31. prosince
Praha
Dnes je Silvestr a já, Julie Nováková, už od rána přemýšlím, jak se vůbec dokážu zvednout z pohovky. Je to přesně dva měsíce, co mi Adam oznámil, že čeká s jinou dítě. Prý mu je líto, ale po dvou letech bezdětného manželství už v sobě začal pochybovat. Ani jsem ho nedržela zpátky. Proč taky? To, že odešel zrovna na konci roku, a dokonce jen krátce před porodem té jeho nové ženy, tomu dává korunu.
Včera večer jsem usnula rovnou oblečená, neschopná se pohnout. Dnes ráno jsem snad neměla ani chuť si umýt obličej, natož vstát. Myšlenky mě úplně zanesly do dětství a na silvestrovskou atmosféru v bytě rodičů na sídlišti v Dejvicích.
V páté třídě jsme s holkama po škole rády chodily do bazaru v centru. Ten obchod pro nás byl skutečnou pokladnicí samé poklady, ozdoby, hračky, čajové soupravy, sošky… Šaty nám byly jedno, hračky jsme už skoro přerostly, ale tu a tam jsme narazily na něco kouzelného.
Pamatuji si, jak jsem tam tehdy objevila nebesky modrou hrací skříňku se zlatým dekorem. Když prodavač otevřel víko, začala hrát tiše melodie a z měkkého sametu vyjela baletka v bílém, otáčející se kolem své osy. Úplně jsem oněměla. Dokonce tam byl skrytý šuplíček na poklady.
Moje kamarádky Katka s Lenkou se na ni také slétly.
Ty jo, to je nádhera! Kolik stojí? ptala se hned Katka.
Prodavač se pousmál a řekl: Dvě stě korun.
To pro nás byly úplné hory peněz v té době jsem do školy dostávala desetikorunu, za kterou se dal koupit rohlík, polévka v bufetu a ještě něco na zub. V kině jsem byla jednou za měsíc, a to mi mamka dala maximálně dvacet korun na lístek a limonádu.
Pro mámu by byla taková koupě absurdní slyším ji i dnes:
Na takovou skříňku peníze nejsou. Za dvě stovky mám kuře a půl kila másla, budeme celé tři dny jíst řízky, Julie!
Do bazaru jsem se běžně vracela a prodavač takový hodný pán s brýlemi vždy, když mě zahlédl, hrací skříňku otevřel, abych se aspoň na chvilku mohla zasnít. Všimla jsem si odřeného růžku, pidi flíčku na sukni baletky i toho, že jí schází jeden střevíček.
Když se z pracovní cesty konečně vrátil táta, hned jsem ho dovlekla do bazaru. Prodavač však jen zavrtěl hlavou prý tu skříňku právě před dvěma hodinami koupil někdo jiný. Rozbrečela jsem se tam před všemi.
Táta mě hladil po vlasech, choulil mě v náručí a utrápeně říkal:
Julinko, nekruť to tak, koupím ti aspoň tvůj milovaný čokoládový dortík, jo? Třeba truffle v té nové cukrárně.
Na dort jsem kývla, pro čokoládu mám slabost odjakživa, ale srdce mne bolelo kvůli baletce.
Druhý den přinesla Lenka do školy právě tu vysněnou skříňku. Prý jí ji babička koupila, když přijela z Vysočiny na svátky. Nesmírně jsem jí to záviděla a rozbrečela se i před celou třídou.
Stála jsem sama na chodbě a Bětka Štěpánková, kterou tajně obdivoval každý kluk ve třídě, si toho všimla Julie, holka, nekaž si přelom roků. Příští rok budeš mít taky štěstí! Ale já tomu tehdy nevěřila.
Nejvíc mě rozbrečel Petr Rozporka, můj dlouholetý kamarád. Julčo, já ti takovou skříňku seženu. Slibuju! prohlásil slavnostně a přitulil se ke mně. Jenže kde by ji v Praze tenkrát vzal?
Neseženeš, jsi blázen! vyjela jsem na něj v slzách a utekla domů.
Venku ten den byla ledová zima a já si tam v tenkém svetru prohýřila nachlazení na další týden.
Petr přišel večer, když jsem nebyla ve škole. Nemám baletku, Julčo, ale najdu ji. Ať to stojí, co to stojí! sliboval skoro dojatě.
Teprve později jsem mu prozradila, že ta skříňka byla z NDR na spodu bylo napsáno Made in GDR.
Tak tam pojedu, když bude potřeba, uzavřel Petr a od té chvíle z nás zase byli parťáci na dobrodružství.
Na gymnáziu jsme si začali psát i trochu jiné vzkazy a jeden Silvestr mě dokonce Petr poprvé políbil. Od té chvíle jsme spolu oficiálně chodili.
Po maturitě odvedl Petra do vojny a to rovnou do Německa. Psal mi dlouhé dopisy i vtipné pohledy s tím, že jestli najde baletku, přiveze mi ji.
Jenže za půl roku jsem potkala Adama v hospůdce u Betlémské kaple mi složil písničku, zamiloval si mě a za dva měsíce jsme měli svatbu.
Když se Petr vrátil z vojny, zjistil, že už jsem vdaná žena. Prý se sebral a přidal na loď plující do Norska. Od té doby jsme si nepsali a já ho jen občas zahlédla ve městě.
A teď tu ležím na pohovce a brečím spíš kvůli Petrovi než Adamovi. Kde asi je? Co má za život? Nemohl by se aspoň ozvat, na Silvestra, po těch letech…
Všichni přátelé mají rodiny, děti, oslavy nechci jim být na obtíž. Místo toho si dnes připravím skromnou štědrovečerní večeři trochu bramborového salátu a kapra, vezmu si pár sušenek, naliju skleničku svařeného vína.
Z tržnice jsem se domů vracela unavená, když jsem ve výtahu narazila na někoho převlečeného za Mikuláše. Z ničeho nic mi stékaly po tváři slzy.
Ale, holka, proč pláčeš zrovna dneska? zaburácel laskavě stařecký hlas. Vždyť máme svátek, tak aspoň maličkost a vtiskl mi těžkou krabici.
Než jsem stačila poděkovat, byl pryč.
Když jsem se doma otevřela krabici, zatajil se mi dech uvnitř byla úplně nová modrá hrací skříňka, přesně taková, o jaké jsem jako dítě snila. Otvírám víko melodie, baletka, tentokrát dokonce se dvěma střevíčky. Pořádně jsem skříňku prohlížela a v malém tajném šuplíku objevila zlatý snubní prstýnek.
Zcela v šoku jsem vykoukla z okna a na chodníku stála známá postava Mikuláše a mávala na mě. V pantoflích jsem seběhla po schodech a pak jsme se na sobě vrhli do náruče.
Ty blázíne, tys ji přece jenom našel! šeptala jsem do jeho šály.
Petr se usmál: No jasně! Slíbil jsem ti ji, a sliby je potřeba plnit ať je to Silvestr, nebo všední denAť to stálo, co to stálo. Pro mě to byla vždycky víc než jen obyčejná skříňka.
Zasmála jsem se mezi slzami. Tak si to letos konečně můžeme pustit spolu, ne?
Vzal mě kolem ramen a beze slov jsme se vydali zpátky do mého bytu, kde vonělo svařené víno a baletka už tiše tančila. Cítila jsem, jak v srdci znovu zaplála jiskra, tentokrát klidná a tichá jako melodie, která se po všech těch letech konečně dohrála do posledního tónu.
Za oknem zněl ohňostroj. A já pochopila: některé přání prostě potřebují čas. A některá srdce, i když se rozbijí, umí zatančit ještě jednou možná právě tehdy, když to člověk čeká nejmíň.
S Petrem jsme si připili na staré poklady i nové začátky. A tenhle Silvestr, místo samoty, mi do života vnesl první skutečný zázrak nového roku.
Baletka tancovala dál a já věděla, že tentokrát už mi neuteče.
