bude táta vychovávat jeho dítě
Olga ztuhla a těžko polkla: Proč jsi to udělala? Já po tobě nic takového nechtěla!
Mami! Tobě to nevadí? Spolu byli čtvrt století! Vůbec nehciš, aby trpěl? To je nespravedlivé!
Proč? zašeptala Olga. Já jsem to už přijala. Nebudu vyvolávat hádky, proč by Petr se mnou zůstával? Teď už máme jen tebe, nikdy jsme nepoznali opravdovou lásku, Jitko.
Říkáš to schválně, abys tátu omluvila, ušklíbla se Jitka.
Ne, dcero, je to pravda. To já Petra donutila, že jsme se v mládí vzali. Tebe jsme milovali oba, ale čas vše rozmělnil. Když jsi odešla, zůstalo nám jen to sdílené: naše dcera
Měla ses mi svěřit, nejsem už dítě.
Jak, když jsi roky nepřijela, a nechtěla jsem ti dělat starosti. Petr narazil v sousedství na tu ženu, měla trápení, s dítětem utekla od muže, co ji bil. Táta měl vždy pochopení a byl upřímný. Nemohla jsem ho udržet.
Měli jste zkusit to řešit, třeba spolu na terapii
Jitko, u vás v Praze se chodí k psychologům, my na vsi žijeme pospolu, řešíme vše mezi sebou. Bylo mi to líto, ale už nic nevrátím.
V mládí sis Petra vydupala, ale teď si necháš všechno líbit?
Už nechci být jen kamarádka, taky chci, aby mě někdo měl rád. Nejsem stará! Nebo si to myslíš? Olga zakryla obličej rukama a rozplakala se.
Mami, maminko! Jitka ji objala, otírala slzy. Jseš mladá a krásná! Nedovolím ti stárnout, nezapomeň, kdo jsi vychovala!
Budu v pohodě, už neplaču, řekla Olga popotahujíce. Zbytečně jsi šla za Irenou. Ona za nic nemůže, táta ji poznal, když vyšlo najevo, že jsme s Petrem skončili.
A není mi jí líto, je mi líto tebe.
Tak už to je, nemůžeme tu žít jako nepřátelé, musíme odpouštět, Jitko.
Já to neskousnu nejspíš nikdy, aspoň nějakou dobu se chci tátovi vyhnout.
A mně? Také se mi vyhneš?
Mami, tebe přece ne! Tebe mám nejradši.
Ale já nakonec taky mohu někoho potkat a zamilovat se. Co pak?
Najdi si koho chceš, když jsi tátu tak snadno pustila
Možná už jsem někoho poznala pamatuješ spolužačku Marcelu Kasalovou?
Jistě, Jitka ji znala. Po škole byly blízké, pak je rozdělil čas i vzdálenost.
Jo, Marcela Vtipná holka, copánek nosila, pak culík
Její maminka nedávno zemřela. Marcela už sama má dcerku, ale pořád je smutná. Chodí jim pomáhat její táta, víš, Andrea. Pamatuješ ho?
Pamatuju, táta Marcely. Klidně pomáhej, jak můžeš.
Tak, ale i já už nejsem tou, co se společně těšily na další návštěvu. Přes všechny city jsem věřila, že vy dva jsme zde jako pevnost, ke které se vrátím já i mé budoucí děti. Je těžké to ve mně změnit.
Neboj, s tebou bude vše v pořádku! Škoda, že Marcela je zrovna na Moravě u tety, ráda by tě viděla.
S Marcelou bych pokecala ráda, ale tátu teď nevyhledávám, řekla Jitka rozhodně, zvedla se a začala chystat postel.
Malíř: Jiří Románek
Petra zdržela služební cesta o další tři dny. Volal Jitce, volal Olze, ale dcera zásadně nezvedala telefon. Uvnitř cítila, že je to pýcha, ale stačilo si připomenout Irenu a vrátil se hněv.
Nakonec táta přijel a nejdřív zaparkoval před domem. Jitce problesklo, jak zestárl, koutky úst prohloubené věkem, oči červené únavou.
Promluvíš se mnou? Nebo ani neobejmeš tátu? tázavě na ni pohlédl.
Proč? Máš nový domov, novou rodinu…
Ale to je Irenin kluk, Jitko, a ty jsi moje dcera. Odpusť, že jsem to neřekl dřív.
Nashledanou, tati, řekla Jitka a odešla do pokoje.
Olga si s Petrem prohodili pár slov, pak odešel.
Před odjezdem šla Jitka k řece, postála na známém břehu. V dálce zahlédla kluky na kolech, jednoho poznala jako Dimiho. Chtěla už odejít, když zaslechla výkřik pak další, vystrašený. Jeden kluk ležel na dřevě, kolo vedle něj. Přiběhla k nim. Zraněný byl Irenin syn. V očích měl strach, bolest, nechápal, co se děje.
Jitka si všimla, že si probodl nohu hřebíkem, druhou zřejmě vyvrtnul. Sundala bundu, podložila mu pod hlavu a poskytla první pomoc.
Vydrž, bude to dobré, řekla mu a rychle vytočila otce.
Tátův favorit přijel za pár minut. Irena, rozcuchaná a v domácích šatech, vyběhla ke klukovi: Dimi, chlapečku, co se ti stalo?
Do auta, rychle! zavelela Jitka.
Cos mu udělala? vyjela po ní Irena, strachy zcela bez sebe.
Petr zvedl chlapce do auta; Jitka bez váhání nastoupila také.
V nemocnici bylo ticho, všichni už byli doma, jen vrátná spala.
Doktora, prosím, rychle! zavolala Jitka.
Doktor a sestra uložili kluka na nosítka. Irena s Petrem zůstali na chodbě.
Za chvíli bude v pořádku. Hlavně ať mu dobře zafixují nárt, dodala Jitka.
Irena seděla bez hnutí, Jitka šla tiše domů na řece už nestála o další vzpomínky.
***
Druhý den, krátce po poledni, stály Jitka s Olgou na autobusovém nádraží. Nebe bylo podmračené, temné mraky slibovaly déšť, šero ztěžovalo náladu. Jitka se rozhlédla, zalitovala odjezdu i jinakosti toho návratu.
Když se před nimi zastavila Škoda Octavia, vystoupil muž s dítětem, vedle něj dívka.
Olga se rozzářila: Přece to stihli! Poznej, Jitko, to je Marcela!
Jitka v baculatější mamince poznala spolužačku. Škoda, že málo času, řekla Marcela, tak ráda bych s tebou pokecala!
Poznáš mě, Jitko? usmál se muž. Já jsem přece Andrea. S Petrem jsme vás s Marcelou vedli první den na základku, pamatuješ?
Pamatuju, Marcela mě držela za ruku, já tátu Petru, usmála se.
Jitka rychle nadiktovala číslo, Marcela si ho uložila, ale přerušil je zvuk tátovy starší fabie. Z vozu vystoupil Petr a Irena s Dimim.
Všichni došli ke skupince: Jitko, vidíš, já už téměř chodím! prolomil ticho Dimi.
A já nepochybovala, že to zvládneš, a příště mi říkej Jitko, žádné tetičkování, odpověděla Jitka s úsměvem, aniž by čekala, jak ji to najednou hřeje u srdce.
Promiň, byla jsem včera úplně vedle, omlouvala se Irena, mám syna, ty jsi pro Petra taky nejdůležitější, prostě děti jsou pro nás všechno.
Jitka poobhlédla všechny, co ji přijeli vyprovodit své i cizí, a najednou pochopila: na vsi si všichni zůstávají nějak navzájem blízcí. Autobus přijel, Olga začala tiše plakat.
Tak, Olgo, nech toho! Jitka znovu přijede, že? Pohlédl na ni Petr stejnýma očima. Jitka ucítila, jak ji k sobě cosi žene, ruky objaly otce kolem krku.
Přijedu, slibuju, špitla, objala otce, mámu, Marcelu. Její kufr už byl naložen. Přes zamlžené sklo autobusu sledovala známé tváře, které tu zůstanou v jejím srdci.
I když byl motor v chodu, slyšela, jak jí volají: Vrať se!
Vrtím se určitě přijedu, broukala si a mávala. Bylo by nespravedlivé, kdybych už nepřijela.
Autobus pomalu odjížděl z rozpraskaného náměstí, zůstali tam lidé, kteří na Jitku mysleli a které měla ráda. A právě v tu chvíli mezi šedými mraky vysvitlo slunce a jeho paprsky laskaly cestu i ta srdce, jako by chtělo vzkázat, že vlídnost, odpuštění a opravdové pouto mezi lidmi mají větší cenu než zlobu nebo pyšné ublížení. Protože život je příliš krátký na to, abychom v něm nezůstávali navzájem rodinou ať už tou pokrevní, nebo tou, kterou najdeme cestou.
