Jsme na Hlavním nádraží, máš půl hodiny na to, abys nám s dětmi objednal business taxi! prohlásila příbuzná
Ty jsi mi sestra, nebo jen někdo z ulice? Není ti trapné se takhle chovat, obzvlášť před dětmi? Opravdu je pro tebe problém koupit svým milovaným synovcům a neteři něco na sebe? Proč tě o to musím vůbec žádat? Sama bys to měla nabízet! A taky mě finančně podporovat! Vždyť ty jsi stejně nikdy děti neměla a už asi ani nebudeš mít! Zato já jsem matka samoživitelka! Irena chrlila na sestru jedno slovo za druhým, jako by do ní házela šipky, s úmyslem zasáhnout co nejhlouběji a překročit veškeré osobní hranice.
Já, Alena, jsem nikdy nebyl v rodině ten oblíbený. Mamka mě měla ještě před svatbou, a když si pak vzala Karla, najednou jsem začala jen překážet. Otčím mi v jednom kuse vyčítal, že mám vůbec co jíst, a máma se na mě často zlobila, že musela přijmout první nabídku k sňatku, jen aby nezůstala sama.
Až když se narodila mladší sestra Irena, trochu jsem se ulevila rodiče hned rozhodli, že budu její chůva. Veškerý čas jsem měla trávit s Irenou, krmit ji, zabavit, rozvíjet… vlastní život, školu i kamarády jsem měla až na druhém místě. Když jsem nestihla převléct nebo nakrmit sestru, přišla jsem o možnost jít ven s kamarády nebo třeba na narozeniny spolužáků. Jak Irena rostla, převzala od rodičů to samé chování byla jsem pro ni jen služka.
V osmnácti letech, po maturitě, jsem se rozhodla všechno změnit. Přihlásila jsem se na univerzitu co nejdál od domova do Ostravy, sbalila věci a odjela s jasným úmyslem už se nevracet. O to, jak si rodiče a sestra žijí, jsem se skoro nezajímala. Sami volali málo, a když už, šlo vždy jen o peníze, které mi nikdy nevrátili.
Po návštěvách se mi nestýskalo, ale věděla jsem, že Irena byla v sedmnácti matkou, v osmnácti se rychle vdala a pořídila si druhé dítě údajně aby manžela neodvedli na vojnu. Narodila se jim dvojčata, ale mladý táta brzy utekl a požádal o rozvod.
A od té doby volali častěji. Za těch několik let jsem toho totiž dokázala víc než jen rodit děti. Dostudovala jsem, nastoupila do brněnské firmy a brzy mě povýšili. Měla jsem stabilní práci a pozvolna rostoucí plat, takže jsem si dovolila malou garsonku na hypotéku můj vlastní domov.
Když se dozvěděli, že rozhodně nestrádám, rodiče téměř každý týden volali, že potřebují půjčit peníze vždy kvůli dětem Ireny. Samozřejmě vše bylo v českých korunách, zpátky nikdy nic.
Aleno, Pavlíkovi praskla bunda. Pošli pět tisíc, holka nemá v čem jít ráno do školky!
Aleno, dvojčata mají narozeniny! Irena našla krásné dárky, ty musíš poslat deset tisíc.
Aleno! Irenka má zase problémy, vyhodili ji ze zaměstnání. Nechápou, že matka s tolika dětmi má jiné starosti než práci! Teď musíš platit školku pro dvojčata a Pavlíkovu přípravu do první třídy!
Každý takový dotaz zněl spíš jako rozkaz. Nikdo se nikdy neptal, jestli vůbec ty peníze mám. O mě samotnou se maminka nezajímala, byla přesvědčená, že se mám skvěle, daleko od nich. Na mé úspěchy byla spíš naštvaná prý bych měla makat ještě víc a pomáhat rodině!
Vymlátit ze sebe ten vtloukaný pocit viny jsem nedokázala. Odmítnout matce jsem se nikdy neodvážila. Po každém hovoru jsem si tiše povzdechla a počítala, na čem budu tento měsíc šetřit.
Můj vlastní soukromý život byl mnohem jednodušší než ten Irenin, ale byla jsem i já vítězka jednoho zpackaného manželství. Jen co jsem nastoupila do práce, seznámila jsem se s kolegou a brzy nato jsme plánovali svatbu. Jenže ještě před ní jsem zjistila, že nemůžu mít děti. Manžel to nesnesl a odešel. Probrečela jsem několik měsíců, prý jsem to mamince řekla až po dvou letech. Od té doby se moje bezdětnost vytahovala v každém rozhovoru s rodinou.
Alenko, ty jsi prostě planý květ… Smutný osud. Ještěže Irenka nám dala vnoučata… říkávala máma. Na chvíli mě nechali být, dokud si Irena nevzpomněla, jak moc miluje sesterskou podporu. Jednoho vzácného sobotního rána, kdy jsem měla konečně chvíli pro sebe, mi zazvonil mobil.
Aleno, kde jsi? Já mám jezdit s dětmi šalinou? Okamžitě nám objednej taxi! Ale ne žádné ojeté, děti by se povozily v zakouřeném autě! Nešetři!
Haló, kde jsi vůbec? Proč bych ti měla objednávat taxi? překvapeně jsem odvětila.
Copak ti máma neřekla? Rozhodla jsem se přestěhovat za tebou. V našem městečku už nemáme co dělat! Budeme bydlet u tebe. Jsme na nádraží, máš půl hodiny, ať pro nás přijede taxi. Sestra to típla, a já se úplně složila. Myslela jsem, že jsem útěkem do Brna utekla i sestřiným rozmarům… ale omyl.
Večer už Irena rozdělovala úkoly.
Zítra mi najdeš místo u vás v kanceláři, vždyť jsi šéfová. Ale ať to je dobře placené, ale nic složitého. A ať tam pracují mladí chlapi, ať mě kdykoli pustí domů! Pro dvojčata pořídíš patrovou postel nebudeme se všichni mačkat na jednom gauči! Dneska teda, budiž, spím s klukama ve tvé posteli, ty si lehni s Pavlínou na pohovku. A musíme koupit dětem teplé oblečení! Ať to není horší než mají ostatní! Nemíním, aby se mi někdo posmíval, že jsem rozvedená ženská s kufrem dětí!
Nechápal jsem sám sebe. Proč ji ještě nevyhodím? Proč snáším, jak si vůči mně dovoluje? Proč jsem nepostavil své hranice už dávno? Najednou ve mně narůstala zloba a touha udělat tomu přítrž. Vstal jsem, naznačil sestře, ať mlčí, a vyhrkl jsem:
Dnes u mě přespíte a ráno tě odvezu zpátky na Hlavní nádraží. Už tě živit nehodlám, peníze na tvé děti posílat nebudu! Ty jsi je porodila, ty je živ já už svou část splatil! Zítra jestli neodejdeš, volám policii a je mi jedno, že máš s sebou děti! To jsou Tvoje děti a Tvoje starosti! Jo, a všichni spíte dneska i s dětmi na gauči, já už si žádné nepohodlí brát nebudu!
Mluvil jsem tak rozhodně, že Irena ani nestačila protestovat. Celý večer brblala, volala mámě, ale já jsem už nereagoval. Ráno jsem ji dokonce ani neodvezl prostě jsem jí dal pár stovek na taxi a zamkl za nimi dveře.
Tímhle to mezi námi končí. Cestu sem si můžeš vyškrtnout z hlavy. Já mám svůj život a nejsem tvoje opora, řekl jsem při odchodu a pevně zabouchl. Dlouho jsem pak brečel do polštáře, přemýšlel, ale nakonec jsem pochopil, že jsem udělal správnou věc. Jinak by mě ti příbuzní přivedli do hrobu…
Bez zbytečných závazků jsem jako by poprvé opravdu svobodně dýchal. Začal jsem se opět seznamovat, a za dva roky jsem potkal svoji ženu. Společně jsme adoptovali dvě děti a máme se dobře.
Poučení? Někdy je zdravé myslet i na sebe a udělat za minulostí tlustou čáru nikdo jiný to za vás neudělá.
