Jsme na hlavním nádraží, máš půl hodiny na to, abys mi a dětem objednala taxi v business třídě! požadovala příbuzná.
Ty jsi moje sestra, nebo jsi šla jen okolo? Není ti hanba se takhle chovat, ještě před dětmi? Copak je pro tebe tak těžké koupit oblečení svým oblíbeným neteřím a synovcům? Proč tě o to vůbec musím žádat? Sama bys to měla nabídnout! Pomáhat mi i penězmi! Ty jsi stejně děti neměla a sotva je mít budeš! Já jsem samoživitelka! Alžběta vrhala slova jako čepelky, čekala na každý Naděždin pohled, aby mohla jít hlouběji a rozrýpat její vlastní hranice.
Naděžda nikdy nebyla oblíbenou dcerou. Matka ji porodila bez manžela, a když se konečně vdala, starší dcera najednou začala všem překážet. Otčím jí ustavičně vyčítal každý krajíc chleba a matka na ni vylévala svůj vztek za to, že se musela vdát za prvního, kdo byl po ruce, jen aby nezůstala sama s dítětem. Teprve když se narodila mladší sestra, přišlo uvolnění Naděžda dostala jasný úkol. Rodiče rozhodli, že starší dcera bude chůvou pro mladší.
Všechen čas musela Naděžda trávit s Alžbětou: krmení, zábava, rozvíjení. Na vlastní koníčky, domácí úkoly i kamarády nezbývalo místo. Jakmile nestihla přebalit nebo nakrmit sestru včas, byla potrestána: nesměla ven s kamarádkami, nebo jí unikla oslava narozenin spolužačky. S věkem i Alžběta začala vnímat sestru jen jako služku, úplně stejně jako rodiče.
Po maturitě, v osmnácti letech, se Naděžda rozhodla obrátit svůj život naruby. Přihlásila se na vysokou školu do Brna co nejdál od domova sbalila kufr a s odhodláním už se nikdy nevrátit odjela pryč. O tom, jak rodiče a sestra dalších deset let žili, se mnohdy nezajímala. Zavolali jí jen tehdy, když potřebovali peníze. Když půjčila, už je nikdy neviděla zpět.
K rodině se stavěla zdrženlivě, ale slyšela, že sestra už v sedmnácti otěhotněla, v osmnácti se výhodně vdala a záhy otěhotněla podruhé, prý aby jejího muže nevzali na vojnu. K jejich štěstí se narodila dvojčata, ale zodpovědnost mladého otce děsila a utekl, chtě nechtě vyžadoval rozvod.
Od té doby začaly telefonáty přicházet častěji. Narozdíl od sestry Naděžda vše zvládala získala vysokoškolský titul a místo v menší firmě, kde si všimli její šikovnosti. Zajištěná práce, pomalu rostoucí mzda, to všechno jí umožnilo sebrat odvahu k hypotéce. Malá garsonka v Praze, ale její vlastní.
Zato rodiče už si zvykli zvát s žádostmi: jednou týdně číslo na displeji a: Naděžko, Terezce se roztrhla bunda! Pošleš pět tisíc korun? Nutně, zítra jde do školky! Nebo: Naděžko, dvojčatům k narozeninám! Alžběta vybrala dárky, pošli deset tisíc.” Nebo: Naděžko! Alžbětu zas vyhodili z práce. Nechápou, že matka tří dětí má jiné starosti! Teď budeš platit dvojčatům školku a Terezčin předškolní kurz!
Všechny žádosti vypadaly spíš jako příkazy. Nikdy se rodiče neptali, jestli má Naděžda vlastní peníze, nebo zda si tu částku může dovolit. O její život se matka nezajímala. Úspěchy starší dcery přehlížela jako samozřejmost, vždyť by mohla makat ještě víc a posílat víc. Ale Naděžda to důkladné pěstované dětinské provinění nikdy nedokázala setřást. Odmítnout matce prostě neuměla. S každým jejich telefonátem pak tiše vzdychla a znovu přepočítala koruny, co jí ten měsíc zbývají o co musí další dny sama ošidit.
Její vlastní život byl o poznání chudší než ten sestřin, ale aspoň se mohla pyšnit jedním nevydařeným manželstvím. Téměř ihned po nástupu do práce potkala kolegu, rychle se rozhodli vzít, ale zjistili, že Naděžda nikdy nebude moci mít děti. Manžel odešel. Tuhle krizi zvládla Naděžda sama matce se svěřila až za dva roky. Od té doby její bezdětnost v očích rodiny vyplouvala na světlo skoro při každém hovoru.
Naděžka je jalová Smůla, no. Hlavně, že Alžběta už má vnoučata, říkala matka. Na chvíli měla klid, než Alžběta rozhodla, že je na čase opravdově projevit sesterskou lásku. K jednomu z mála volných víkendových rán Naděždu vyrušil divný zvonek u dveří.
Naděžko, kde jsi?! To mám jet s dětmi městskou? Objednej taxi, a žádný obyčej děti nesnáší vykuřené vozy! Nešetři na nás!
Ahoj. Proč bych ti měla objednávat taxíka? Kde vlastně jsi? překvapeně vyhrkla Naděžda.
Copak ti matka neřekla? Rozhodla jsem se přestěhovat k tobě. Tady u nás už nic nemá smysl! Budeme bydlet spolu. Jsem na nádraží, máš půl hodiny na taxi pro nás. Sestra típla hovor a Naděžda si musela sednout, jak tu novinu vstřebávala. Odešla tisíce kilometrů, a stejně sestru neshodila z krku.
Už večer udílela Alžběta v cizím bytě pokyny:
Zítra mě dostaneš do své firmy. Jsi přece už šéf. Ale aby ta práce moc nenamáhala a plat měla slušný. Hlavně mladí chlapi v kolektivu, ať mě pouštějí kdy chci! K dvojčatům kup palandu, nebudeme tu spát na jedné rozkládací! Dneska tedy budu na tvojí posteli s kluky a Terezka s tebou na gauči. A děti potřebují nové zimní bundy! Nechci, aby mě mezi lidmi pomlouvali, že jsem rozvedená s nákladem!
Naděžda seděla a nechápala, proč ji ještě nevyhodila. Jak mohla vůbec dopustit, aby to zašlo tak daleko? Proč neumí hájit svou důstojnost a hranice? Najednou se v ní vznesl prudký vztek na rodiče, na sestru i na sebe. Prudce vstala, ukázala Alžbětě gesto mlčení a vyrazila na ni:
Dneska přespíte, zítra ráno tě osobně vysadím na nádraží a jedeš zpátky k rodičům! Už tě živit nebudu a neposílám peníze na tvé děti! Ty jsi je porodila, ty se o ně starej! Já už dost dlužila vaší rodině! Pokud ode mě zítra ráno neodejdeš, přivolám policii, je mi jedno, že máš děti! Spíte na hostovském gauči se všemi svými ratolestmi, já jsem zvyklá na vlastní pohodlí!
Naděžda byla tak rozhodná, že Alžběta nenašla ani slovo. Bručela, telefonovala mámě, stěžovala si, ale Naděžda zůstala klidná. Druhý den ráno sestru odvedla ke dveřím, dala jí něco hotovosti na vlak a taxi.
Tady to končí. Zapomeň cestu ke mně. A hlavně já mám vlastní život, tvé zájmy nejsou jeho náplní, pronesla Naděžda, když za nimi zavírala dveře. Dlouho pak plakala do polštáře, přemýšlela, vážila, až pochopila, že to byla ta správná cesta. Jinak by ji příbuzní úplně zničili.
Když konečně shodila z ramen nános povinností, které jí bránily žít naplno, mohla se poprvé skutečně nadechnout. S nově nabytou svobodou začala chodit s mužem, a za dva roky se vzali. Adoptovali dvě děti, a žili spolu šťastně možná trochu jako v neobvyklém snu, kde je všechno možné a kde člověk poprvé pochopí, jak vypadá skutečná rodina.
