Julčina pomsta
Milí čtenáři, můžete se přihlásit k odběru mého kanálu Jasný den i v Messengeru MAH, tady je odkaz:
Podzimní deštík nevytrvale šramotil po oknech, jako by měl z ostudy kabát a bál se pořádně pustit. Julie zírala na okno minibusu, který ji vezl domů, celé zasákané kapkami. Vlastně, domů Hm, domov už pro ni byl dávno velký rušný město, její garsónka v jedné z pražských novostaveb. Tam, na vesnici, kde vyrůstala – to už byl spíš sentiment, rodiče, školní léta, a pak už jen vzpomínka protože semestr za semestrem se z ní stala hrdá pražačka, člověk žijící v permanentně zrychleném režimu.
Julie si nesměle hřála ego tím, že do sedmadvaceti let něco zvládla. V první řadě vystudovaná medicína, pak vychytané místo v prémiovém kosmetickém salonu, kontinuální vzdělání, semináře, a takové ty další vzdělávací radovánky, které patří k jejímu oboru.
Upřímně řečeno, s takovou kadencí by se domů pořád neměla kdy podívat, kdyby si nezačala všímat jedné zvláštní věci něco bylo jinak mezi rodiči. Volala mamince, táta nikde, volala tátovi, máma zrovna pryč. Vždy odpověď:
Mami, co se tam děje? ptala se Julie.
Ale Olga vždycky uhýbala: Ale nic, všechno dobré, žijeme, zdraví slouží.
Z krajského města, kam doletěla letadlem, domů trvalo něco přes dvě hodiny to už byla na dálky z Prahy zvyklá, cesta byla pro ni brnkačka.
Mikrobus zarazil u autobusáku. Julie se rozhlédla po kdysi povědomých místech pořád stejné: akorát se vyměnily reklamy na obchodě naproti stanici, stromy stihly povyrůst. Déšť už zmizel, přes šedé mraky si hledalo cestu slunce. O svém příjezdu informovala matku, ale přesný čas neurčila klasická Julie.
Nudící se taxikář, povaleč všech nároží, líně přihasal: Kam to bude?, valil její kufr po vydroleném asfaltu.
Na Vzkříšení 52, odpověděla.
Rodičovský dům, robustní jak za cara Klacka, hleděl na ni klidně modrými okenicemi, v předzahrádce voněla stále ta stejná třešeň, a u branky do nebe čněly tři břízky, co jí otec zasadil, keď dorostla deváté třídy.
Julinko! Olga vyběhla od okna ke dveřím, když spatřila taxi. Julie, zlatíčko, konečně! Hleděla do Julčina obličeje s úsměvem, slzami a radostným třasem.
Mami, mně se stýskalo taky, ale nemusíš kvůli tomu zas brečet.
To není žal, to je radost! Už tři roky jsme se neviděly!
Julie složila kufr u prahu, vyzula boty, shodila bundičku a natáhla se, co nohy dovolily, na gauči. Olga si přisedla, objala ji a jen mlčky spolu tak dvě minuty zůstaly, koukajíc si navzájem do očí.
Nakonec Julie položila dotaz, kterého se Olga děsila: A kde je vlastně táta? Že není doma?
Necháš to na později, já tě teď pořádně nakrmím, pak pokecáme.
Julie letmo sjela kuk na čerstvě šustivý ubrus, fialové kytičky na nádobí, které nikdy předtím neviděla. Všechno bylo jak znávala, ale současně cizí v Praze měla hypermoderní minimalistické studio a poličky spíš z Ikey.
Maminčiny sekané byly pořád dokonalé, zeleninový salát z vlastního záhonku, tvarohové lívanečky, a nevyčerpatelné hromady talířů se saláty a dezerty.
Mami, že táta někam vyrazil pracovně, co že se tak tajíš?
Má služebku, byla náhle Olga vážná, ale dlouho jsem s tebou chtěla promluvit. Táta taky. Jenže po telefonu to jde těžko, aspoň mně. Ty pořád někde běháš, práce, kurzy… Promiň, měla jsem ti to říct dřív. My se s tátou rozešli.
Julie odstrčila chladnoucí čaj, rozrazila dveře do ložnice, otevřela šatník tátovy věci fuč.
A kde je teď? Proč mi to nikdo neřekl?
Posaď se prosím tě. Prostě lidi se rozcházejí i po letech. Já a Honza jsme to vyřešili klidně.
Jak rozcházejí!? Vždyť jste byli v pohodě, Julie našpulila pusu jako malá, když chtěla hystericky hřiští kolo.
Byla jedináček, dostávala vše, prakticky nepotřebovala nic. Jakmile zjistila, že stačí poprosit, naučila se žádat a lehce vydupávat požadavky.
Kola se měnila častěji než ponožky, ve třinácti stereověž, což znamenalo jasný atak na rodinný rozpočet, ale Julie pohled upřela na tátu, ten si našel brigádu Prošla studiem solidně, oblékala se jako ostatní, tátova gáže šla převážně na ni, žili z máminy.
Dlužno říct, hospodařit uměla, na rozjezdy nebyla levá.
Nicméně nebyla rozmazlená do extrému. Učení šlo, rodiče hrdí, že je doktorka.
Rozešli jste se a mně nic!
Bylo to čerstvé. My už spolu žili ze zvyku. Pro tebe jsme nejdůležitější. Táta tě má pořád rád, to se nezměnilo.
Bydlí u babičky?
No kam by šel, dům nezůstane prázdný, dědova usedlost.
Musím si s ním promluvit! Julie vstala, zdráhavě míří k odchodu.
Počkej je na služebce, zítra přijede.
To snad není možný. Má jinou ženskou, viď?
Olga povzdychla: Ano, bydlí s někým. Čemu se divíš, není starý.
A kdo je zač?
Z vedlejší vesnice.
A už je nastěhovaná u babičky?
A kde jinde by jako byla?
Julie div, že si nevyrvala vlasy: A ty o tom mluvíš, jako by ti někdo ukradl slepici, ne manžela!
Julie, klid tohle se stává, máme svůj věk, proč se rvát? Vyřešili jsme to.
To je teda skvělý, mami! Ta ženská je aspoň o dvacet let mladší, co?
No deseti snad
Hnus.
Poslouchej, táta trpěl, chyběla jsi mu, když jsi nezavolala, byl nešťastný.
Julka nasadila spravedlivý pohled: Ne, vážně, s podrazáky nemluvím.
Olga málem plakala, ale raději stáhla ploutev a nechala Julii odpočinout po cestě.
Skutečně, Julie si dala pauzu, pak natáhla tepláky, mikinu s kapucí a vyšla ven. Zdejší vzduch v kraji si pamatovala až moc voněl dětstvím, ale dnes působil až příliš sladce.
Mami, jdu se projít k řece.
Ale bude pršet!
To přečkám.
Za rohem se objevil babiččin dům už obouchaný, ale držel se. Otevřela bez zaváhání branku, vlezla na zápraží. V síni u sporáku stála asi čtyřicetiletá žena, cosi míchala v hrnci.
Tak tohle je nová paní domu? ucedila Julie.
Vy jste asi Julie, že? Honza mi ukazoval fotku. Pojďte dál.
No dovolte! To je dům mojí babičky, já tu doma jsem. Vám čest!
Žena výrazně ztratila barvu: Proč jste taková? Honza vás čekal Uvařím čaj.
Ale to sotva, paní
Irina, zamumlala.
Tak jo, Irino, sbalte saky paky, vypadněte, není tu pro vás místo.
Honza mě přivedl, bez něj nikam nejdu. Více najednou neřeknu.
Jste rozbila moji rodinu. Moji rodiče. Váš vkus.
To není pravda! Nic jste nepochopila! hájí se paní.
Z domu vyšel kluk, devět deset let. Zvědavě se podíval na mámu a na Julii.
Dimi, běž si hrát! máchla rukou mladá paní.
Chtěl jsem ven.
Tak jdi.
Chlapec proběhl kolem Julie, zkoumavě se jí zadíval do očí byl celý vyjevený.
Tady žít nebudeš! slíbila Julie a odešla.
Cestou domů šla Julie rychle, promrzlá až na kost. V hlavě jí běželo: Díky, tati, tak tohle sis připravil
Chtěla tátovi vmetat všechno do očí, říct, jak v něm zklamala. A nejvíc na světě chtěla, aby ta Irina z cizího kouta vypadla. Problém byl, že neměla právo ji vyhodit. To ji štvalo.
Za roky v Praze změkla do nepřístupné city lady. Práce po nocích, vstávání v šest, time management jak z příručky pro generální ředitele, asertivita a diplomacie to byl její arzenál. Maloměsto bylo už vzpomínka. Ale když přijela, zjistila, jak moc jí rodiče, teplo domova a tahle atmosféra scházely.
Kde jsi byla takovou dobu? divila se Olga, když Julie dorazila. Na řece?
Potkala jsem ji. Nic zajímavého. A její syn si tam hraje s tátou.
Olga zbledla, rukou si šáhla na krk.
Proč, Julinko? Já tě neprosila
Mami, a tebe to nijak nebolí? Čtvrt století spolu a on ti tohle udělá? Nechceš se mu pomstít? To je spravedlnost?
Julie, smířila jsem se. Nechci válčit. On tu byl pro tebe, my tě oba milovali, ale lásky mezi námi byla spíš zvyklost.
Tohle říkáš jen proto, abych se nelitovala otce.
Ne, zlatíčko, nechci ho omlouvat, spíš se přiznávám, že jsem to kdysi uháněla já jeho. Po městě jsem ho stopovala, nebyl cesty ven. Ty ses narodila z lásky, ale pak už nám zbyl jen zvyk. Odjela jsi, a zbyla jsi nám vlastně jen ty.
Kdybys mi řekla něco dřív Ale, proč jsi mi nic nesdělila?
Nebyla příležitost, než jsi přijela. Bylo by ti zbytečně těžko. Táta nikdy nelhal, když přišla ženská z vedlejší vesnice, byl upřímný. Nemám sílu ho svazovat, už jsem prostě rezignovala.
Neměli jste zajít k psychologovi?
Prosím tě! Psychologové? V Praze možná, doma nás je padesát v ulici, každý dělá psychologa ostatním.
Julie pokrčí rameny: V mládí jsi za ním letěla, dnes se vezeš.
Protože už nechci být ten, koho někdo má jen rád chci, aby mě někdo opravdu miloval! A na věk nehledím! Nebo si myslíš, že už jsem stará?! Olga se zlomila, rozplakala nahlas.
Julie se k ní vrhla, tiskla ji: Ale mami! Ty jsi pořád mladá ženská, krásná, já nedovolím, abys zestárla!
To už je dobrý Ale neměla jsi za tou Irinou chodit. Táta ji poznal až po našem rozchodu, s klukem se prý schovávala před bývalým manželem.
Já tě mám stejně radši. Ale nechápu, že chceš odpouštět.
Co nadělám, zůstaneme v nepřátelství na poslední léta života?
Já otce nevidím, ani vidět nechci.
A mně? Mě tu necháš samotnou?
Ty ne, ty jsi moje máma.
A co když taky někoho poznám a zamiluju se?
Tak si klidně najdi. Táta to zvládl lehce, tak proč ne ty?
Možná už jsem někoho poznala Pamatuješ na Marušku Kopicovou z tvé třídy?
Samozřejmě že Julie si zvlášť dobře vzpomněla. Byla to její nejlepší kamarádka, přísahaly si, že si budou celý život volat a psát. Ale velké město je požralo, vztahy prošuměly.
Jasně, pamatuju. Nejvtipnější holka z třídy, věčně culík na hlavě.
Maminu už nemá, zůstala sama s dítětem. Ale její táta, pan Karel, nám s čímkoli pomůže. Máš něco proti tomu?
Ne, mami. Ale pro mě jste byla rodina, a teď je to křehké. Rozumím, že mám svoje, ale stejně mě to bolí. Důvěra je citlivka, chápeš
Neboj, všechno zvládneš! S Maruškou se uvidíš. Je teď u tety, nebyla tady, zato až přijedeš příště
Marušku ráda, tátu teď ne, nepros, mami. Šla chystat pelech.
Honza se zdržel o tři dny déle, volal Julii i Olze, ale Julie nebrala telefon. Věděla, že je trucovitá, ale nemohla jinak, Irině by nejraději vylila kýbl vody na hlavu a poslala k čertu.
Když se vrátil, hned přijel do domu. Julie si všimla zestárl, kouty na hlavě, kolem úst věk, oči červené.
Nechceš si se mnou promluvit? Ani mě neobejmeš? zkusil to Honza.
Proč taky. Máš jinou rodinu, další dítě.
To je Iri syn. Ty jsi moje dítě! Odpusť, že jsem ti to neřekl dřív.
Julie jen: Na shledanou, tati, a zapadla do pokoje.
Olga s Honzou si vyměnili pár slov, táta odešel.
Byl poslední den před odjezdem. Julie tentokrát skutečně šla k řece, stála na břehu mezi proplétajícími se kořeny. Kluci na kolech kolem ní svištěli, jednoho poznala Iri syn. Už je mi to vlastně jedno, blesklo jí hlavou.
Najednou jekot. Pak další dva vystrašené hlásky. Jeden z nich právě ten kluk zůstal ležet na hromadě dřeva, kolo křivě opodál. Julie přiběhla, všimla si, že pravou nohu má vráženou v prkně, trčí z něj hřebík, levá nejspíš podvrtnutá. Z bundy udělala polštář, zafixovala nohu.
Vydrž, bude to dobrý. Volala tátovi, ať přijede hned, stručně popsala situaci.
Honza v UAZu dorazil za pět minut. Irina v domácím, s rozlítanými vlasy vlítla Dimi, co se ti stalo?
Rychle do auta! velí Julie.
Co jsi mu udělala? vyšilovala Irina.
Honza vynesl syna do auta, Julie spontánně sedla dovnitř.
V nemocnici už měli po směně, ale Julie zadupala na vrátnou.
Doktora, rychle!
Doktor a sestra si převzali chlapce.
Irina s Honzou seděli v napětí, Julie je informovala: Ránu mu ošetří, nohu taky zkontrolují.
Irina seděla jak duch, Honza Julii vděčně kývl. Julie se zvedla a šla domů.
***
Druhý den na oběd už Julie s mámou postávaly na autobusovém stanovišti. Nebe šedé, déšť za humny. Julie se rozhlédla loučení nevonělo moc slavně.
Kousek dál zabrzdila stará Lada a už mířila k nim muž s dítětem na ruce a usměvavá mladá žena.
Olga rozzářená: Podívej, Julie, to je Maruška!
Julie poznala dětskou kamarádku Škoda, že to je tak krátké.
Julko, poznáváš mě po letech? zasmál se muž s prckem To já, strýc Karel.
Jasně, vy jste nás vedli s Maruškou první den do školy! To už je dávno.
Julie rychle nadiktovala mobil Marušce, když je přerušil zvuk UAZu. Z auta vystoupili Honza s Irinou a podpíraným Dimou.
Dima ticho prolomil: Julko, už skoro chodím!
No vidíš, ani jsem nepochybovala, držák jsi a nikdy nebrečíš.
Irina se rozpačitě omluvila: Promiň Julko, včera jsem byla na nervy, syn pro mě znamená vše, tak jako ty pro Honzu.
Julie se zadívala kolem sebe byli tu její rodní i jejich blízcí, všichni si byli nějak domácí. Minibus začal popojíždět, Olga tiše plakala, Julie ji zezadu objala.
Oli, nebreč, Julie se vrátí, že jo? zeptal se Honza. Julie pocítila, jak jí něco hřeje v zádech a jakoby sama přirozeně přistoupila k otci, ten ji chytil kolem pasu a ocucal na tvář, jako když byla malá.
Hlavně přijeď, dceru, a odpusť mi.
Určitě přijedu. Postupně objala matku, otce i Marušku. Kufr už dávno naložen, Julie z minibusu hleděla na rodné tváře i na ty, co v jejím životě zůstanou nově.
I přes okno slyšela dojemné: Vrať se!
Vrátím se, určitě! zašeptala a mávala, dokud byli na dohled. To by vůbec nebylo fér zapomenout domů jezdit.
Když se autobus pomalu rozjel a na rozpraskaném asfaltu zůstali všichni, kdo ji milují, najednou vyšlo slunce přesně ten zahřívající paprsek pro ně a pro ni.
